Jiří Hájíček. Kompletní audiokniha. Režie Hynek Pekárek.
Čte Vanda Hybnerová.
Natočeno 2020. Vydal OneHotBook 2. 6. 2020 (1 CD MP3, katalogové č. AK349, EAN 8594169483498, celková délka nahrávky 8 hod. 10. min.). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: „Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“
Bude ženská v mém věku ještě někoho zajímat? dumá zas a znovu sedmačtyřicetiletá docentka literatury Marie, kterou okolnosti přiměly stáhnout se do izolace. Dostihla ji banální tragikomedie, o níž jako specialistka tisíckrát četla i přednášela, ale po zradě manžela a odchodu dospělé dcery tohle klišé zažívá na vlastní kůži. Když se na léto vrací na Krumlovsko, aby vypomohla nemocným rodičům a smířila se s tiše agresivní sestrou, zkouší na záchranné plavbě do vlastní minulosti dohledat důvody, proč se tolik vykořenila a odcizila. Ale komu se tu svěří, když se její venkovští vrstevníci chovají jako Stroupežnického furianti svolávající hromy blesky na vetřelkyni z Prahy a sečtělý hoch z krumlovského knihkupectví je zase zoufale mladý?
Psychologický román vyhledávaného českého autora se stejně jako žalozpěv Rybí krev subtilně vciťuje do ženy v krizi. Lehkou letní notou maskuje Jiří Hájíček vytrvalý zájem o traumata rodného kraje a přikládá závažné téma, jež zaujalo nejednoho klasika světové beletrie: jak v životě provést restart, když v něm obrat o 180 stupňů není možný?
„Mariin pohled zůstal viset na té staré slánce (…) ve tvaru korábu naloženého soudky. Už na něm dávno odplula a teď se tomu všemu mohla zasmát. Mezitím se několikrát změnil svět i oni všichni.“ – ukázka z knihy
Jiří Hájíček (* 1967)
Ve stopách svého otce – věhlasného mima a divadelního pedagoga Borise Hybnera – začala kráčet už jako dvanáctiletá v pantomimické skupině Grglo na jevišti Branického divadla, a přesto nejprve vystudovala obor fotografie na SUPŠ grafické. Po absolutoriu herectví na DAMU (1992) působila sedm sezon v Divadle Labyrint a posléze účinkovala na dalších zavedených i nezávislých pražských scénách, zejména v Divadle v Řeznické a v Divadle Komedie. Za roli Catherine ve hře Davida Auburna Důkazobdržela Cenu Thálie 2004 za nejlepší ženský herecký výkon. Před kamerou se uplatňuje převážně v televizních seriálech (Pojišťovna štěstí, Ordinace v růžové zahradě, Bazén, Letiště, Soukromé pasti, Krejzovi aj.), nicméně plnokrevné postavy ztvárnila i ve filmech Kanárek, Divoké včely, Taková normální rodinka, Román pro muže, Román pro pokročilé nebo Cena za štěstí. Věnuje se též režii a dabingu: jejím hlasem promlouvají mj. Penélope Cruzová či Rachel Weiszová.
Lit.: Gregor, Lukáš: Hájíčkovy emocionální vlny a vlnky. In web Naposlech.cz, 29. 6. 2020 (recenze). – Cit.: Čtyři roky jsme si museli počkat, než ceněný Jiří Hájíček vydá svůj další román. Ani Plachetnice na vinětách nezapřou jeho typický rukopis, ba i řadu motivů už známe z předchozích textů. Přesto jsou možná až nečekaně jiné. Obyčejné.
To vše lze vidět i v jeho novém románu, jen těch drobných detailů, které v sobě ukrývají sílu, se v textu nachází jaksi méně. Až málo. Naopak dialogy mají o poznání větší ambici charakterizovat nejen postavu, ale sdělovat její pocity a sunout děj kupředu. To samo o sobě by bylo vlastně dobře, v rukou Hájíčka však najednou takový literární přístup vychází jako ten slabší. Ne snad, že bychom měli chtít po autorovi recyklovat úspěšné předchozí postupy, srovnání s nimi se ale Plachetnice nevyhnou.
Posun ve způsobu vyprávění jde ruku v ruce s absencí dostatečně silného vnitřního dramatu. Hlavní hrdinka, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka jménem Marie, sice prochází hned několika „dramatickými akty děje”, všechny jsou ale už hodně okoukané a žádný z nich si nenašel prostor pro drobnokresbu. A tak, i když se budou Plachetnice na vinětách dobře číst a poslouchat, nenabídnou přidanou hodnotu, kterou měly romány před nimi. Větší morální a etickou rozporuplnost v jednání postav, bez patosu vykresleným zápasem se svědomím jednotlivce (reflektujícím však svědomí společnosti) a bez románkového stylu zachycených vztahů. Plachetnice se na vztahy zaměřují, ovšem s mnohem větší vazbou na literární mainstream. Jaksi vyžilý, obyčejný – v tom negativním slova smyslu.
I tentokrát (po Dešťové holi a Rybí krvi) se vydání zvukové podoby Hájíčkova románu ujalo vydavatelství OneHotBook. A poprvé oslovilo Vandu Hybnerovou. Její dává postavě Marie nejen jasnější obrysy, ale dokonce i větší uvěřitelnost. Ve srovnání s četbou tak poslech oslabuje některé neduhy Hájíčkova textu. Věty, které tentokrát autor spíše konstruuje, se v přednesu Hybnerové stávají o poznání více promluvou, živoucím organismem, který (ne úplně, ale značně) pozbývá na literárnosti a funguje jako výpověď ženy, která se pohybuje v prostoru mezi svým starým a novým Já.
Hlas Vandy Hybnerové, zabarvený skepsí, pocitem jisté deziluze a až nechuti se s životními záležitostmi vypořádat, vdechuje textu osobitý interpretační tón, který románu pomáhá. A jako zajímavý doprovod fungují hudební pasáže, melodicky atraktivní, zajímavé, s nádechem světla, že Mariiny cesty nakonec budou vést spíše tím lepším směrem. Obojí se vzájemně nepopírá, koexistuje a brání tomu, aby se audiokniha vezla v příliš jednolité náladě a vyznění.
Jestliže tedy úvodní část recenze vyznívala vůči románové novince spíše příkře, lze po poslechu audioknihy konstatovat, že nepovšimnout si „nového Hájíčka” by byla škoda. Vlastně by se chtělo s jistou dávkou nadsázky dodat, že režisér Pekárek a interpretka Hybnerová dostali do Plachetnic více toho dobrého z tradičního Hájíčka.