Zdeněk Svěrák. Kompletní audiokniha. Hudba Jaroslav Uhlíř, hraje autor.
Čte Zdeněk Svěrák.
Nahrávka dokončena 11. 10. 2018 (studio MI 91). Vydal Supraphon 8. 3. 2019 (3 CD, katalogové číslo: SU 6478-2).
Pozn.: Starý strážce vodní nádrže Jiří Smrček si dopisuje s generálním ředitelem povodí. Jsou to zprávy o stavu přehrady, ale také o stavu jeho duše. Nevadí, že ředitel ani na jeden z 23 dopisů neodpoví. Smrček, bývalý venkovský učitel, na sebe prozrazuje i věci, které každému nesvěříme. Je zjitřený úkolem, který ho zaskočil: má najít mezi spoluobčany obce Horní Znělá svého nástupce. Bude to plukovník Dekl, nebo někdo jiný? Je možné, aby to bylo veselé čtení? Zdeněk Svěrák se o to pokusil. (anotace)
Lit.: Horák, Jakub: Dopisy nejvyššímu. In web Naposlech.cz, 13. 3. 2019 (recenze). – Cit.: Zdeněk Svěrák v kterémsi rozhovoru nedávno uvedl, že všechno, co napsal, také načetl. Neplatí to samozřejmě doslova, na to je jeho tvorba příliš rozsáhlá, avšak o Svěrákových knihách určených dospělému čtenáři to do jisté míry říci lze. Po celkem devatenácti samostatných povídkách (s nimiž autorovi interpretačně pomohly i dvě jeho herecké kolegyně) a později zfilmovaném Po strništi bos, přichází nyní ve zvukové podobě také nejnovější Strážce nádrže.
Svěrák tentokrát sesbíral hrst více či méně anekdotických korálků, ty pak provlékl postavou hlavního hrdiny, aby je nakonec vložil do dopisní obálky a odeslal na naši adresu. Příběh důchodce Jiřího Smrčka, který si přivydělává coby strážce vodní nádrže, nese už v textu samotném některé autorovy rysy: je to především oběma společný seniorský věk a někdejší učitelování. Jestliže si navíc čtenář či posluchač z paměti promítne ještě postavu Josefa Tkalouna z filmových Vratných lahví, nabyde fyzická podoba strážce nádrže ještě zřetelnějších obrysů. Ve zvukové nahrávce je pak díky Svěrákovu hlasu a jeho nezaměnitelnému projevu ztotožnění autora s hrdinou už zcela neochvějné.
Zvolená forma umožnila Svěrákovi pustit se do témat, která by jen těžko uplatnil jinde. Smrček v dopisech vzpomíná na historické chvíle, které se promítly v jeho životě – na rok 1948, 1968 a léta normalizace i například na hospodské setkání s prezidentem Havlem, které je mimochodem jedním z míst, kde Svěrák svůj text posunul vlastní interpretací o úroveň výše. Spolu s tím ale hlavní postava knihy rozvíjí řadu úvah, představ a dokonce snů a tuh, které u vědomí toho, komu jsou adresovány, působí přinejmenším nevhodně. Pro důchodce Smrčka jsou však právě tyto všednosti kořením jeho života a jsou natolik podstatné, že je s občasným váháním sděluje i nadřízenému. S až posvátnou úctou, potěšen jakoukoliv reakcí, kterou mu od nejvyššího shora přináší anděl. Tedy Ing. Anděl.
Svěrák svůj svět postupně plní dobře vykreslenými postavami a těm přiřazuje většinou jednoznačné charaktery. Už díky tomu nehrozí, aby se čtenář ztratil – autor je zkušený vypravěč, dobře a přesto lehce pracuje s gradací a své příběhy umí vystavět velmi zručně. Při autorské interpretaci už jen vhodná místa podtrhuje a zdá se, že si četbu užívá. A posluchač s ním. Přestože má Svěrákova interpretace technické nedostatky, které by „cizímu“ interpretovi neprošly, je to právě ona, která dodává zpovědi odcházejícího strážce na opravdovosti.