Irvine Welsh. Audiokniha. Zvuk a hudba Martin Jelínek, Jan Neruda a Michael Nosek.
Čte Kryštof Bartoš.
Natočeno 2017. Vydal OneHotBook 8. 6. 2021 (1 CD MP3; katalogové č.: AK139; EAN: 8594169481395).
Pozn.: Zabíjet čas lze všelijak. Člověk může třeba sledovat vlaky a porovnávat jejich příjezdy a odjezdy s časovými údaji v jízdním řádu. Ale proč, když jsou tu drogy?!? (Když najdete na zanícený žíle ten správnej spot, kam si to ještě můžete šlehnout, nájezd vám taky připomene náraz lokomotivy.) Antihrdinové ze skotského sídliště jsou hledači pevného bodu, s jehož pomocí chtějí pohnout zeměkoulí. Postupně však zjišťují, že kolem něho bloudí v kruhu. Když se však pokusí kruh rozetnout, změní se ve spirálu. V jejím silovém poli se buď v čím dál rychlejších otočkách řítí k poslednímu šlehu, anebo se zákruty dříve či později spojí do kruhu „spořádaného“ života, jemuž je snadnější se černohumorně vysmívat, než se z něj vymanit. Vystoupit z bludného kruhu není jednoduché a dokonání mise si žádá oběti. Protože však v reálném světě oběť není blíže specifikována, je zcela běžné, že jí bývá někdo úplně jiný.
Historky partičky narkomanů ze skotského sídliště utvářejí dohromady příběh, který se stal předlohou kultovního filmu Trainspotting Dannyho Boylea z roku 1996.
Irvine Welsh (* 1958)
Narodil se ve skotském městečku Leith, které bylo přičleněno k Edinburghu. Sotva v 16 letech opustil školu, zapadl v 70. letech do londýnské punkové scény, vystřídal, řadu zaměstnání, hrál (prý špatně) v několika kapelách a aktivně se zajímal o drogy (včetně heroinu). „Pokaždé, když jsem se vrátil domů na sídliště v Edinburghu, byl někdo po smrti – kvůli HIV. Tak jsem začal psát, abych pochopil smysl toho všeho.“ Výsledkem byla v roce 1993 kniha Trainspotting vyprávěná syrovým skotským slangem (česky Maťa, 1997; Argo, 2013), pod jejímž černohumorným povrchem se skrývá jedna z nejpůsobivějších generačních výpovědí 90. let nejen v anglické literatuře. Hned o tři roky později ji zfilmoval režisér Dannym Boyle s Ewanem McGregorem v hlavní roli. Ve spisovatelské kariéře pokračoval a je autorem mnoha dalších próz jako Barevnej svět / Acid House, Noční můra s čápem Marabu, Extáze, Sviňák, Lepidlo, Porno, Postelová tajemství mistrů kuchařů, Heráci, Pohlavní životy siamských dvojčat, Umělec na ostří nože nebo Slušná jízda.
Lit.: Růžičková, Iva: Poslechněte si Trainspotting a udělejte to pro své fanoušky. In web Naposlech.cz, 27. 11. 2024 (recenze). – Cit.: „O hnusné věci v životě je potřeba se podělit,“ říká postava s přezdívkou Sifon v románu Irvina Welshe Trainspotting z roku 1993, a to ve špičkové interpretaci Kryštofa Bartoše v audioknize vydané vydavatelstvím OneHotBook v režii Víta Maloty. Že je důležité podělit se o mnohdy vysloveně karnální historky plynoucí z průvodních jevů drogové závislosti, je naprostá pravda.
Filmové zpracování románu z roku 1996 se stalo okamžitým fenoménem, což učinilo už jen z toho ohledu uchopení interpretace náročným. Kryštof Bartoš se musel vyhnout kopírování filmových postav a k tomu se postavil čelem, protože si zvolil vlastní cestu, jak zvládnout partu podivných individuí nejen charakterově předvést, ale rozlišit je mezi sebou. Welsh v tomto směru dává kvalitní vodítka, jelikož jednotlivé figury se vyznačují svébytnými jazykovými prostředky, které užívají. Například Spuda poznáme podle jeho často vkládaného víš jak. Umět přirozeným způsobem nadávat, zbavit se naučené ortoepické výslovnosti či vkládat výplňová slova je určitá vyšší úroveň herecké zdatnosti. Bartoš dokáže s přehledem být autenticky psychopatický, zahrát cizí přízvuk, používat slovní hříčky a zkomoleniny a imitovat řečovou vadu či monology výrazně pod vlivem omamných látek. Právě tyto látky a zejména heroin sehrávají vedle všech postav hlavní roli.
Bylo by otřepanou otázkou, pokud bychom se divili, kde Kryštof Bartoš bere tak solidní přízvuk narkomana, protože dobrých herců je trapné se takto ptát. Nicméně v tak naléhavé podobě generační zpovědi mohlo toto audiodílo vzniknout zejména díky nekonvenčním zvoleným přístupům. Nepravidelně dlouhé úseky kapitol navyšují neklid, s nímž nás hlas Kryštofa Bartoše zavaluje další špínou valící se ze zkušeností plejády hlavních i vedlejších postav. Z nich je historka o tom, jak se doslova (ne)posrat na záchodcích ve snaze udržet v sobě vzácné valium, ještě nejlehčího charakteru. Legendární záchodová scéna, která se při natáčení filmového zpracování obešla bez výkalů a vystačila si s čokoládou, do níž Renton strkal hlavu, v Bartošově popisu shitu v kalhotách takřka hmatatelně páchne. Pro popis textu se hodí zaktivovat málo užívaný výraz karnální, tedey laicky řečeno, že je to maso. Nakonec stejně jako Renton zjistíme, že v Trainspottingu (i v životě) jsou horší věci, než mísa plná výkalů obtékající vaši hlavu. O některých detailech pomsty na někom, kdo záměrně šířil HIV, jsme snad ani slyšet nechtěli. Heroin, Irvine Welsh a dikce Kryštofa Bartoše jsou však nemilosrdné kombo.
Díky Trainspottingu a dalším popkulturním klenotům devadesátek záhy vznikla iluze, že fetovat je sexy. Zatímco román zpracovával realitu čerstvě dospělých ve Skotsku v 80. letech, kteří na nabídku dospělého života pravili Děkuji, nechci, v Česku zapůsobil takový trend s desetiletým zpožděním. Na první místo se neumístily hodnoty jako práce, rodina, koníčky, ale rauš, Velvet Underground, David Bowie a jako motto zafungoval výrok Iggyho Popa Skotsko fetuje v sebeobraně. Zjednodušení filmové verze Trainspottingu nás ochudilo o přehršel hlášek, které uvádí Kryštof Bartoš s jistotou znalce, z nichž vyčnívá například ironické zopakování výroku kapely, který padnul v televizním pořadu: „Udělejme to pro své fanoušky,“ kdykoliv se hrdinové plánovali vyndat z podoby. Román si zaslouží připomenout kontext jiných děl, v nichž byl skutečný život jen pro ty, kteří se nedovedli vyrovnat s drogou (Burghesův Mechanický pomeranč, Maslowské Červená a bílá), kde autor rozehrává slovní i příběhové hříčky a které interpret musí umět uchopit s určitou frackovitostí v krvi.
V rámci dojmu jízdy rokenrolových hvězd je upřímným přítelem Bartošovu toku vět hudební složka. Ta by si zasloužila v podstatě samostatnou recenzi. Nedělí jednotlivé kapitoly, jak jsme normálně zvyklí, ale uvádí celé dílo rockovým nářezem, loučí se s námi podobně brutálními rytmy a vstupuje dokonce do textu, aby navýšila tíseň či posunula účinek té které hlášky na vyšší úroveň stylovým virblem. Bylo by smutné, kdyby hudba autorsky čerpala z proslulého filmového soundtracku, a tomu se nepřiblíží stylem ani na jedinou chvíli. Těmito autory hudby, kteří posunuli celý zážitek o level výše, jsou Martin Jelínek, Jan Neruda a Michael Nosek. V reálném slova smyslu obohatili text o zvuky rauše a hrůzy, které se nedrží za běžnými mantinely jako hudba těch „slušných audioknih“, ale vstupuje do interpretova projevu, seběvědomě s ním komunikuje a je mu vyprávěcím partnerem. Odvážná díla vyžadují odvážná řešení. Děkujeme.