František Hrubín. Rozhlasová kompozice pro dva sólové hlasy, recitační sexteto, smíšený sbor a orchestr. Hudba Vadim Petrov, řídí Jiří Váchal. Úprava a režie Josef Henke.
Účinkují Otakar Brousek I., Miroslav Doležal. Bohumil Křížek, Anuše Pejskarová, Zdenka Podlipná, Miroslav Polách, Jaroslav Vágner a Nina Zvjagina.
Nahrávka dokončena 7. 9. 1965 (Divadlo hudby). Vydal Supraphon v roce 1967 (1 LP). Reedice Supraphonline, únor 2016 (VT 9828-2; MP3).
Pozn.: Existuje také starší nastudování pro Československý rozhlas.
František HRUBÍN (*17.9.1910 – †1.3.1971)
Poéma Jobova noc vyjadřuje pocit ohrožení rodné země, Job zde není biblickou postavou, JOB=BOJ – obráceně znamená toto jméno BOJ.
Rámcem a hlavní inspirací této sbírky byla válka, „bouřlivá noc“, v níž si Hrubín vysnil churavého básníka Joba. Jeho nemocí je bezmoc, neorozhodnost a pasivita, pocit ponížení.
V posledním zpěvu se vynořuje obraz Čech; nad vnitřními spory, úzkostí a nejistotou zaznívá až patetický hymnus na Čechy, odkazující na staré romantické vlastenecké písně.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že oprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů.
—–
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uchozený,
v úvozu nebes pohozený,
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji štvala,
řeménky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve!