Ivan Wernisch. Malý výběr ze stejnojmenné sbírky. Připravil Rudolf Matys. Účinkují Ivan Trojan a Rudolf Pellar. Režie Dimitrij Dudík.
Natočeno 2002. Premiéra 2. 2. 2002 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.) v cyklu Svět poezie. Repríza 18. 4. 2021 (ČRo 3 Vltava, 12:05 h.; 12 min.) v cyklu Svět poezie; 11. 10. 2026 (ČRo 3 Vltava, 12:05 h.; 12 min.) v cyklu Svět poezie.
Lit.: Matys, Rudolf: Poezie s několikerým dnem. In Týdeník Rozhlas 5/2002 (28. 1. 2002), s. 16 (článek). – Cit.: Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún – tak zvláštní dlouhý název nese poslední, loni vydaná sbírka Ivana Wemische, která podle udám autora představuje třetí díl jakéhosi volného cyklu básnických knížek. Wemisch je tu k poznání „na jeden verš“, na jednu řádku. Opět tu nacházíme – tolik wernischovskou – směs melancholie a groteskna, opět můžeme s básníkem navštěvovat jeho fantaskní krajiny a procházet příběhy stvořené převtělovací hrou Wernischovy variační imaginace, které bylo zatím nejlépe v atmosféře staré činy a Ruska.
Kdysi jsem napsal, že mi podobné variace a osobité wernischovské parafráze připomínají cosi z „obnovených obrazů“ Zeyerových. Platí to myslím i o této sbírce. Je skutečně tak trochu tím, co napovídá její titul – jakousi „zprávou o cestě“. O cestě kam? V jednotlivých textech se nám sjce nabízí až nápadně podrobný cestovatelský itinerář, patinovaný stylem cestovatelů z předminulého století, „cestovatel“ Indií, jinde jej můžeme sledovat, jak projíždí územími afrických kmenů a zapisuje si jejich magické příběhy ap. Jenomže ta cesta je ve skutečnosti bez jakékoli určitosti, je ve své svobodě nejasná, je cestou do mlhy a (snad jako všechno tady) i do prázdna; hranice mezi realitou a fikcí se tu – pro Wernische charakteristicky – rozpouští stejně jako hranice mezi „původním“ a parafrází, mezi reálným časem a bezčasím. Není tedy samozřejmě důležité, zda skutečně existují jacísi Ansagwové, nebo jestli si je Wernisch jen vysnil: daleko podstatnější je však jistě odpověď na otázku, zda výzva na cestu je pravdivá, neboť „jiní říkají, že vítr je lhář, že žádné město není / Město není a smrt je jen bídák, / jenž přepadá lidi na cestě“. Melancholie s groteskním nádechem, v jejímž nasvícení zároveň všechno platí i neplatí, má tentokrát, obávám se, ještě jedno hlubší dno: je z tiché, dobře skrývané úzkosti. Ta cesta vede totiž – možná -za horizont života…
