Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Literárně-hudební pásmo. Jiří Karásek ze Lvovic a Marie Kalašová v soukromé korespondenci. Doslov Karel Kolařík (ke stejnojmenné knize). Připravila Vladimíra Bezdíčková. Skladbu Michaela Nymana hrají Simon Haram a Ulster Orchestra. Režie Petr Mančal.

Účinkují Miroslav Táborský a Jiří Hromada.

Natočeno 2010. Premiéra 14. 3. 2010 (58 min.). Repríza 12. 05. 2013; 23. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Souzvuk.

Lit.: anonym: Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů. In web ČRo 3 Vltava, březen 2010 (článek). – Cit.: „Kraj květů a zapadlých snů“ je pojmenování pro osamělé lokality kdesi za Prahou, ale také ohraničení jakéhosi prostoru, v němž se pohybují dvě básnivé bytosti. Území, které si obydlují svými nenaplněnými sny a vzpomínkami. Jednou z nich je Marie Kalašová – dnes známá především jako vynikající překladatelka díla belgického esejisty, dramatika Maurice Maeterlincka a jako sestra pěvkyně Klementiny Kalašové. Vzdělaná žena, která od mládí usilovala o maximální naplnění svého života krásou. Druhým obyvatelem kraje zapadlých snů je básník Jiří Karásek ze Lvovic, svým životem prahnoucí po nedosažitelném ideálu krásy tyto dvě osobnosti se spřátelí a v letech 1903-1907 si dopisují. Dochovaná korespondence se stane jedním z nejobsažnějších souborů prvního desetiletí 20.století.

V Karáskovi objevila Marie Kalašová nevšedního umělce a kritika, on v ní citlivou a chápavou přítelkyni, člověka, se kterým je možné snít o nemožném, sdílet umělecký prožitek, smutek i tvořivou melancholii. Dopisy umožňují nahlédnout detailně a vrstevnatě do tehdejšího kulturního prostředí, můžeme poznat mnohé z autorových tvůrčích záměrů, nálad, stavů…píše o nich otevřeně a s důvěrou. Po čase se nicméně vzájemnost obrušuje, dopisy ustávají a přátelství zchladne. Jak uvádí editor knihy Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů Karel Kolařík, je možné, že Karáskovi vadil nekonfliktní vztah Marie Kalašové k některým postavám pražských literárních salónů a také nařčení z autorství několika anonymních dopisů, které otřásly tehdejším kulturním světem. Konec přátelství ještě „stvrdí“ Karásek spálením Mariiných dopisů, takže můžeme čerpat pouze z jeho dochovaných listů. I přesto jde o dobovou výpověď barvitou, zajímavou, psanou krásným jazykem a s grácií.

---

Lit.: (bez) (=Bezdíčková, Vladimíra): Upřímné pozdravy z kraje zapadlých snů. In Týdeník Rozhlas 10/2010 [20] (2. 3. 2010), s. 10 (článek) – Cit.: „Milostivá slečno, děkuji Vám za lichotivé pozvání a za ochotu představiti mne panu Maeterlinckovi. Ale omluvte mne okolností, že se nepokládám za osobu, jež by pana Maeterlincka nějak zajímala, a pak mám hrůzu urážeti sluch básníkův svou hanebnou výslovností. Doufám, že se na mne nebudete horšiti a že mi zachováte přízeň, jíž si tolik vážím,“ psal 20. ledna roku 1903 Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951) Marii Kalašové, nejvýznamnější české překladatelce belgického dramatika, esejisty a básníka Maurice Maeterlincka.

Marie Kalašová (1852-1937), sestra operní pěvkyně Klementiny Kalašové, byla vzdělaná moderní žena, která usilovala o maximální naplnění svého života krásou. Udržovala přátelské vztahy s předními domácími básníky své doby a byla v kontaktu i s některými evropskými literárními osobnostmi. Po Evropě i po českých zemích také hojně cestovala se sestrou Zdenou, malířkou. Jejích cílem byly zejména architektonické památky a obrazárny. Takový život shledával jako ideální Jiří Karásek ze Lvovic, uznávaný i odmítaný básník, spisovatel, dramatik a kritik, kterého s Marií Kalašovou pojilo „dočasné“ přátelství, doložené právě jejich korespondencí. Dopisy Jiřího Karáska Marii Kalašové jsou důležitým a obsáhlým korespondenčním souborem z prvního desetiletí 20. století. Adresátka – milovnice umění a krásy, převyšující svým rozhledem, empatií, nadáním a nezávislostí většinu návštěvníků salonů objevila v Karáskovi nevšedního umělce a kritika, též oddaného nedosažitelnému ideálu krásy. A Karásek v této ženě našel přítelkyni, se kterou mohl sdílet umělecký prožitek, snění o nemožném, ale také smutek, melancholii i bolest z deptající skutečnosti.

„Žiji na polovici ve Hvězdě a v Praze. Nepíši ničeho, ale zato mnoho čtu a chodím do divadla. Pěstuji květiny: právě mi vykvetla nádherným bílým květem kolokasie. Ta radost! Zdá se, že se květiny musí milovat jako přátelé, aby nám kvetly. Pomalu už s nimi rozmlouvám jako sv. František. Azalky odkvétají: loučím se s bolestí s jich květem. Žádný přítel mne více nezarmoutil svým odchodem. Některý den po neděli mohli bychom se snad viděti? Pošlu ještě lístek. Pozdravy!“ píše Karásek v květnu 1905.

Tehdy – v letech 1905 až 1906 – vztah kulminoval. Z dochovaných dopisů je patrné prohlubování citu a rostoucí vzájemná důvěra, která se projevuje například otevřeně artikulovanou kritikou pražských salonů. Po tomto období ovšem došlo k pozvolnému ubývání dopisů, k ochlazování, především ze strany básníka, který – jak píše editor knihy Upřímné pozdravy z kraje zapadlých květů a snů Karel Kolařík – „v takových vztazích kladl maximální nároky na sebe i na své přátele a mohl negativně vnímat překladatelčin nekonfliktní vztah k určitým postavám z pražského prostředí“.

Přátelství skončilo spálením Mariiných dopisů, dochovaná je pouze korespondence Karáskova. Některé z těchto dopisů představí vltavský pořad Souzvuk.