Kateřina Rathouská. Fejeton. Čte autorka.
Natočeno 2011. Premiéra 19. 5. 2011.
Lit.: Rathouská, Kateřina: Kostlivci v našich bednách. In web ČRo, 19. 5. 2011 (text fejetonu + nahrávka ke stažení) . – Cit.: “Nebudete mi to asi věřit. V mládí jsem také psával veršíky, a dokonce jsem hrával na piáno,” říká Ludvík Zach, hlavní postava zapomenuté budovatelské komedie Slovo dělá ženu. Natočena byla v roce 1952 a muže pracujícího jak jinak než v továrně v ní ztvárnil Oldřich Nový.
Většina z nás mu úvodní repliku věří beze zbytku a naopak je překvapena postavou zlepšovatele ve Spojených strojírnách. Se svou vyvolenou, emancipovanou mechaničkou a básnířkou v jedné osobě, má po celých 80 minut děje různé spory – třeba zda stroje zpívají nebo jen vrčí.
Nejen tato v současnosti žhavá digitalizovaná novinka na pultech, ale také řada dalších se u Čechů těší velké oblibě. K mání jsou v Levných knihách a většinu z nich byste už sháněli marně.
Před dvaceti lety by asi nikoho nenapadlo, že v knihkupectvích se jen zapráší po Rudé záři nad Kladnem, Zítra se bude tančit všude, Botostroji nebo Nástupu. Lidé jsou za filmy nejspíš ochotni platit také proto, že kinematografii tohoto ražení se televize prozatím vyhýbají a maximálně neustále dokola zařazují marvanovské veselohry Dovolená s Andělem a Anděl na horách, jejichž ideologický podtext si zřejmě připouští málokdo.
Jiným evergreenem obrazovek je seriál Třicet případů majora Zemana – nad jeho pravidelnými reprízami se nyní nepozastavuje snad vůbec nikdo. Nejnovějším vrcholem se ale stali Rodáci. Proslulá seriálová výstavní skříň komunismu v režii Jiřího Adamce se vysílala jen jednou, protože vznikla u příležitosti 40. výročí Vítězného února, tedy v roce 1988.
Ředitel tvorby TV Barrandov Janis Sidovský k znovuvedení dodal, že se děje na přání diváků. Co ale vede desítky tisíc jedinců k tomu, aby si každý pátek ve 20 hodin pouštěli do obýváku propagandu?
Jedním z důvodů jistě bude herecké obsazení, vždyť v Rodácích se představila tehdejší špička. Také zvědavost, neznalost nebo vzpomínky sehrají svou roli při přepínání tlačítek na ovladači. Ostatně vzpomínal i režisér, který České televizi sdělil pár obranných vět – cituji:
“Já jenom přesně vím, že jsme nechtěli v žádném případě natočit propagandistický seriál. Takovou nálepku ten seriál dostal.”
A zpravodajské servery idnes nebo lidovky zas přinesly jiný Adamcův výrok: “Vzhledem k tomu, že to je seriál, který měl předznamenat můj režisérský konec, chci si připomenout, jestli jsem opravdu natočil něco, za co jsem si měl zasloužit uměleckou smrt.”
Porevoluční doba, jak pan Adamec dobře ví, na rozdíl od té minulé v drtivé většině umělecké vazy nelámala, takže on, stejně jako jeho kolegové, pilně tvoří dál. Žádný zákon dnes nezakazuje vysílání díla, které oslavuje Únor 48 a bylo vytvořeno na základě požadavku ÚV KSČ.
Přesto mnohé z nás, včetně třicátníků, repríza Rodáků v klidu nenechává. Pod vlivem přísloví “všechno zlé je k něčemu dobré” bych si za sebe aspoň přála, aby tihle kostlivci vytahaní z archivních skříní s Rodáky včele probrali jindy zcela pasivní diváky a přiměli je přinejmenším k přemýšlení o naší historii.
Novodobé čumění na Cesty domů, Pojišťovnu štěstí a jiné s odpuštěním hovadiny tyhle možnosti rozhodně nenabízí.