Michael Sodomka. Esej.
Natočeno 2022. Premiéra 8. 10. 2022 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 7 min.).
Lit.: Sodomka, Michael: Michael Sodomka: Být na sebe trochu hodní. In web ČRo Brno, 10. říjen 2022 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Člověk za svůj život řekne spoustu hloupostí. A to v každém věku. Někteří jedinci dokážou projít takovým procesem seberozvoje, že kadence hloupostí začne s přibývajícími zkušenostmi klesat. U jiných naopak stoupat. Někdo si samozřejmě může udržet celoživotní přibližně neměnný standart. I to je varianta.
Netroufám si tvrdit, do jaké kategorie se zařadím. Jen vím, že už jsem hloupostí za svůj život vyprodukoval opravdu hodně. Naštěstí je mozek natolik laskavý, že je vypudí ze vzpomínek. Jiné pak vedou k diskuzi, protože co už hloupost je, a co není, že ano? Pak tu ale máme kardinální nesmysly, které dovedou strašit v hlavě i po letech. Já alespoň u některých svých doslova žasnu, jak mi mohly přijít na mysl. Nebo jak jsem je dokonce mohl vyslovit?
Jmenuji jeden za všechny. Seděl jsem v hospodě s několika známými a povídalo se. Čas utíkal, hladina alkoholu v krvi se zvyšovala a já se přestával hlídat v tom, co zrovna vykládám. Až jsem se nakonec dostal k myšlence, která mi v tu dobu přišla přinejmenším trefná, přinejlepším přelomová. Vyjádřil jsem závist vůči literátům z minulosti, kteří třeba ani nemuseli být příliš geniální, aby slavili úspěch. Stačilo jim mít špetku talentu, něco řemesla, a zbytek za ně v podstatě „odpracoval“ život ve dvacátém století, se všemi hrůzami, které přineslo. Konflikt a velká témata rodila sama historie. K žití žádná sláva, ale zase bylo o čem psát. Naše generace oproti tomu dostala do nového milénia nadělenu v podstatě bezpečnou a bezčasou dvacetiletku. Významné problémy byly pro mladého kluka z České republiky jen něco abstraktního, nehmatatelného z televize nebo internetu. Vzdálené kdesi v nedostižné dáli. Jedinec s velkými literárními ambicemi musel buď vycestovat, aby jim byl blíže, anebo mu nezbylo než se pokusit reflektovat vlastní osobní konflikty. Tento druhý způsob se po prvotním okouzlení jedinečností vlastního života a trablů u většiny adeptů ukázal jako velmi náročný. Nemáme co zažít, tak o čem psát? To byly mé starosti. Na prahu dalších dvaceti let jsou problémy mnohem blíž. Není to o tom, že člověk dospěl. Jednoduše jsou mnohem hmatatelnější. Možná opravdu zrodí pár silných příběhů, ale že bych z toho měl radost, to se opravdu říct nedá. Dá se říct pouze to, že má tehdejší úvaha byla přinejmenším nezralá. (…)