Ondřej Konrád. Komentář.
Natočeno 2020. Premiéra 18. 3. 2020 (ČRo Plus, 4 min.) v cyklu Názory a argumenty.
Lit.: Konrád, Ondřej: Ondřej Konrád: Co s přemírou času v čase karanténním? In web ČRo Plus, 18. březen 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: (…) V jedné starší, mírně prorocké a hlavně vtipné povídce Raye Bradburyho zastaví dva chlapíci, pobývající předcházející měsíce v divočině, u benzínky prvého městečka na cestě a jen zírají. Jak jsou všechny domy nově omítnuté, zahrádky před nimi vyšlechtěné, pumpy a hydranty čerstvě natřené, cestičky vzorně uhrabané, a tak dále.
A od pumpaře se dozvědí, že teď, když je zvenčí už všechno dokonalé, se obyvatelé vrhli na výrobu užitečných i okrasných předmětů. Načež přijde vysvětlení: došlo k jakési atmosférické záhadě a v celých USA přestala fungovat televize, bez které se zoufalí občané musí něčím zabavit.
V hrůze odjíždějícím zálesákům, kteří zahlédli televizi jedinkrát v životě a to omylem, onen muž ještě stačí vylíčit, že se proslýchá, jak prý nyní vypíglované Chicago celé jenom voní, i když jde o velkoměsto proslulé zápachem ze záplavy odpadků. Tedy šlo v 50. letech minulého století, kdy povídka vznikla a kdy i v Americe byla televizní nabídka ještě dost úzká.
Jak o Štědrém večeru
V nynějším čase karantény u nás televize ovšem běží, ale kdo ví, jestli se jí po dlouhodobém omezeném pohybu nepřejíme a nezačneme třeba masově vyřezávat lupenkovou pilkou z překližky, nebo si jinak krátit čas trávený povinně i disciplinovaně doma.
Zatím jen například v Praze připomínají na večer ulice 24. prosinec: nikde ani noha, jen tu a tam bliká nápis „open“ asijské večerky, protože její provozovatelé Ježíška nedrží. A nejveseleji vyhlíží parky, kde není problém udržovat několikametrový distanc od spoluobčanů a konec konců, pobyt i pohyb na čerstvém vzduchu se přece doporučuje. Lze předpokládat, že první se začnou výrazně nudit děti, až budou po týdnech hraní počítačových her jako praštěné palicí a mladý organismus je požene ven. Tam by se ale také měly držet při kontaktu s vrstevníky poněkud zpátky.
Dospělí zatím už budou načínat druhé čtení veškerých svazků domácí knihovny, neboť do veřejných si pro jiné nemohou. Dokonce si ani skočit koupit lupenkovou pilku a zásobu překližek. A představa dalšího večera partií kanasty s partnerem budí nevolnost. Samozřejmě, internet a sociální sítě prázdnotu do značné míry zaplní. Jenže se také musí zákonitě omrzet.
Budeme moudřejší?
Co s námi učiní nedostatek normální komunikace, jaká se běžně odbývá v práci, při hovorech na ulicích, posezení v hospodách a kavárnách? Kdo ví. Ale netřeba se obávat, že lidé při takovém rozsahu omezení propadnou trudnomyslnosti. Je pravděpodobné, že se život za nějaký čas vrátí do starých kolejí. Nebude to hned a nenastane to rychle. (…)