Apolena Rychlíková. Komentář.
Natočeno 2020. Premiéra 28. 1. 2020 (ČRo Plus, 4 min.) v cyklu Názory a argumenty.
Lit.: Rychlíková, Apolena: Apolena Rychlíková: Ombudsman, který jde ve svém úřadu proti jeho samotnému smyslu? To nám vyloženě chybělo. In web ČRo Plus, 28. leden 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Když si někdo stěžuje na hluk vedle z baráku, diskriminuje, když si někdo stěžuje na něco, diskriminuje,“ vysvětluje v rozhovoru pro DVTV nepříliš přesvědčivě Stanislav Křeček, prezidentský kandidát na veřejného ochránce práv.
O chvíli později dodává, jak si na diskriminaci stěžuje jen pět procent lidí a vlastně to problém není. Že diskriminace se zdaleka netýká jen Romů, ale třeba i pohlaví nebo věku, ani neuvádí. „Lidé hájí svá práva a jsou napadáni, že diskriminují,“ dodává. Všechno tak splývá v jeden velký zmatek.
Celý rozhovor působí Křeček dojmem, že neví, co má říct, ani jak přesně. A tak vytahuje klasické ideologické balasty: nebude „neziskovkářským ochráncem práv“, nebude se věnovat tolik menšinám, ale zaměří se na většinu, bude prostě jiný, než dosluhující ombudsmanka Anna Šabatová, které dělal v minulosti zástupce.
V rozhovoru padlo i to, že kritika namířená proti jeho osobě je „kampaň“, a že ty, kteří ho kritizují, nikdo nezná. Arogance, nepochopitelné sebevědomí a snaha vytvářet opoziční stanoviska bez jediné snahy o přesnou formulaci toho, vůči čemu se zpovídaný vymezuje.
Prostě někde něco a já to budu dělat jinak. Není proto náhodou, že se Křeček jeví jako ideální kandidát Tomiu Okamurovi. Ten je lepší řečník, než Křeček, ale systém argumentace mají podobný. A navíc: oba pravidelně útočí na Annu Šabatovou.
Motejl, Varvařovský, Šabatová a Křeček
Za působení Šabatové se úřad ombudsmana dostal do hledáčku nejednoho národovce, nebo pravicového konzervativce. A vlastně nejen jich. Nebylo to ale úplně tak Šabatové vinou, ani zásluhou – prostě se stala veřejnou ochránkyní práv ve velmi zjitřené době.
Brutální spory o přijímání uprchlíků vychýlily českou politickou debatu značně doprava. V politickém poli se de facto nenašel nikdo, kdo by práva lidí prchajících před válkou chránil. Spolu s tím, jak se Anna Šabatová veřejně stavěla k takovým kauzám, jako byla například ta „šátková“, rostly i útoky na její osobu. (…)