Klára Vlasáková. Komentář.
Natočeno 2019. Premiéra 19. 7. 2019 (ČRo Plus, 3 min.) v cyklu Názory a argumenty.
Lit.: Vlasáková, Klára: Klára Vlasáková: Kdo je správný chlap? Vzepřít se škatulkám může být tím nejchlapštějším gestem. In web ČRo Plus, 19. červenec 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Buď chlap! Nebreč! Seber se! To přece vydržíš! Už od dětství zásobujeme malé chlapce nařízeními, jak se mají chovat. Tyto příkazy pak děti uplatňují na sebe i na druhé. A vzepřít se jim je akt vyžadující tolik kuráže, kolik často nemají ani dospělí.
Mého synovce jeden čas ve školce šikanovala parta starších silnějších kluků, protože nosil v zimě fialové oteplovačky. Fialová je totiž skoro růžová – a růžová je pro holky.
Přitom tohle jednoznačné rozdělení barev s námi není odnepaměti. Na začátku 20. století se třeba v Americe preferovalo rozdělení opačné: do růžové se oblékali chlapci a do modré děvčata. Současný trend se ustálil až v osmdesátých letech.
Tyto tvrdé direktivy nepolevují v dospívání ani v dospělosti. Správný chlap nedává najevo problémy, obavy, pocity. Nestěžuje si a neprohrává; nebo aspoň ne příliš často. Všechny slabosti a pochyby je třeba potlačit a skrýt někde hodně hluboko.
Neomarxistické výmysly
Iniciativa Genderman je jedna z těch, které se v českém prostředí snaží ukázat limity těchto příkazů, přičemž během debat, jež pořádá, hledá cesty, jak na mužství nahlížet jinak. Nedávno pak vydali online sborník s názvem Genderman: mužství a feminismus, ve kterém sedm autorů a čtyři autorky ukazují, jak úlevné může být tahle ostrá nařízení odmítnout – nebo je aspoň rozvolnit.
Jak ostatně píše jeden z autorů Lukáš Senft: muž, který dělá všechno tak, jak mu odnepaměti vtloukali do hlavy, má mentalitu poslušného děcka. Takový muž žije neustále pod přísným dohledem klučičí party a je příliš vyděšený na to, aby něco udělal po svém.
V českém prostředí jsou debaty o mužství, ženství a jejich možných podobách stále poměrně citlivé.
Mnozí z nás se bojí, že jakékoli zpochybnění zažitých rolí nebo poukázání na opakující se stereotypy jsou jen převlečeným diktátem. Ten pak chce určovat i to, jak jednotlivá pohlaví zobrazovat a co o nich (ne)říkat.
Nechuť k jakémukoli nařízení je naprosto pochopitelná. Je ale velká škoda, že právě poukázání na limity zažitých představ, co dělá „správná ženská“ a co „správný chlap“, dostávají ihned nálepky jako diktát, neomarxistický výmysl a já nevím co ještě.
Rozbíjet stereotypy
Iniciativy typu Genderman se totiž snaží různé příkazy především narušovat. Ukazují, že nic jako „správný chlap“ nebo „správná ženská“ neexistuje, protože jde o výsledek mnoha proměnlivých společenských faktorů.
To, že jste muž, neznamená, že se musíte roky snažit zapadnout do určité škatulky, která vám třeba nevyhovuje, a pak vyčerpaný zemřít.
Můžete si připustit, že nejste fyzicky silní nebo manuálně zruční. Že vám nejde sport a nebaví vás sledovat ani ostatní, kterým to jde trochu líp. Že se necítíte dobře v roli živitele rodiny a nestojíte o úspěšnou pracovní kariéru.
Můžete si připustit všechno z toho – a nepřipadat si kvůli tomu jako někdo, kdo v životě na celé čáře selhal.
Vzepřít se takovým představám není pro každého stejně snadné. Každý jsme z jiné rodiny, máme rozdílné hodnoty, zázemí, možnosti. Vzepřít se aspoň trochu, v rámci svých možností, a uvědomit si vlastní přání, ale může být nakonec tím nejodvážnějším, „nejchlapštějším“ gestem.
Autorka je dramaturgyně a scenáristka