. Komentář.
Natočeno 2019. Premiéra 31. 5. 2019 (ČRo Plus) v cyklu Názory a argumenty.
Lit.: Rychlíková, Apolena: Apolena Rychlíková: Saša „Huňáč“ Vondra a jeho krásný starý svět. In web ČRo Plus, 31. květen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jestli někdo může být po volbách do Evropského parlamentu navýsost spokojený, je to Alexandr Vondra.
Bývalé „liberální“ hvězdě z ODS se podařilo z patnáctého místa kandidátky přeskákat na místo druhé, stal se tak jedním ze čtyř europoslanců za ODS a čeká ho tedy částečné stěhování do Bruselu.
Jaké hodnoty tam bude hájit, naznačil už v kampani: chce bojovat za svobodu, proti byrokracii a regulacím. To jsou tradičně ty nejobecnější pravicové mantry.
O světě kolem nás, o problémech naší společnosti a lidí v ní sice nic neříkají, ale stále fungují a to i když svobodu vnímají jen jako neomezenou, dravou ekonomickou soutěž a nehledí už na to, jak tento princip reálně dopadá na lidi, ani na to, že regulační principy v zájmu širokých skupin obyvatel jsou v demokracii inherentní a ne naopak. Budiž, koneckonců politika je soubojem idejí a taktik i názorů. A ty, jak se ukázalo chvíli po volbách, má Alexandr Vondra docela přehledně vyartikulované.
Když se z konzervativců stávají autoritáři
„Já jsem konzervativní člověk, čili tu budu hájit konzervativce – Kaczynského a Orbána,“ řekl Vondra v rozhovoru pro Českou televizi. V podobném duchu se vyjádřil ihned po zveřejnění výsledků, situaci v Polsku nebo Maďarsku vnímá prostě jinak a přijde mu, že se problémy těchto zemí u nás zveličují.
Co na tom, že jsou obě tyto země postižené národoveckou, xenofobní, místy i klerofašistickou vlnou. Co na tom, že důležitá nezávislá hodnocení mluví o tom, jak demokratické indexy v obou zemích padají, jak si Fidesz i PiS stvrzují svou vládu (skoro by se chtělo říct „jedné strany“) skrz pošlapávání demokratických principů – ať už je řeč o svobodě tisku, nezávislosti justice, sílícím represím proti odpůrcům obou režimů, ale i o rétoricky i prakticky nenávistné politice, která v zemích vede k masivnímu nárůstu antisemitismu nebo rasismu.
Nic z toho Vondru, ale i řadu jiných takzvaných konzervativců nezajímá. Vidí jen úspěšnou politiku lidí, kteří mu jsou v určitém ohledu blízcí a ne to, co stojí za její realizací. „Já jsem z toho lidskoprávního prostředí vyrostl,“ hájí se Vondra a tváří se u toho jako světák.
Vnímání konzervativní politiky je často uzavřené v nějaké předpotopní představě o ušlechtilých strážcích takového normálního života. Jenže právě lidé jako Vondra, nebo z druhé strany Jaroslav Foldyna, jsou živoucí připomínkou toho, jak jednoduše se ze zastánců tohoto typu politiky stávají obdivovatelé autoritářů.
Dobře to šlo vidět ve chvíli, kdy EPP – frakce Evropské lidové strany hlasovala o vyloučení Orbánova Fideszu. Na podporu maďarského postfašisty se u nás ustanovila široká fronta, čítající zástupce různých stran, od Klause mladšího, Okamury, Foldyny nebo třeba i stalinisty Skály.
Když Alexandr Vondra zavírá oči před tím, co se dnes v Polsku nebo Maďarsku děje, zavírá oči i před svou vlastní politickou příslušností. Jakkoliv se neustále zaklíná svou disidentskou zkušeností, patří do tábora, který kvůli prosazování svého pohledu na svět neváhá sklouzávat k praktikám hraničícím s totalitou.
Silný stát, jeho kooperace s církví, represivní politika zaklínání se imaginárními „evropskými hodnotami“, sociální výhody jen pro ty správné příslušníky národa, potírání opozičních hlasů a inklinace ke krajní pravici. To má být dnes ta pravá konzervativní politika?
Když se dnes v Česku mluví o znesvobodňování, útočí se zásadně jen na Andreje Babiše nebo z druhé strany na KSČM. ANO, stejně jako čeští komunisté mají k takovému Orbánovi svým způsobem relativně blízko. Opravdu se ale chceme tvářit, že takzvaní konzervativci typu Saši Vondry jsou o něco lepší? A proč vlastně? Protože si kdysi tykali s Havlem a kámošili se s Plastikama?
Autorka je komentátorka serveru A2larm