Petr Vizina. Ranní úvaha.
Natočeno 2019. Premiéra 30. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 4 min.).
Lit.: Vizina, Petr: Petr Vizina: Ministr kultury jako šutr v Bečvě. In web ČRo 3 Vltava, 30. květen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nevím, jestli se ti dva v Benátkách potkali. Výtvarník Stanislav Kolíbal je ročník 1925. Dosluhující ministr kultury České republiky zhruba o polovinu mladší.
Mezinárodní porota vybrala Kolíbala jako českého reprezentanta na bienále výtvarné tvorby v Benátkách pro jeho nekompromisní a přemýšlivý umělecký postoj a vhled, v němž se estetické mísí s politickým, cituji zdůvodnění poroty.
Kolíbal se symbolicky vrací tam, kde měla jeho díla obrovský úspěch, to když tu koncem 60. let vystavoval v Miláně. Ta skvělá generace vzdorujících, generace Šimotové, Dlouhého, Pištěka, Demartiniho, Koblasy, Veselého, Grygara, Brázdy nebo Malicha! Generace vyzkoušená strašlivým a nakonec i pitoreskním 20. stoletím.
Českého ministra kultury vybrala do jeho funkce a proto i na cestu do Benátek za Kolíbalem jeho politická strana. A jako většina tuzemských politických stran zleva i zprava, znovu neměla šťastnou ruku. S kulturou u nás nevíme, co si počít, připadá nám jako exkluzivní zábava pro snoby, a také jí často je.
Zašveholit u chlebíčků na premiéře, ujistit, že se o kulturní dědictví postaráme, a strategicky uvažovat, komu poslat peníze, aby takzvaná „kulturní fronta“ nespustila protivně ječící alarm. Zhruba tak si u nás představujeme úvazek nejslabšího z ministerstev. A v tom se hluboce mýlíme.
Příběh Stanislava Kolíbala je v současné tuzemské kultuře jeden z mých nejoblíbenějších. Představuji si, jak se poslední léto roku 1947, to léto před komunistickým převratem, brodí s kamarádem, grafikem Jiřím Šindlerem, údolím řeky Bečvy. Majitel nedalekých lázní chtěl těhdy vytvořit sbírku děl mladých umělců. Malířka Adriena Šimotová a její budoucí manžel Jiří John doporučují své vrstevníky Šindlera a Kolíbala.
„Nacházel jsem kameny, které se podobaly hlavě, ženským ňadrům nebo torzu trupu,“ vyprávěl mi nedávno Stanislav Kolíbal. „Začal jsem říční kameny přebírat a stavět z nich objekty. Jenomže v řečišti nemůžete do kamenů vrtat díry a propojit je železem, jako se to dělá v dílně. Vznikla tedy jakási labilní kompozice,“ vzpomíná výtvarník, který sice vystavoval v prestižních galeriích, ale většinu života tvořil za železnou oponou a prohlásili ho tu za nepřítele pracujícího lidu.
Jako kdyby si osud nebo Hospodin, chcete-li, vybrali Stanislava Kolíbala už pro jeho příjmení, za výzkumníka vratkosti v kontrastu s dokonalostí lidského bytí, jako představitele paradoxu stvoření, jak by řekl Kolíbalův blízký přítel, františkán Bonaventura Bouše, jeden z nejvýznamnějších zjevů tuzemské teologie 20. století.
A skutečně, Kolíbalova práce je geniální ilustrací teologického myšlení, napadne jednoho při pohledu na Kolíbalovy geometrické kompozice, v nichž se třeba čtyři dokonalé polokoule navzájem velmi vratce podpírají.
Labilita patří k lidskému údělu, nic není nastálo, může si zpívat odcházející ministr. Čeho vlastně? Kultura je v Česku synonymem zábavy anebo naopak prostému lidu nedostupných, protože nesrozumitelných kulturních statků. Postavil jsem se elitám a proto musím odejít, zhruba tak si vykládal ministr svých jedenáct měsíců ve funkci. A znělo to jak když Kolíbalovi z ruky vyklouzne šutr do Bečvy v létě roku 1947.