Jaroslav Šebek. Komentář.
Natočeno 2018. Premiéra 27. 8. 2018 v rámci cyklu Názory a argumenty (ČRo Plus).
Lit.: Šebek, Jaroslav: Jaroslav Šebek: Komplikovaná cesta papeže Františka. In web ČRo Plus, 27. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Čtyřiadvacátá zahraniční návštěva papeže Františka směřovala na „zelený ostrov“ a je nyní považována za jednu z nejvíce komplikovaných.
Původně měla být spojena především s tématikou obhajoby tradiční rodiny. Papežovu cestu ovšem velmi poznamenaly zveřejněné informace o další sérii zneužívání, tentokrát ve Spojených státech. Na ně František několikrát reagoval a sešel se k devadesátiminutové schůzce s osmi oběťmi církevního zneužívání.
Tyto zprávy překryla jiná témata, jež na setkání rodin rezonovala, jako mezigenerační solidarita, nebo vliv sociálních médií na rodinný život.
Irsko, vnímané stejně jako Polsko jako tradiční katolická bašta, se od poslední návštěvy papeže, která proběhla v roce 1979, hodně změnilo.
Není to určitě jen razantní pokles počtu lidí, jež si našli cestu do Phoenix Parku, aby se zúčastnili bohoslužby sloužené papežem. Před téměř 40 lety se v Dublinu shromáždila třetina irské populace, více než milion účastníků, letos to bylo „jen“ kolem 200-300 tisíc lidí.
Svalit na papeže všechnu odpovědnost?
V posledních třech letech se proměnila sociální i mentální situace v zemi. Katolická církev přestala být v zemi normotvornou institucí, přestože si udržuje vlivné pozice ve školském systému i ve zdravotnictví.
Její autoritou otřáslo pohoršení z pedofilních afér a z případů zneužívání, odehrávajících se v katolických sociálních institucích, kde byly svobodným matkám odebírány děti k adopci. Veřejnost pak i v reakci na vlažný přístup k řešení těchto problémů odsouhlasila v referendu povolení potratů.
Situace nyní pochopitelně využili i kritici papeže. Asi nejsilněji zaznělo obvinění bývalého papežského nuncia Vigana ve Spojených státech, jenž papeže vyzval k rezignaci kvůli tomu, že věděl o podezřeních ze sexuálního zneužívání mladých mužů a dětí, jehož se dopouštěl washingtonský arcibiskup McCarrick.
Viganó ovšem dlouhodobě patří k silným kritikům papežovy reformní politiky. Proto je otázkou, jak vážně bylo míněno jeho vyjádření jako upřímná snaha o potřebě církevních institucí vyrovnat se s těmito zločiny, a jak velkou roli v něm hraje potřeba vymezit se vůči konzervativcům nepohodlné hlavě církve.
Sám papež však musel na jaře uznat svou osobní chybu za příliš benevolentní přístup k vlivnému chilskému biskupovi, který zneužívání kryl. Následoval pak bezprecedentní krok, kdy všech 34 biskupů v Chile nabídlo kolektivní rezignaci, přičemž několik demisí již bylo Vatikánem akceptováno.
Ukazuje se, jak hluboce tyto otázky zasahují nejvyšší patra církevní hierarchie. Je však otázkou, zdali je možné za tato selhání svalit na papeže plnou zodpovědnost. Vedle mnoha slov však každopádně odteď musí k řešení problémů zločinů páchaných v církevním rouše následovat i rozhodnější činy.