Jindřich Šídlo. Glosa.
Natočeno 2016. Premiéra 6. 10. 2016 (ČRo Plus, 18:33 h.) v cyklu Názory a argumenty.
Lit.: Šídlo, Jindřich: Proč k volbám nikdo nechodí. In web ČRo Plus, 6. 10. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Tak kolik to bude tentokrát? 30 procent? Nebo 40? Řeč je samozřejmě o volební účasti při krajských a prvním kole senátních voleb tento víkend. Dřív, než se pustíme do stížností na nezodpovědné apatické voliče, je možná na místě zopakovat si některá fakta.
Především: ačkoliv to tak možná nevypadá, Češi chodí k volbám v podstatě ve stále stejném počtu, který nijak dramaticky neklesá. Když se rozhoduje o složení sněmovny, zajímá to obvykle kolem 60 procent, stejně jako při volbě prezidenta, jak jsme zjistili při zatím jediné příležitosti v lednu 2013.
V žebříčku následují volby komunální, kde si své starosty přichází vybrat kolem 45 procent Čechů. Pak tu máme volby krajské, kde účast kolísá od necelých 30 (v roce 2004) do 40 procent (před osmi lety). A pak tu máme samozřejmě volby evropské a 2. kolo těch senátních, kam přicházejí už opravdu jen ti nejuvědomělejší, kterých je ale pouze do 20 procent.
Když se na ta čísla podíváme znova, najdeme v nich jistou logiku. A nechme teď stranou prezidentskou volbu, kterou jsme v téhle podobě zažili zatím pouze jednou.
Lidé mají celkem odůvodněný pocit, že na jejich život mají vliv politici, kteří rozhodují o zákonech, třeba o daních ve sněmovně a pak ti, kteří zodpovídají za to, jak vypadá a jak se bude rozvíjet jejich město nebo vesnice. Ale kraje? K čemu jsou nám kraje, ty zvláštně stvořené útvary, bez nichž se země první porevoluční dekádu celkem bez problémů obešla?
To je samozřejmě nadsázka, ale ne tak velká. Kraje a horní komora parlamentu mají jedno společné: na konci roku 1992 se ocitly v ústavě, která mimochodem vznikla během několika měsíců a přijata byla jen pár dní před vznikem samostatného Česka.
A byla to především tehdy zcela suverénní ODS, která sice pro Senát i kraje hlasovala v rámci toho, čemu se říká “obtížně nalezený konsensus”, zároveň ale v první polovině 90. let dělala všechno proto, aby se na Senát i kraje pokud možno zase zapomnělo.
Skoro se to povedlo, Senát vznikl až v roce 1996 a kraje dokonce ještě o čtyři roky později. A nutno říct, že prvních 8 let se v nich ODS vcelku přirozeně zabydlela, až z toho mělo její vedení často dost těžkou hlavu.
Už tím byl ale položen základ jejich prestiže, kterou se příliš nepodařilo změnit dodnes. Oněch průměrných 35 procent, které ke krajským volbám chodí, vlastně v tomhle světle není zas až tak špatné číslo. Zvlášť, když vezmeme v úvahu, jak často Češi volí – a to prostě příliš často.
Jednoduchý recept na volební reformu si autor této poznámky samozřejmě nedovolí předložit, ale pokud by si na to někdo troufnul, aspoň mluvit bychom o tom mohli. V následujících dvou letech budeme volit čtyřikrát – do krajů, sněmovny, prezidenta (ve dvou kolech) a na radnice.
A i když je to už často opakovaný fakt, připomeňme jej ještě jednou: další rok, ve kterém nás žádné volby nečekají, přijde zase až v roce 2027, pokud se samozřejmě nedočkáme předčasných voleb do sněmovny nebo prezidenta.
Stačí to ještě někdo vůbec sledovat? Každopádně jako zástupce té menšiny voličů, kterou letos pochod do nejbližší základní školy nečeká, přeji všem voličům šťastný výběr. A za rok zase na viděnou.