Ondřej Vaculík. Esej v autorské interpretaci. Režijní spolupráce Alena Zemančíková.
Natočeno 2015. Premiéra 20. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 15 min) v cyklu Psáno kurzívou.
Lit.: anonym: Ondřej Vaculík: Dům, ve kterém budu (moci, muset, smět) bydlet. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2015 (článek). – Cit.: Ondřej Vaculík začal publikovat své fejetony v samizdatových souborech v 80. letech 20. století. V téže době uvedl pod smyšleným jménem Ondřej Děd v divadle Orfeus divadelní hry Zedno a Ovčín a několik povídek. Po roce 1990 nastoupil do Literárních novin jako redaktor publicistických stránek a zástupce šéfredaktora. Tehdy se hodně věnoval ekologickým tématům (bylo období bourání Libkovic a dostavování Temelína).
Vydal dvě prozaické knihy, Stavební deník a Jablko přešlé mrazem. V roce 1999 odešel z Literárních novin a v roce 2000 nastoupil do Českého rozhlasu. Dnes působí jako publicista a dokumentarista, je stálým spolupracovníkem stanice Vltava.
Ondřej Vaculík vnímá skutečnost jako stavbu, což je mu jednak dáno a jednak to bylo posíleno tím, že se musel pod tlakem komunistického režimu vyučit zedníkem. Dům je v jeho textech symbolem toho, co trvá i co se může zhroutit, něčeho, co člověk buduje pro svoje pohodlí, i místa, z něhož je vyháněn. O domě v nejrůznějších funkcích je dnešní esej.