Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Připravila Michaela Sladká.

Hovoří Petra Wünschová, psychoterapeutka a ředitelka Centra Locika (1), Zdeňka Šíp Staňková, autorka projektu Děti jsou taky lidi (2).

Natočeno 2023-2024. Premiéra 1. dílu 16. 1. 2024 (ČRo Rádio Wave, 28 min.); 2. dílu 23. 1. 2024 (ČRo Rádio Wave, 25 min.), 4. dílu 5. 2. 2024 (ČRo Rádio Wave, 27 min.); 5. dílu 13. 2. 2024 (ČRo Rádio Wave, 20 min.), 6. dílu 20. 2. 2024 (ČRo Rádio Wave, 23 min.).

Lit.: Sladká, Michaela: Výchovná facka neexistuje. Startuje série Slušný vychování. In web ČRo Radio Wave, 9. leden 2024 (článek + teaser k poslechu). – Cit.: Šedesát procent českých rodičů se hlásí k tomu, že ve výchově dětí používá tělesné tresty. Kdo chce s násilím na dětech přestat, často neví, jak. Většina lidí ale nadále souhlasí s tím, že výchovné facky jsou potřeba a nahradit je domluvou, vysvětlením, empatií nebo respektem není možné. Co všechno jsme schopni v rámci „slušnýho vychování“ svým dětem dělat?

Česká veřejnost taky opakovaně diskutuje o novele zákona, ve které by mělo explicitně zaznít, že násilí na dětech je nepřípustné. Novela je v rámci průzkumů veřejného mínění vždycky odmítnuta a politici proto přešlapují na místě, i když je Česko jedna ze tří posledních evropských zemí, která stále uznává „přiměřené“ tresty na dětech. „Přála bych každému vidět, co všechno jsou rodiče schopni považovat za přiměřený trest,“ říká k tomu ředitelka Centra Locika Petra Wunchová, která s dětmi zasaženými násilím doma dlouhodobě pracuje.

Sedmidílná podcastová série Slušný vychování pátrá po kořenech výchovných facek, ptá se bitých dětí, co jim tento druh rodičovství do života dal. Zpovídá rodiče, kteří se své děti rozhodli nebít, i když je to pro ně někdy těžké, i ty, kteří své děti bili a přestali s tím. (…)

Lit.: Sladká, Michaela: Přála bych vám vidět, co všechno rodiče považují za přiměřený trest a základ slušného vychování. In web ČRo Radio Wave, 16. leden 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Co všechno se za slovem násilí na dětech skrývá? A co pomáhá bití zastavit? (…)

„Násilí je návykové. Rodiče ho používají v momentě, kdy jsou frustrovaní, bezmocní, nevědí, co mají dělat. A když dítě uhodí, uleví se jim, vyplaví se jim dopamin a cítí se v tu chvíli líp. A mají tendenci tohle chování opakovat častěji a intenzivněji,“ říká Petra Wünschová, psychoterapeutka a ředitelka Centra LOCIKA v prvním díle podcastové série Slušný vychování.

„Rodiče se zaklínají dobrou výchovou. Chtějí to dělat dobře, aby mělo dítě zdravé sebevědomí, ale dělají to přitom naprosto absurdním způsobem. Říkají dítěti, jak je strašné, neschopné, že se nemělo narodit. Osmileté dítě vyhazují po sprchování v mrazu ven, aby se naučilo slušnému chování, a nechají ho dvě tři hodiny na balkoně. Nebo děti straší následky, které jsou naprosto nepřiměřené tomu, čím se dítě provinilo, citově vydírají, že si ublíží. Že se zblázní a tak dále.“ (…)

Lit.: Sladká, Michaela: Maminka mi říkala, že jsem pokažená a rozbitá, vzpomíná autorka projektu Děti jsou taky lidi Zdeňka Šíp Staňková. In web ČRo Radio Wave, 17. leden 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Co Zdeňka dělá, když se jí chce na děti křičet? Co se jí ve výchově nepovedlo? Jak to má dneska se svojí maminkou? (…)

„Když jsem začala se projevovat, říká se tomu zlobit, a nechovala jsem se podle maminčiných představ, bylo to špatně. Takže jsem vyrůstala v tom, že jsem pokažená, rozbitá, což mi maminka přímo říkala. Že jsem se někde pokazila, její hodná holčička se rozbila. Když v tom dítě vyrůstá, nezpochybňuje to a přijde si, že je divné,“ popisuje Zdeňka.

Jak to funguje u Zdeňky doma? „Snažili jsme se doma pořád vymyslet, jak přinutit děti k úklidu. Vymýšleli jsme systémy rozpisy, ale nic nefungovalo, z čehož byly hádky a frustrace. Teprve, když jsem pustila všechen tlak a obyčejně jsem požádala o spolupráci, že s tímhle potřebuju pomoct, děti se bez problémů zapojily. Děti chtějí přirozeně spolupracovat a dělat něco z donucení nechce nikdo, dospělí, ani děti.“ (…)

Lit.: Sladká, Michaela: Táta řval, že jsem blbá, ošklivá, neschopná. Radši bych facku, než ta slova. In web ČRo Radio Wave, 23. leden 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Od raného dětství na mě řval. Nebyl to křik, řval jako lev, byl úplně rudej a sliny mu šly od pusy. Řval, že jsem ošklivá, tlustá, blbá, že nic nedotáhnu do konce.“ Ve druhém díle série Slušný vychování vzpomíná Kateřina na dětství se svým tátou.

„Vyprávěl mi, jak ho jeho otec bil a že mám být ráda, že mě nemlátí. Měla jsem chuť mu oponovat, že bych radši facku než ta slova, která na mě křičí. V jedenácti letech mi poprvé řekl, že jsem k*rva,“ vzpomíná Kateřina. „Když jsem se o něm jako větší bavila s okolím, všichni ho měli hrozně rádi. Byl vynikající společník, bohém. Kdybyste ho potkali, nikdy byste nevěřili, že se doma takhle chová.“

„Když táta umřel, cítila jsem, že ze mě něco spadlo. Až teprve nedávno, po letech, mi došlo, že je to úleva,“ vzpomíná Kateřina. Jak vychovává svoje děti? „Cítím, jak mám ty reakce vypálené do mozku. Někdy na svoje děti křičím a pokaždé si vzpomenu na tátu a je mi ze sebe špatně. Snažím se to nedělat a pořád se někam posouvat,“ říká Kateřina. „Křik není cesta. Když někoho máte rádi, tak na něj přece neřvete, ať provede cokoli. Můžete nesouhlasit, není potřeba všechno přijímat s úsměvem, ale s láskou vždycky.“ (…)

Lit.: Sladká, Michaela: Seřvat a uhodit je jednodušší a rychlejší cesta. Já chci dát dětem čas, někdy je to ale těžký. In web ČRo Radio Wave, 5. únor 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Určitě jsem zlobil. I když dneska vím, že zlobení není zlobení. Pamatuju si velký důraz na poslušnost a disciplínu. Ve škole jsme za prohřešky různě klečeli v rohu a doma zrovna tak,“ vzpomíná Radim. „Když mi bylo asi čtrnáct, byl jsem hokejovej kluk a nabral jsem sílu, tak jsem se otci vzepřel. Řekl jsem mu, že mu ublížím, pokud na mě sáhne.“

Radim se narodil ve druhé polovině 70. let a vyrostl v něčem, čemu sám říká stará škola. Když s ženou čekali první dítě, řekli si, že to chtějí dělat jinak. „Zanadávat, seřvat a uhodit je zkratka, jednodušší cesta. Dá se to udělat rychle. Můžu řvát, poslat syna ho do pokoje a v tu chvíli problém přestane a bude klid. My jsme ale chtěli, aby ta výchova měla delší výsledek než klid v jednu danou chvíli,“ říká Radim, táta dvou dětí.

„Děti se nebojí mi něco říct, protože nepřichází trest. Já jsem vyrůstal v lajně, svým dětem chci dát čas a svobodu,“ říká Radim. (…)

Lit.: Sladká, Michaela: Dokud jsem byla máma, která vztáhne na syna ruku, byla jsem normální. Teď jsem černá ovce rodiny. In web ČRo Radio Wave, 13. únor 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jaké to je, zásadně změnit zaběhlý výchovný model v rodině? Jak to má Kristýna s tátou svých dětí? Jak hledají společnou cestu?

Byli jsme doma klasicky fackovaní, mamka se s námi hodně zlobila. Věděla jsem, že si to nezasloužím a že je to přehnané. Často jsem utíkala k babičce. Doma se hodně řešila škola, mamka se s námi hodně učila a chtěla z nás mít něco víc. Nakonec máme obě se sestrou jenom základku.

Kristýna vzpomíná, že používání násilí jí naskakovalo, když se cítila ve stresu. „Stala se ze mě bestie. Když byly synovi dva roky, dostával přes ruce, když tři dostával na zadek. Věděla jsem, že to je špatně. Večer, když spal, mi to bylo líto. Hlavně to vůbec nikam nevedlo, nebyla tam žádná změna k lepšímu. Pak to šlo po hodně malých krůčcích, než jsem to úplně přestala dělat. Pomohla mi Nevýchova nebo videa projektu Děti jsou taky lidi,“ říká Kristýna, máma dvou malých dětí.

Kristýna mění nejen sebe, ale svým respektujícím přístupem přináší velkou změnu do širší rodiny. Ta s ní ale není na stejné vlně. „Když jsem byla nevyrovnaná nevědomá máma, která kdykoli vztáhne na dítě ruku, byla jsem normální. Teď, když se snažím dítě respektovat, komunikovat s ním a na sobě pracovat, jsem černá ovce rodiny. Naučila jsem se to neřešit, je to moje cesta.“ (…)

Lit.: Sladká, Michaela: Říkal, že to bude naše tajemství, že takhle vypadá láska. Přála jsem si vyrůstat v dětském domově. In web ČRo Radio Wave, 20. únor 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Kdy Lenka odešla z domova a co se dělo potom? Jak vychovává svoje děti?

„Jako malá jsem si přála vyrůstat v dětském domově. Říkala jsem mamce, že bych chtěla, aby mojí maminkou byla matka mé kamarádky. Neřekla na to nic,“ vypráví Lenka. Od pěti let zažívala sexuální zneužívání svým otčímem, stejně jako její sestra a bratr. „Mamka je s tím mužem doteď.“

Maminka Lenku vychovávala fackami a křikem. „Otčím do našeho pokoje přicházel několikrát týdně. Nikdy nás nebil. Říkal nám, že máma nás nemá ráda. Že právě tohle, je skutečná láska. A že to bude naše tajemství. Zamykal mě doma, dokud jsem ho neuspokojila, nepustil mě ven. Jako dítě nemáte šanci poznat, co je a co není správně a co je norma,“ říká Lenka.

„Až v dospělosti jsme se sestrou sebraly odvahu a vypovídaly jsme o sexuálním zneužívání na policii. Dozvěděly jsme se, že to jednání je promlčené. Vůbec bych těmhle věcem promlčecí lhůtu nedávala, vždyť copak se dá promlčet život? A mě to celý život doprovází, nakonec se to vždycky odněkud zase vynoří,“ říká Lenka. (…)

Lit.: Sladká, Michaela: Facka nenaučí dítě přecházet silnici, jen chvilkově uleví rodiči. In web ČRo Radio Wave, 27. únor 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Potřebujeme vědět, že facky do výchovy nepatří, že je to celospolečenská norma. Je třeba změnit přesvědčení, že tohle je správný výchovný způsob. Když jsem začínala pracovat, existovaly učebnice o tom, jak správně děti bít. V jakém věku na jakou část těla jakým předmětem,“ říká psychoterapeutka Petra Wünschová v posledním díle podcastové série Slušný vychování.

Zásadní roli hrají podle Petry Wünschové přihlížející. Vůči násilí je potřeba se vymezit, dát jasná signál, že není v pořádku. „Je dokázáno, že když slyšíme křik a pláč od sousedů a jenom na ně zazvoníme a odejdeme, protože s tou situací nechceme mít nic společného, pomůžeme násilí v té rodině přerušit,“ říká zkušená psychoterapeutka. (…)