Dokument, ve kterém vás autor Pavel Šuba vezme na zdánlivě obyčejný rodinný výlet. Povede Českým lesem na hranici s Bavorskem, ovšem pro lepší orientaci bude potřeba sedmdesát let stará mapa a také archivní materiály Státní bezpečnosti. Z obyčejného výletu se rázem stává pátrání po jedné rodinné historii.
Natočeno 2021 (?). Premiéra (?) 25. 4. 2021 (ČRo Plus, 14:34 h.; 23 min.).
Nominace Report 2021
Lit.: Šuba, Pavel: Můj prastrýc Jan. O cestě podle vzpomínek a protokolů StB v pátrání po tajemství rodinné historie. In web ČRo Plus, 25. duben 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Pavel Šuba v dokumentu Můj prastrýc Jan míří na zdánlivě obyčejný rodinný výlet. Prochází Českým lesem na hranici s Bavorskem a orientuje se podle sedmdesát let staré mapy i archivních materiálů Státní bezpečnosti. Z obyčejného výletu se stává pátrání po jedné rodinné historii.
„Naši o tom nemluvili, bylo to obrovské tabu. U babičky jsem narazila na motorku a další věci, začala jsem se jako děcko ptát, čí to je. Bylo mi pouze řečeno, že jednoho strejdy. Řekli mi to až tehdy, když jsem se rozhodla jít na střední školu a po absolvování přijímacího pohovoru mi řekli, že nebudu přijata. Ale nepřijali mě ani na prodavačku. To mi začalo být podezřelé, začala jsem brečet. Tak mi to rodiče řekli: že strejda byl donucený okolnostmi utéct za hranice někdy kolem roku 1950,“ vzpomíná v dokumentu Jana Šubová, rozená Chocholová.
Je to maminka autora dokumentu Pavla Šuby, který se vydává po stopách svého prastrýce. (….)
Lit.: Šuba, Pavel: Můj prastrýc Jan. O cestě podle vzpomínek a protokolů StB, o pátrání po tajemství rodinné historie. In web IRozhlas, 8. 6. 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V dokumentu Můj prastrýc Jan mířím na zdánlivě obyčejný rodinný výlet. Na procházku Českým lesem západně od Tachova až na hranici s Bavorskem, dalo by se říct krajinou nikoho. Pro lepší orientaci je ovšem potřeba sedmdesát let stará mapa a také archivní materiály Státní bezpečnosti. Z obyčejného výletu se tak rázem stala napínavá cesta do nejtemnějšího koutu rodinné historie. (….)
Šlapeme po lesní cestě. Kolem pobíhá rozdováděný pes, dcery si prozpěvují táborové písničky, já pomocí mobilu kontroluju správný směr a srovnávám displej s historickou mapou. Krajina se za šedesát let dost změnila. Zmizely celé vesnice. Ty po Němcích vyletěly do vzduchu, tu českou zaplavila vodní nádrž. Zmizely také ostnaté dráty, místo nich se klikatí značené turistické stezky.
V altánku u hájovny manželka Lenka nalévá z termosky čaj a rozdává malé dobroty. Než znovu vyrazíme, střídáme se ve čtení úryvků ze starých protokolů, jako z nějakého dobrodružného románu. Jdeme stejnou cestou. Do minulosti.
V onom nejtemnějším koutu naší rodinné historie jsou zametena letitá smítka křivd, pavučiny strachu a jen tenoučká, ještě k tomu notně zašmodrchaná nitka jednoho neuvěřitelného příběhu. Snažím se ho rozplést.
Krom vrozené zvědavosti a zarputilosti mám k dispozici pár pamětníků, archivy a taky internet s chapadly roztaženými do celého světa. Tohle pátrání beru jako povinnost. Osobní věc. Návrat ke kořenům. Chci znát pravdu o svém prastrýci. (…)