Připravil Lukáš Houdek. Dokument načrtává příběhy dvou žen, které se narodily v Česku a mají ghanské otce, které poznaly až v dospělosti, nebo vůbec. Petra a Natalie – dvě ženy, které se narodily českým matkám a ghanským otcům. Otce však poznaly buď až v dospělosti, nebo vůbec. Dokument Lukáše Houdka o hledání afrických kořenů, idealizaci vzdáleného rodiče, opětovných shledáních i zklamání.
Natočeno 2019. Komentář natočen 29. 7. 2018. Premiéra 5. 9. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).
Lit.: Houdek, Lukáš: {Máma mele maso…}. In Facebook, 6. 9. 2019 (status). – Cit.: Když jsem před více než rokem začal točit pro Rozhlas tenhle dokument, říkal jsem si, že to bude pohodička a takový pozitivní natáčení. Netušil jsem, že mě to celkem emočně semele. Asi nikdy se mi při nějakém projektu nedělo tolik náhod, už vůbec samotné téma toho dokumentu přišlo náhodou, když jsme hledali něco úplně jiného.
Příběh Natalie Perkof mi vlastně vždycky přišel takový hezký a pozitivní, hlavně v tom, jak se její rodina s odchodem otce zpět do Afriky tak něj vyrovnala. Přestože věci, které jsem v Africe zjistil, nebyly pro Natálii úplně lehké. S tátou se jinak několikrát (až v dospělosti) viděli a jsou v kontaktu.
Pak jsem narazil úplnou náhodou v diskusi na Facebooku na Petru Asamoa, která otce nikdy nepoznala. Je v podstatě sama a k otci si vybudovala velmi silný vztah, i když ho nikdy neviděla. Ještě vloni vůbec netušila, jestli táta žije. Chvíli si kdysi psali dopisy, ty ale pak přestaly chodit.
Před rokem jsem se proto po rozhovoru s ní rozhodl, že zkusím jejího tátu Kofiho v Ghaně najít. A k mému překvapení to šlo po mém příletu do Accry strašně snadno. Během pár hodin, co jsem rozhodil sítě, mi sám zavolal. Potkali jsme se hned další den a strašně jsme si sedli. Byl to moc sympatický chlapík, který se s tím, že nemůže být se svou dcerou, nikdy nevyrovnal.
A pak v té vší radosti ze shledání a notování si přišla ťafka. Řekl, že má rakovinu a umírá. Všechny možnosti léčby vyčerpal. A doufá, že stihne Petru někdy vidět. Petra už čekala doma na super novinky o tátovi, já jí ale musel říct ještě tuhle novinu. A nevěděl jsem vlastně jak, nikdy jsem to nedělal.
Shodou blbých okolností mi současně při setkání s tátou Kofim záhadně nešel internet a mně se nepodařilo na mobilu v Messengeru načíst Petřiny fotky, abych je Kofimu ukázal. Slíbil jsem mu proto, že je vytisku a přivezu za pár měsíců.
Když jsem po půl roce dorazil do Ghany a volal mu, zvedla to jeho žena. Řekla mi, že nedávno zemřel. A mně došlo, že vlastně nikdy neviděl, jak jeho dcera dnes vypadá. Ona zas nikdy nepotkala jeho. A já jsem zase volal Petře, že ten táta, kterého konečně našla, a chtěla za ním jet, už není.
Třetí neuvěřitelnost proběhla při otevření výstavy na Českém velvyslanectví v Ghaně, která se věnovala ghanským studentům v Československu. Byl tam zastoupen i Petřin táta. Při zahájení jsem vzpomenul jejich společný nenaplněný příběh, který přítomné dost zasáhl. Pak jsem měl předat mikrofon českému konzulovi v Guineji, který je sám Afričan, co u nás studoval a dnes je český diplomat. Choval se divně, když najednou chvějícím se hlasem v perfektní češtině řekl: „Jsem šťastný, že tu můžu dnes s vámi být (pozn. přiletěl jen na ten večer). Současně jsem ale nešťastný, protože jsem se právě dozvěděl ze slov předřečníka, že můj nejlepší přítel z Československa, kterého jsem zratil, léta ho hledal a nemohl najít, zemřel. Byl to Kofi Asamoa.”
Oběma holkám i jejich otcům a rodinám moc děkuju za důvěru, s jakou mě pustili do svého nejniternějšího soukromí (…).
Lit.: Houdek, Lukáš: Máma mele maso, táta je v Africe. In web Týdeník Rozhlas, 25. srpen 2019 (článek). – Cit.: Petra a Natálie – dvě ženy, které se narodily českým matkám a ghanským otcům. Otce však poznaly buď až v dospělosti, nebo vůbec. Dokument o hledání afrických kořenů, idealizaci vzdáleného rodiče, opětovaných shledáních i zklamání zazní v premiéře ve čtvrtek 5. září na Dvojce Českého rozhlasu.
Vloni na jaře mě oslovila novinářka Judita Matyášová, abych jí pomohl s mapováním příběhu JZD ve Vlčnově. V roce 1963 totiž navštívila světoznámou obec ghanská ministerská delegace a vzniklo tam JZD Československo-ghanského přátelství. Jak se později ukázalo, spolupráce spočívala zejména ve výměně pár delegací a neměla další strategický význam. Pátrání nás ale přivedlo na jinou ghanskou stopu v lokalitě. Ta však s místním JZD nijak nesouvisí.
Znamení
Čtyřicetiletá Natálie Perkof je výtvarnice a designérka, jež pochází z Havřic nedaleko Vlčnova. Její matka Elena poznala syna chudých ghanských farmářů Davida v říjnu 1978 na kolejích v Brně, kde tehdy studovala medicínu, on si v rámci rozvojové spolupráce dodělával doktorát z analytické chemie na dnešní Masarykové univerzitě. Ten den oba slavili narozeniny, vypadalo to tedy jako znamení. David začal za Elenou a její rodinou do Havřic jezdit a rodiče i sousedé ve vesnici si ho zamilovali.
„On byl u nás na vesnici atrakce. Když tu byl, chodily k nám za ním všechny děti z okolí. Hrál s nimi karty a maloval jim do památníčku,“ vybavuje si se smíchem v hlase šedesátiletá Elena. Když pak otěhotněla, přesvědčila ji rodina, aby si dítě nechala. David se totiž zanedlouho chystal k odjezdu, Československo opustil v devátém měsíci jejího těhotenství. Podle ní nedostal povolení zůstat, jinak by prý byli nadále spolu. Jak se ale později při setkání s Davidem v ghanském Cape Coast, kde dnes působí jako univerzitní profesor, ukáže, důvodem jeho návratu odepřené povolení nebylo. „Nepřijel jsem proto, abych v Česku zůstal. Přijel jsem studovat. Svůj úkol jsem splnil, a tak jsem se musel vrátit domů,Ž říká odhodlaně. „Musel jsem se prostě vrátit své zemi pomoci.“ Plán nepřehodnotil ani kvůli přítelkyni a dítěti na cestě.
Krátce po narození Natálie matka Elena vážně onemocněla a bojovala o život. Řešení rodinné situace šlo tedy do pozadí, s Davidem ale byla pár let nadále v kontaktu, než ho sama přerušila po hádce přes dopisy. Ona i její rodina malé Natálii o jejím otci vyprávěli v superlativech. Měla ho tedy značně idealizovaného. Navázat kontakt se jí s otcem podařilo v šestnácti letech. Našla ho díky začínajícímu internetu a otec s dcerou si začali dopisovat. Později ho Natálie pozvala na svou svatbu. A on skutečně přijel, i když, jak Natálie říká, africkým způsobem. Tři dny po obřadu. „On byl pro mě takový Bůh, jak mi ho popsala mamka s babičkou. Nic mi nedocházelo. Došlo mi to až v momentě, když přijel na moji svatbu. Uvědomila jsem si až tehdy, co všechno jsem ztratila, když jsem s ním nemohla být.“ Dodává, že se pak její vztah k otci dost změnil. Oceňuje jeho vlastenectví, zodpovědnost k jeho zemi, na druhou stranu vnímá kriticky jeho postoj k rodině.
Ztracený Kofi
V průběhu natáčení o Natáliině rodině si na Facebooku pročítám rasistickou diskusi na adresu Afričanů. Náhle narazím na uživatelku se jménem Petra Asamoa, která se vůči komentářům důrazně vymezuje. Argumentuje tím, že její otec je z Ghany a vystudoval v Praze medicínu. Petra pochází ze Žatce, kde její matka poznala ghanského studenta Kofiho, který do Prahy přiletěl na podzim 1968 a v pátém ročníku byl v žatecké nemocnici na praxi. Ani on v Československu nezůstal a naposledy dceru viděl jako batole. Ona si ho nepamatuje vůbec. „S mámou jsem o něm nikdy nemluvila.“ Matka s ním totiž z jí neznámého důvodu přerušila kontakt, a tak se dozvídala jen kusé informace od své babičky, která o africkém otci mluvila v superlativech. S matkou měla podle svých slov odjakživa špatné vztahy, proto si v hlavě pěstovala představu o ideálním milujícím otci, který s ní nemohl být, protože mu to matka neumožnila. Doufala, že si pro ni jednoho dne přijede a ona s ním bude žít v Africe. V době dospívání se proto obrátila na Mezinárodní červený křiž, který pro ni otce vyhledal, a začali si dopisovat. Z nadšení si dokonce změnila rodné příjmení na to jeho. Pak najednou dopisy přestaly chodit.
A Petra netušila, co se s ním stalo. Začal jsem proto přímo v Ghaně vloni na podzim Petřina otce hledat. K mému překvapení mi to zabralo jen pár hodin. A mohl jsem tak začít rozplétat pro Petru neznámý příběh vztahu jejích rodičů. Ten se totiž podle samotného Kofiho pokazil v momentu, kdy matka otěhotněla a on navrhl interrupci. Věděl totiž, že se musí vrátit do Ghany. To žena odmítla a dítě donosila. Narušený vztah už se napravit nepodařilo a Kofi navíc musel brzy odjet zpět do vlasti. Bez Petry. Tu informace, které setkání s jejím otcem v Ghaně přineslo, velmi překvapily a její obraz otce začal mít trhliny. Neodpovídaly tomu, co sama od příbuzných slyšela a co si vysnila. A byly i takové, které ji zdrtily. Kofi se totiž svěřil, že umírá na rakovinu prostaty. A protože vyčerpal všechny možnosti terapií, ptal se: „Co tedy zbývá?“ Po odmlce česky dodal: „Smrt.“