Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Marko Tomek. Dokumentární pásmo o Alexandrovi Machovi, jedné z nejrozporuplnějších postav moderní slovenské, ale i československé politiky. Z nahrávek svého soukromého archivu připravil Marko Tomek.

Natočeno 199? Repríza 2. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 5. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 hodin).

Lit.: P. B.:  Dokumentární pásmo o Alexandru Machovi. In web ČRo, 14. 9. 2018 (stížnost posluchače). – Cit.: Dobrý den, pane doktore,  protestuji proti tomu, aby se na půdě veřejnoprávního rozhlasu dával prostor neskrývané obhajobě klerofašizmu, jako to bylo v případě dokumentu Mít svůj stát. Se jménem autora se na Slovensku, kde má válečný Slovenský stát pořád dostatek nostalgiků, nesetkávám poprvé, autor patří k nim. Ale překvapuje mne, že portrét slovenského válečného zločince dostal takový prostor v ČRo. Protože Šaňo Mach není rozporuplná osobnost. Je to jeden z nejradikálnějších prosazovatelů nacionalistické, antisemitské a katolicko-reakční politiky Slovenského štátu a nechat ho prezentovat se téměř jako oběť událostí v duchu já nic, já muzikant je scestné. Rád bych věřil, že je to přešlap – ale v rámci ČRo přešlap někoho, kdo se Slovenským štátom sympatizuje.

Věřím, že se ozvete a zaujmete stanovisko. S úctou P. B.

Lit.: Pokorný, Milan: Dokumentární pásmo o Alexandru Machovi. In web ČRo, 14. 9. 2018 (odpověď ombudsmana).- Cit.: Vážený pane doktore,  děkuji Vám za dopis, v němž vyjadřujete své výhrady vůči dokumentu Marko Tomka Mít svůj stát. Protože jsem nebyl obeznámen se všemi souvislostmi uvedení tohoto pořadu, požádal jsem o vyjádření slovesného dramaturga Vltavy Petra Gojdu. Dovolte tedy, abych shrnul informace, které považuji k dané věci za podstatné.

Zmíněný dokument odvysílala Vltava v letním cyklu v rámci ČeskoSlovenského roku, což je projekt připravený při příležitosti 100. výročí vzniku společného státu Čechů a Slováků. Letní cyklus Radiodokument představil rozhlasovou dokumentární tvorbu devadesátých let minulého století. Petr Gojda k tomu uvádí:

„Dokument Mít svůj stát tu představuje práci s historickým tématem a o jeho zařazení se zasadilo také velké množství poměrně unikátních archivních záběrů. Zároveň jde o česko-slovenské téma. Dokumenty z 90. let nejsou dokumenty, jaké točíme dnes. Přístupem, zaměřením, tématy. Mít svůj stát skutečně vypráví příběh o touze po vlastním státu. Mám dojem, že tahle meta je i dokumentaristou hodnocena veskrze pozitivně, a to možná vede k touze po značném pochopení postavy Alexandra Macha. Podotýkám, že před vysíláním i po vysílání bylo upozorněno, že pořad vznikl v 90. letech a byl uveden v rámci letní přehlídky tvorby devadesátých let.“

Jde tedy dnes již o historický materiál – svědectví o tom, o čem a jak se na Slovensku natočily dokumenty před více než dvaceti lety. Při jeho poslechu jsem nabyl dojmu, že autorova snaha o vícevrstevný portrét vedla k nemístné relativizaci. Nespatřuji v tom snahu po Machově rehabilitaci, nýbrž metodu umělecké tvorby, v níž morálka je tématem průzkumu, nikoli axiomem: „Tento pořad vypráví o vzniku vytvoření Slovenského štátu prostřednictvím jedné z jeho čelních osobností. Hledáme pohnutky, přesvědčení, ale také mravní vyspělost a odpovědnost.“

Zmíněný dokument pracuje s informacemi o Machově působení, které se v zásadě nesnaží zakrývat nebo omlouvat: „Byl talentovaný novinář, slovenský vlastenec, umanutý nacionalista a v mnoha směrech populista. Řadil se k těm politikům, kteří byli přesvědčeni o tom, že národní zájmy lze úspěšně prosazovat i za cenu autoritativních a totalitních metod. Zde je třeba hledat kořeny jeho politické rozporuplnosti a tragédie jeho životního osudu. (…) Jako propagandista míchá nacionalistický, fašistický a křesťanský koktejl. (…) Historiografie ho převážně hodnotí jako netolerantního nacionalistu poškozujícího česko-slovenskou vzájemnost. Po Mnichově jednoznačně vsadil na německou kartu. Spolu s Tukou a Tisem bývá označován za fašistu. “

Machovy antisemitské názory dokládá citát z jeho projevu, který v dokumentu rovněž zaznívá: „Ten nový svet (…) má tu však ešte niekoľko nepriateľov. Sú tu nedostatky rozličné. A bohužial, eště príliš mnoho je medzi nami židov alebo židovsky smýšľajúcich kresťanov, s ktorými třeba urobit poriadok.“ Pravda je, že na řadě míst jsou podobná tvrzení relativizována odkazy k těm činům, které mají Macha ukázat ve více rovinách. Postava A. Macha je totiž v dokumentu představena nikoli z perspektivy činného politika, ale z perspektivy starce, který svých činů lituje. Znovu se v této souvislosti vrací otázky týkající se morálky, viny a trestu, když Mach v záznamu říká, že z etického hlediska bylo správné, že strávil 23 let ve vězení a autor dokumentu doplňuje: „Toho, že nařídil židovské deportace, později hluboce litoval a veřejně přiznal svou vinu.“

Jsem zajedno s Petrem Gojdou, který souhlasí s tím, že by autor dokumentu nemusel Alexandra Macha označovat za „rozporuplnou postavu“, ale za jednoho z hlavních představitelů slovenského fašismu či za osobu, která nařídila židovské transporty. Z toho pan Gojda vyvozuje závěr, že v ohlášení aktuálního vysílání dokumentu sice zaznělo, ve které vládě a v které době Alexander Mach působil, anonce však neměla vycházet z autorského pojetí dokumentu a neměla A. Macha v souladu s dokumentem označit za rozporuplnou postavu. „Lepší by asi bylo uvést jeho válečné činy a pak uvést, že dokument se na věc dívá z pozdější perspektivy.“ Petr Gojda dále uvádí: „Můžeme a nemusíme chtít přijmout tuto perspektivu. Jde o dokumentaristický přístup, o rozhodnutí autora. Nám v letním cyklu šlo o to představit tento dokument jako jedno z pozoruhodných děl devadesátých let.“
Váš dopis, vážený pane doktore, je, jak vidět z reakce slovesného dramaturga Vltavy, důležitou zpětnou vazbou. I díky němu budou dramaturgové a editoři citlivěji promýšlet otázky spjaté s uvedením historických materiálů.

Dovolte, abych vyjádřil své pevné přesvědčení, že uvedení zmíněného pořadu nebylo motivováno jakoukoli úvahou o podpoře slovenského klerofašismu. Ve své literárněvědné práci jsem se zabýval i slovaciky v produkci Českého rozhlasu a mohu zodpovědně prohlásit, že jakýkoli resentiment tohoto druhu se ve vysílání Českého rozhlasu neobjevuje. Jsem toho názoru, že v českém prostředí je ideologie klerofašismu považována za historicky uzavřený relikt (v nepřesné metafoře podobně jako třeba pronásledování čarodějnic) bez vztahu k dnešní době. To může znamenat, že její reflexe je zde sledována vzhledem k odlišné historické paměti možná s menší mírou citlivosti, nežli je tomu na Slovensku. Prosím, abyste přijal tuto mou úvahu jako seriózní pokus o vysvětlení celé věci.

Dokument Mít svůj stát nezamlčoval informace o Machově působení, autor se nicméně mohl vyhnout některým nemístným relativizacím.

S pozdravem a přáním všeho dobrého

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu