Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Hostem je opat břevnovského kláštera Petr Prokop Siostrzonek. Mluví o víře, pokoře a naději. Moderuje Lucie Lucie Výborná.

Natočeno 2018. Premiéra 2. 4. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál, 9:05 h.; 26 min.). K poslechu zde.

Lit.: Výborná, Lucie – Švarcová, Alžběta: Člověk je buď věřící, nebo zoufalec bez naděje. K lidství patří pokora, říká opat Petr Prokop Siostrzonek. In web ČRo 1 Radiožurnál, 2. 4. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Své kněžské svěcení zažil v červnu 1983. Ve službě už je 35 let, a má tak za sebou dlouhé hodiny a hodiny kněžských kázání. „Ale nepočítám je. Snažím se, aby vše, co konám, zasáhlo srdce,“ popisuje opat břevnovského kláštera Petr Prokop Siostrzonek ve velikonočním rozhovoru s Lucií Výbornou.

Boží slovo je jako pramen. Pokaždé, když přijdeš, napiješ se – a nevypiješ ho. I tak opat Siostrzonek vysvětluje, jak to, že se za těch dlouhých 35 let ve svých kázáních ještě nevyčerpal.

„Stále mám pro co sáhnout. Problém je, když jsem já – jako trubka, skrz kterou Boží slovo proudí – zanesený ‚svinstvem’ současné doby. Pak může protékat svízelně, nebo ne tak, jak by mělo,“ uvažuje.

Pokora je cesta k lidství

„Zanesený“ ale podle něj občas může být kdokoliv: ať už věřící, nebo nevěřící. „A věřící je každý z nás. Když vstáváme, věříme, že dokážeme vstát. Když jdeme po ulici, věříme, že tramvaják umí jezdit… Člověk věří, aniž o tom přemýšlí. Člověk je buď věřící, nebo zoufalec, který ztrácí naději,“ říká Petr Prokop Siostrzonek.

Připomíná přitom slova Václava Havla, který v Dálkovém výslechu napsal: naděje není laciný optimismus, že něco dobře dopadne, ale vědomí, že to má smysl, bez ohledu na to, jak to vypadá. „Právě to patří k dušení hygieně. Stále mít naději, že to, co děláme, má smysl,“ zdůrazňuje opat břevnovského kláštera.  (more…)

Připravil Mikuláš Kroupa.

Natočeno 2018. Premiéra 1. 4. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Na samotce vězni šíleli. Tloukli hlavami o zeď a křičeli, že chtějí vypovídat, vzpomíná na 50. léta kněz Frank.  In web IRozhlas, 2. 4. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vyučený automechanik Miloslav Frank se ve dvaceti letech rozhodl radikálně změnit svůj život. Začal studovat teologii a přihlásil se do kláštera mezi bohoslovce.

Než ho biskup vysvětil na kněze, zatkla ho StB a v roce 1957 dostal dva roky vězení za vydávání a šíření církevního časopisu Cor unum. Měsíce ho drželi na oddělení samovazeb, kde prožil, jak říká, peklo.

Miloslav Frank se narodil roku 1924 na Slovensku v Bánovicích nad Bebravou, kde jeho otec čtyři roky pracoval jako pekař. Rodina se pak vrátila do Ostravy. V dospívání jako učeň – automechanik riskoval život.

Za války pašoval do města jídlo z venkova, hlavně mléko pro svou mladší sestru, která bývala často nemocná: „Jezdil jsem pro mléko do Beskyd ke známým, kteří měli krávu. Na nádraží byli němečtí vojáci a prohlíželi tašky. Musel jsem vystoupil před Ostravou dvě stanice a jít pěšky, bylo to riskantní,“ vypráví Frank. Za pořizování potravin mimo přídělový systém hrozil koncentrační tábor.

Během války Miloslav hledal mužský vzor, společenství lidí, kde by našel porozumění. U otce ho nenašel, protože změnil povolání, začal taxikařit: „Přes den spal, v noci jezdil. Neměl čas. Porozumění jsem našel u salesiánů,“ vypráví Frank, který od 16 let navštěvoval ostravský salesiánský dům.  (more…)

Připravil Judita Císařová.

Natočeno 2018. Premiéra 2. 4. 2018 (ČRo Rádio Wave).

Lit.: Císařová, Judita:  INTRO: Chlapi nám říkali, že nám to neladí. Australské punkerky Camp Cope mění pravidla hry. In web ČRo Radio Wave, 2. duben 2018  (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ne že by potřebná feministická vlna či hnutí #MeToo obešlo hudební průmysl obloukem. Melbournské trio Camp Cope ovšem v klasickém punkovém složení bicí-basa-kytara svou suverenitou a adresností válcuje (nejen) australskou scénu. Otevřenější a adresnější feministické texty by bylo asi v současném punku jen těžké hledat.

V herecké kariéře prý měla Daniela Kolářová štěstí: „V Divadle na Vinohradech jsem se měla od koho učit, navíc ke mně coby kandrdasce byli všichni tolerantní a ohleduplní.“ Připravila Dita Vojnarová.

Připravil ČRo Olomouc v roce 2018. Premiéra 2. 4. 2018 (ČRo Olomouc, 11:00 h).

Lit.: Vojnarová, Dita: Daniela Kolářová: Člověk by po sobě měl zanechat dobrou stopu. In web ČRo Olomouc, 2. duben 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V herecké kariéře prý měla Daniela Kolářová štěstí: „V Divadle na Vinohradech jsem se měla od koho učit, navíc ke mně coby kandrdasce byli všichni tolerantní a ohleduplní.“

Až dvě stě dopisů denně dostávala poštou přes železnou oponu legendární diskžokejka Rádia Svobodná Evropa Rozina Jadrná Pokorná. Byla to také ona, která od počátku nevěřila provokatérovi Pavlovi Minaříkovi. Připravili Prokop Tomek a David Hertl.

Natočeno 2013. Premiéra 24. 10. 2013 (ČRo Plus, 20:10 h). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Rozina Jadrná-Pokorná. Jestli je v nebi rádio, Rozina tam vysílá. In web ČRo Plus, 24. 10. 2013 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.:  Dlouhá léta patřily její pořady k těm nejposlouchanějším na vlnách české a slovenské redakce Rádia Svobodná Evropa – alespoň soudě podle ohlasů posluchačů. I přes železnou oponu jí ve druhé polovině šedesátých let chodilo až dvě stě dopisů denně.

Navštěvovala v Praze herecké a hlasové kurzy a vystupovala v Malostranské besedě. Na schůzi 25. února 1948 v deníku Práce se neudržela, a jak uvádí Jožka Pejskar, „nazvala Antonína Zápotockého termínem ze světa zvířat“. Práce byl ale deník Ústřední rady odborů a Zápotocký její předseda… Rozina Jadrná se rozhodla odejít ze země. Emigrovala 27. března 1948; odjela na údajný výlet na Šumavu a na vycházce se „ztratila“ u Železné Rudy, poblíž hotelu Prokop na Špičáku.

První roky se protloukala v Paříži, kde se stala na doporučení Jiřího Voskovce pracovnicí vysílání francouzského rozhlasového vysílání pro Československo. Pracovali tam také hlasatel Jiří Karnet či komik Jára Kohout, s nímž hrála i v krajanském divadle Maryša. Podle Pejskara dokonce hrála i se začínajícím mimem Marcelem Marceauem.  (more…)

Portrét dvacetileté odbojářky, vězněné a zavražděné v Ravensbrücku. Připravila Ivana Chmel Denčevová. Literární spolupráce Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš.

Hostem je historička Pavla Plachá. Hovoří Eva Dvořáková a Miloš Skalka.

Natočeno 2018. Premiéra 30. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). Repríza 6. 6. 2020 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 27. 11. 2021 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). K poslechu zde.

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana – Luptáková, Věra: Ani ne 20letou převaděčku nechali porodit doma. A pak ji poslali do Ravensbrücku. Osudové ženy: Marie Pětrošová. In web ČRo 2 Praha, 30. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V Beskydech převáděla přes hranice vojáky, kteří chtěli bojovat proti nacistům. Po pár měsících ji ale zatkli a ve vazbě skončila těhotná. Své dítě měla jen 10 dní.

Březnem 1939 skončila existence zbytku původního Československa a jediné „bezpečné“ hranice byly se sousedním Polskem. Právě tudy se snažili emigrovat především bývalí vojáci. Chtěli bojovat proti nacistům i ze zahraničí.

Členkou beskydské převaděčské skupiny byla i mladinká, ani ne 20letá Marie Pětrošová. Už po pár měsících v odboji ji ale zatkli a obvinili ze špionáže. To už byla těhotná. Měsíce před porodem tak strávila ve vazbě. Porodit jí dovolili doma. S četníky v zádech, aby neuprchla.  

Po porodu zase vězení

S novorozenou dcerou Milenou strávila jen 10 dní. „O mamince toho vím hrozně málo. Z fotek a z vyprávění babičky vím, že byla hodná a hezká, že měla 19 nebo 20 let, když jsem se narodila,“ říká dcera Marie Pětrošové. Ještě ví, že krásně zpívala, stepovala a byla vyučenou modistkou.

„Jaké měla oči a vlasy? To vůbec nevím, já na maminku nejsem vůbec podobná.“ O životě Marie Pětrošové se toho obecně moc neví. Narodila se v roce 1919, žila s rodiči ve Starém Městě u Frýdku a pracovala jako švadlena.

Do odbojové skupiny převaděčů se dostala zřejmě díky seznámení s brancem Františkem Příborským. Po porodu se znovu vrátila do vězení. Odsoudili ji a skončila v transportu do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Nebylo jí ještě 23 let, když tam v roce 1942 zemřela.

V Osobnosti Plus bude tentokrát hovořit Sandra Silná. Farářka, která má na těle tetování a učí se vařit pivo. Upřímně například přizná, jaké to je připravovat lidi v kostele na manželství, když jí samotné se rozpadlo. Moderuje Barbora Tachecí.

Natočeno 2018. Premiéra 31. 3. 2018 (ČRo Plus, 11:10 h). Repríza 11. 4. 2020  (ČRo Plus, 11:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Chvátalová, Kateřina – Tachecí, Barbora: Myslím, že kardinál by neměl být tak politicky angažovaný, říká farářka Sandra Silná. In web ČRo Plus, 31. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Farářka Sandra Silná nenaplňuje tradiční představy. Na těle má tetování, vaří pivo a chová včely.

„Musím mít ráda lidi. Nebo nemusím. Ale mám. Těžko by se mi dělala farářina, kdybych chtěla být samotářka a poustevnice. To by nešlo. Pak je nutné mít schopnost naslouchat, netlačit svůj názor a mít vůbec na lidi čas. To je, myslím, dnes obrovská akvizice,“ říká o základu svého povolání farářka Církve československé husitské Sandra Silná, host Osobnosti Plus.

Mladá farářka zastávala osm let pozici generální sekretářky Ekumenické rady církví v České republice. „Moje éra v Ekumenické radě skončila, když kardinál Duka ještě své aktivity tolik neměl. A nejsem za ně ráda. Myslím, že kardinál nemusí být tak politicky angažovaný. Myslím, že se to dá dělat i z jiného úhlu.

Papež se jistě svým způsobem také motá do politiky, ale dělá to, řekněme, lidsky. Není to politikaření. Stačí srovnat, na jakých typech akcí se ti dva lidé pohybují, tak je vám, myslím, ten jeden z nich tak nějak lidsky bližší. Ani si nemusíme říkat, kdo to je,“ vysvětluje své působení v orgánu sdružujícím křesťanské církve.  (more…)

Pašije, tedy scénické ztvárnění biblického příběhu o umučení Ježíše Krista. U nás jsou patrně nejznámější pašijové hry v Hořicích na Šumavě, v posledních letech se však tradice ujímá i na jiných místech. Jakub Šiška byl na zkoušce v České Lípě. Přímo na místě natáčel Ivan Studený.

Připravil ČRo České Budějovice v roce 201?. Repríza 31. 3. 2018 (ČRo Plus, 22:05 h.; 52 min.); 7. 4. 2023 (ČRo Plus, 15:10 h.); 3. 4. 2026 (ČRo Plus, 19:05 h.). K poslechu zde.

Pozn.: Hořické pašije se zrodily v roce 1816 na pivních sudech v hostinci U Čerta a bývaly velkolepou podívanou. Kam a proč se ztratil věhlas úchvatných biblických her, které obdivoval celý svět, pátrá dokument Zašlý lesk a sláva Hořických pašijí. Zaznamená také to, jakou podobu mají hořické pašijové hry v dnešní době. (anotace)

Jaké proměny v literatuře zaznamenal velikonoční příběh? Zeptáem se autora Plátna z Turína Zdeňka Jančaříka. Čím byla redaktorka nakladatelstí Host Eva Klíčova zaujata v knize Země lyr a ocele a jaké další novinky doporučuje? Moderuje Karolína Koubová.

Natočeno 2018. Premiéra 1. 4. 2018 (ČRo Plus, 16:10 h). K poslechu zde.

Vzpomínáte si na tři a osmdesátiletou Jarmilu Vrzáčkovou, která si přála vidět papeže Františka? Máme pro Vás o tomhle neuvěřitelném příběhu rozhlasový dokument. Natočila jej Mária Pfeiferová. Ta pro vás zaznamenala životní příběh ženy, která má jen málo radostí – dceru Evu – která se narodila s Downovým syndromem a víru v boha. Poznáme tři Jarmiliny osudové muže. Otce Jana, milence Bohumila a kněze Jiřího….. Půlhodinový exkluzivní dokument. Spolupráce Ivan Studený.

Natočeno 2018. Premiéra 1. 4. 2018 (Český rozhlas – Radiožurnál, 17:05 hod.). Repríza 5. 4. 2018 (ČRo Plus, 3:05 h.); 6. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 25. 12. 2020 (ČRo Plus, 12:33 h.); 24. 12. 2023 (ČRo Plus, 14:34 h.); 27. 4. 2025 (ČRo Plus, 14:34 h.) k úmrtí papeže Františka (+ 21. 4. 2025).

Alternativní název: Cesta do Vatikánu nebo Setkání s papežem Františkem

Pozn.: „Chtěla bych se setkat s papežem Františkem“. Troufalé přání seniorky Jarmily z Třebíče se pokusila splnit Ježíškova vnoučata. Tři a osmdesátiletá Jarmila neměla jednoduchý život. Onemocněla leukémií, nikdy se nevdala a její jediná dcera se narodila s Downovým syndromem. Jarmila dožívá svůj život v samotě v domově pro seniory. Nevlastní nic co by se nevešlo do jedné skříně dvoulůžkového pokoje. Cesta do Vatikánu byl pro Jarmilu zážitek srovnatelný s narozením dcery.

I v 83 letech se dá prožít velké životní dobrodružství. Paní Jarmila, obyvatelka domova pro seniory v Třebíči, se vypravila do Vatikánu, aby se osobně setkala s Papežem Františkem. Tomu ale předcházel řetězec událostí. Nejprve to byl projekt Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata, který zachytil Jarmilino přání. Přidala se dobrá vůle poutníků do Vatikánu, pomohla diplomacie i štědrost. Dokument o setkání prosté české seniorky s hlavou katolické církve je také intimním svědectvím o stáří i bilancí životních zkušeností a hodnot. (anotace)

Lit.: Pfeiferová, Mária: Papež a Jarmila. Dokument o tom, jak Ježíškova vnoučata zařídila setkání seniorky s papežem. In web ČRo Plus, 4. 4. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když si něco hodně přeješ, přání se splní. Jen musíš věřit a vysílat své přání do vesmíru. To mi říkala má babička. Já věřím a splnilo se mi už tolik přání, kolik jinému za celý život. Třiaosmdesátiletá Jarmila z Třebíče si přála setkat se s papežem Františkem a já jsem si přála, aby se jí přání splnilo.

Osobní setkání s papežem jsme zařídit neuměli, uměli jsme ale vytvořit podmínky, aby se tak mohlo stát. Zajistili jsme díky projektu Ježíškova vnoučata účast Jarmily na generální audienci ve Vatikánu společně s dalšími více než deseti tisíci poutníky z celého světa.

Seniorka se stala součástí historicky první poutě českobudějovické diecéze do Vatikánu, pojmenované podle patrona diecéze svatého Mikuláše. Tým Ježíškových vnoučat zamluvil letenky a ubytování pro Jarmilu a její pečovatelku Evu Šebovou v Římě a sehnal sponzory cesty. A ještě jednou slova mojí babičky: udělej, co můžeš a pak už jen „pánu Bohu poručíno“.

Jarmilin životní příběh

Jarmila Vrzáčková pochází z Míčova v Železných horách a už v dětství si přála být jeptiškou. Žila ve špatných sociálních podmínkách, byla často nemocná a jeptišky poprvé uviděla při jednom ze svých pobytů v nemocnici. Jeptišky jí připomínaly anděly.

Narodila se jako nejmladší z deseti dětí Anně a Janu Vrzáčkovým. Dospělosti dožili jen Růžena, Karel, Rudolf, Božena a Jarmila. Navštěvovala rolnickou školu a už v sedmnácti letech se přestěhovala na Třebíčsko za starší sestrou Božkou. Jeptiškou se nestala, ale do kostela chodila pravidelně. Duchovní život byl pro ni útěchou, neměla vlastní rodinu a dlouho ani vlastní bydlení. Téměř celý život bydlela na ubytovně a pracovala jako dělnice v Závodech Gustava Klimenta.

Jarmiliným velkým tématem jsou láska a muži. Jedním z nejdůležitějších mužů v životě byl její táta Jan, který si nejmladší dceru hýčkal. Druhým mužem, který vstoupil na dvacet let do jejího života, byl ženatý Bohumil, s kterým po čtyřicítce počala dceru Evu. V posledních desetiletích života je pro ni nejvýznamnější osobou kněz Jiří, jeho kázání a rozhovory s ním jí dávají sílu.

Dokument natočila Mária Pfeiferová v dramaturgii Ivana Studeného.

Návštěvy kostela, kázání i modlitby Jarmile pomáhají překonat životní těžkosti. Přežila leukémii, má těžkou osteoporózu, velké bolesti zad, v dětství kvůli nedostatečné výživě a špatným životním podmínkám téměř oslepla. Vymodlená dcera Eva se jí narodila s Downovým syndromem a Jarmila se o ni starala téměř sama do Eviných dvanácti let.

Dnes dvaačtyřicetiletá Eva žije v Domově pro osoby se zdravotním postižením Velehrad. Jarmila dožívá v samotě v Domově pro seniory v Třebíči. Máma s dcerou spolu žít nemůžou, takovou možnost náš sociální systém nenabízí. Dokud měla Jarmila sílu, jezdila z Třebíče do Velehradu jednou měsíčně, teď jsou její možnosti omezené a každé setkání s dcerou je tak pro obě vzácné.

Byl to dobrý nápad?

Cesta do Vatikánu nebyla pro těžce nemocnou Jarmilu snadná. Nedůvěřivá seniorka, doprovázená sociální pracovnicí z domova pro seniory Evou Šebovou nevěřila, že je v Itálii a se svatým otcem se uvidí. Zmatená mysl jí říkala, že jsme ji unesly a převezly do Rakouska. Jarmila si přála setkání s papežem Františkem, ale neuměla si představit důsledky svého přání. A my také ne.

Jarmilu zaskočilo už samotné pražské letiště, letadlo, hustá doprava z římského letiště do centra města, hotel i všudypřítomný hluk velkoměsta. Jen několik týdnů uplynulo od chvíle, kdy Jarmila vyslovila své přání před zakladatelkou Ježíškových vnoučat Olgou Štrejbarovou. Večer před audiencí u papeže jsem si přestala být jistá, že to byl dobrý nápad.

Ale věřila jsem dál. A díky všem možným náhodám a v cíli naší cesty i milosti a laskavosti českobudějovického biskupa Vlastimila Kročila a velvyslance České republiky u Svatého stolce Pavla Vošalíka se stal zázrak. Přes všechna přísná bezpečnostní a protokolární opatření se těmto dvěma mužům podařilo přesvědčit lidi z okolí svatého otce, že pro Jarmilu je setkání s papežem důležité. Že je poutnice, která vykonala dlouho cestu. Že si požehnání od svatého otce zaslouží.

Po hodinové generální audienci a společné modlitbě pro mě a Jarmilu přišli lidé z okolí Svatého otce a odvedli nás do speciálního sektoru u pódia a oltáře s pokynem: „Seďte, čekejte a nehýbejte se.“ Po malé chvíli Papež František, v doprovodu biskupa Kročila, skutečně přistoupil k třiaosmdesátileté Jarmile Vrzáčkové, objal ji a požehnal jí. A podal ruku i mně a mým prostřednictvím také požehnal celému projektu Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata. Jarmila dostala od papeže růženec a od první chvíle věděla, že ho dá jako vánoční dárek dceři Evě.

Proměněná Jarmila

Natočit hodinový dokument o nemluvné a zmatené Jarmile a její cestě za papežem se zdálo do té doby nemožné. Neuměla jsem si představit, jak odevzdám objednaný tříminutový rozhovor pro Radiožurnál. Od té chvíle, co se ti dva setkali, ale Jarmila září. O pocitech a emocích jsme spolu mluvily dlouho ještě v aule Pavla VI. a od té doby nespočetněkrát. Jarmila jako by omládla.

Když jsme týden nato spolu předávaly dceři Evě požehnaný růženec v Domově pro osoby se zdravotním postižením Velehrad, pečovatelky žasly nad proměněnou Jarmilou: veselou a upovídanou starší dámou, která trpělivě snáší mediální zájem o svou osobu a hrdě se chlubí, jak jí paní z rozhlasu chválí, jak dobře mluví.

S Jarmilou se od té doby potkávám často. Vypráví mi o dětství, rodině a vzpomíná na velkou cestu do Itálie. Plánuje, kam spolu pojedeme příště. Možná si myslí, že jsem její příbuzná. Asi už zapomněla, kdy jsem jí vstoupila do života, ale pamatuje si, že je jí při našich setkání dobře. Jako kdyby byl Český rozhlas první, koho její život zajímá. Příběh Jarmily, příběh Evy, cestu do Vatikánu i lásku s knězem představuje dokument Papež a Jarmila.