Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Připravila Romana Lehmannová. Jak se stane z kaluže vody – voda pitná? Jak vypadají podzemní jezera a proč v létě došla voda v tolika studních? Hydrolog Tomáš Vlasák nám vysvětlí, jak to vlastně chodí na Zemi s vodou. A dozvíte se i to, co vám paní učitelka ve škole určitě neříkala.

Natočeno 2016. Premiéra 27. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 19:00 – 19:45 h.) v rámci cyklu Klub Rádia Junior.

Sheida Jahanbin, Rikke Houd. V Íránu se o sexu nemluví. Osmadvacetiletá Sheida podává svědectví o tom, co pro mladou ženu znamená žít v režimu, kde je sexualita tabu. Česká verze norského dokumentu z roku 2013. Překlad Petra Štajnerová. Dramaturgie Eva Nachmilnerová. Zvukový mistr norské verze Kåre (Kaare) Johan Lund. Zvukový mistr Tomáš Gsölhofer. Režie Brit Jensen.

V českém znění účinkují Klára Sedláčková-Oltová, Dana Černá a Jiří Hromada.

Natočeno 2015. Premiéra 27. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 33 min) v cyklu Radiodokument. Repríza 23. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 33 min) v cyklu Radiodokument.

Lit.: anonym: Sheida Jahanbin, Rikke Houd: Jeg skal fortelle dig noe / Chci Ti něco říct. In web ČRo 3 Vltava, leden 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V Íránu se o sexu nemluví. Dokument Jeg skal fortelle dig noe /Chci Ti něco říct/ otevřeně nahlíží na téma neinformovanosti a tabu v oblasti ženské sexuality na Středním Východě. V norském exilu pořad pod vedením Rikke Houd natočila mladá íránská novinářka Sheida Jahanbin.

Na útěku
Sheida uprchla ve svých čtyřiadvaceti letech z Íránu společně se svým manželem Madyárem, bloggerem a aktivistou za lidská práva. Sheida a Madyár se seznámili na univerzitě v Teheránu. V té době se už oba zapojovali do aktivit na ochranu lidských práv ve své zemi a podporu politických vězňů. Byli pronásledování íránskou policií, která se snažila cenzurovat jejich blog, informující o bezpráví v Íránu. Madyára zatkli a mučili. Po jeho propuštění se mladý pár rozhodl urychleně opustit zemi a uprchl pěšky do Turecka.

Turecké úřady jim však odmítli vydat azyl a na pokyn íránské policie zakázali jejich blog. Po dvou letech marných bojů s úřady oba uprchli do Norska, kde v roce 2012 získali politický azyl a konečně našli místo, kde mohou zůstat. V Oslu se Sheida s Madyárem naučili norsky a vrátili se ke své práci aktivistů za lidská práva. Zřídili tajnou telefonickou linku pro Íránce pronásledované režimem, na kterou měsíčně volají stovky lidí – oběti násilí, politické perzekuce a náboženské diskriminace.

Vyprávět příběh
V roce 2009 se Sheida zúčastnila rozhlasového workshopu, kde poprvé potkala dokumentaristku Rikke Houd. Pod jejím vedením později pro Norský a Dánský rozhlas natočila autobiografický pořad o své cestě do exilu, který pod názvem My Share of the Sky /Můj podíl nebe/ vzbudil mezinárodní ohlas. Popisuje v něm zkušenosti politického uprchlíka v prvních měsících po příchodu do nové země. Konkrétní příklady zneužívání lidských práv v Iránu ukazuje i skrze svědectví uvězněných přátel a jejich poezie, ve které svoji situaci reflektují. Smutným faktem je, že jeden z jejích přátel, politický vězeň odsouzený za opoziční aktivity, byl popraven krátce poté, co pro její pořad napsal báseň.

K tomu, co bylo hlavní motivaci sdílet příběh ze života uprchlíka, Sheida řekla: „Přestože mnoho lidí v Norsku ví o poměrech a vládě v Íránu, jen málo z nich sympatizuje s iránskými obyvateli, a zvláště pak s imigranty. Bude mi stačit, když si deset lidí poslechne můj pořad a změní postoj k íránským lidem žijícím mimo svou zemi. V žádném státě nemají moc rádi imigranty, ale měli by vědět, že každý miluje svou vlast. Jsou tam proto, že doma jsou špatné podmínky.“

Jak se řekne norsky stud
Jako svůj další autorský rozhlasový dokument se Sheida opět rozhodla zpracovat osobní a traumatické téma ze svého života:
Jednou ráno jsem jela do města. Všimla jsem si nápisu gynekologie. Šla jsem tam a řekla doktorce o bolestech.
Po operaci bude styk v pořádku, říkala. To mi stačilo, dál už jsem se neptala.
Po dvou dnech jsme utekli. Skoro jsem nemohla chodit. Krvácela jsem.
Byla noc, v horách byla zima. Konečně jsme se dostali do Turecka.
Bolesti neustávaly, bylo to čím dál horší.
(Ukázka z dokumentu Chci Ti něco říct)

Před útěkem z Íránu Sheida prodělala gynekologickou operaci. Nastřižení panenské blány ji mělo zbavit nepříjemných pocitů při sexu. Od té doby bojuje s bolestí:
Pamatuju si její obličej. Černý hijab okolo ztuhlé masky.
Zvuk nůžek, které pomalu stříhají.
Teď bude sex v pořádku, řekla a beze slova si sedla za stůl.
Vypadala unaveně.
Madyar stál venku, čekal na mě. Bál se.
Šli jsme k autu a nikdo nic neříkal.
Pak jsme utekli.
Nemluvila jsem o tom, že pořád krvácím a bolí to.
(Ukázka z dokumentu Chci Ti něco říct)

Odhodlání otevřeně mluvit o věcech, které jsou v její domovině tabu, sledují posluchači prostřednictvím konkrétních situací a autorčiných komentářů. Doprovázíme Sheidu na návštěvě v ordinaci u lékaře v Norsku, kterému se odhodlá svěřit se svými problémy, v rozmluvě se svojí norskou kamarádkou Ninou, která jí pomáhá trauma překonat, v rozhovorech se svým mužem a v telefonátech do Íránu se svojí matkou a babičkou v jazyce farsí.

Sheida mluví o vládě, která skrze strach a nevědomost drží polovinu populace v nevědomosti. Až s dětskou naivností se v jednoduchých větách snaží dopátrat toho, co je špatně a proč:
Hledám, jak se v norštině řekne to slovo … Stud.
Stud stojí před ženami jako vysoká zeď. Já to slovo v
norštině neznala …
Vyrostla jsem v Íránu, v zemi, kde se dívky se studem už rodí. Musíme přijmout svůj osud: Naše tělo nám nepatří.
/…/ Stud nás uzavírá do samoty. To je velmi chytře vymyšleno.
Mít 50 % národa pod kontrolou díky studu a neinformovanosti.

Sheida, která se v Iránu ještě jako novinářka kulturních novin zaměřovala na ochranu ženských práv, v dokumentu přibližuje, jak generace íránských žen vnímaly své tělo. V kontrastu s propagandistickým filmem o sexu, kde za triumfálních zvuků Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra rozkvétá růže, aby byla násilně protržena lilií, přibližuje své dospívání, touhu a zvědavost:
Všechny dívky, všichni chlapci, kteří se v Íránu narodili v osmdesátých letech, viděli film Titanik aspoň čtyřikrát. Bylo to zakázané. Ilegální prodejny videokazet měly jen pár kopií … ale všichni náctiletí snili o tom, že uvidí Jacka a Rose, jak se líbají.
/…/Chtěla jsem vidět každý jejich polibek a dotek, ale styděla jsem se a odvracela hlavu.

Dokument Sheidy Jahanbin otevřeně mluví o předsudcích a strachu. A o odhodlání prolomit bariéru studu, uzavírajícího jí do křečí a bolesti:
Den po příchodu do Norska mě vyšetřil lékař. Máte
bolesti? zeptal se. Ne, odpověděla jsem, ale bolelo to.
Tak moc jsem se styděla, že jsem to doktorovi nemohla říct. Nikdy jsem to nikomu neřekla. O takových věcech se v Íránu nemluví. Se studem žiju 28 let, ale s tím je teď konec. Takhle už dál nemůžu žít.

Lit.: anonym: Chci Ti něco říct. Dokument o tabu v oblasti ženské sexuality na Středním Východě. In web ČRo 3 Vltava, 22. srpen 2017 (článek). – Cit.: V Íránu se o sexu nemluví.  V norském exilu natočila pořad pod vedením Rikke Houd mladá íránská novinářka Sheida Jahanbin.

Problematika mozartovského výzkumu neztrácí ani po letech na zajímavosti. Doklady o tom předkládají Milada Jonášová a Tomislav Volek.

Natočeno 2016. Premiéra 27. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 105 min).

Třetí pokračování dokumentárního cyklu Historie českého zločinu. Připravila Bronislava Janečková a policejní historik Miloš Vaněček. Zvuk Petr Šplíchal. Režie Vít Vencl.

Účinkují Jan Vlasák, Aleš Procházka, Tomáš Kobr, Hanuš Bor, Marcela Nohýnková Lada Jelínková a Klára Sedláčková-Oltová. Vypráví Miloš Vaněček.

Natočeno 2016. Premiéra 20. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 25 min) v cyklu Historie českého zločinu. Repríza 20. 7. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 25 min) v cyklu Historie českého zločinu; 26. 7. 2026 (ČRo 2 Praha, 18:04 h.). K poslechu zde.

Pozn.: Rok 1924 se zapsal do historie české kriminalistiky jako nástup „kokainového moru“. Bílý prášek se stal módou nejen v barech a nevěstincích, ale i v uměleckých a intelektuálních kruzích. Šance se chopili překupníci a podloudníci, jak se říkalo tehdy dealerům drog. Jedním z nich byl bývalý uzenář František Latiňák, který našel originální způsob jak dovážet kokain ze zahraničí. Dlouho si detektiv Ladislav Drašner a jeho kolegové kladli otázku, k čemu jsou záhadná prkýnka s kovovými plíšky, která nosil Laťiňák v malém kufříku. I když jim náhoda přála a záhadu odhalili, jeden z prvních československých dealerů kokainu nakonec hlavnímu trestu unikl. Proč? Poslouchejte třetí díl dramatizovaného dokumentárního cyklu „Historie českého zločinu“. (anotace)

Druhý díl z dokumentárního cyklu Historie českého zločinu. Připravila Bronislava Janečková a detektiv Rudolf Čížek. Režie Vít Vencl. Zvuk Petr Šplíchal.

Účinkují Marcela Nohýnková, Klára Sedláčková-Oltová, Jan Vlasák, Aleš Procházka, Tomáš Kobr, Hanuš Bor a další. Vypráví Rudolf Čížek.

Natočeno v roce 2016. Premiéra 13. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h) v cyklu Historie českého zločinu. Repríza 13. 7. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h) v cyklu Historie českého zločinu; 19. 7. 2026 (ČRo 2 Praha, 18:04 h) v cyklu Historie českého zločinu.

Lit.: Janečková, Bronislava: Historie českého zločinu: Neznámá z Letňan. In web ČRo 2 Praha, leden 2016 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Kůr kostelíka na pražském Proseku byl místem, kde se poprvé setkal vrah se svou obětí. Oba zpívali v chrámovém sboru. Bylo jaro roku 1975 a pro devatenáctiletou Marii začíná drama posledních měsíců jejího života. Nález těla v Letňanském háji otřásl veřejností, ale dlouho se nepodařilo zjistit, kdo je ona mrtvá dívka. Odložený případ převzal v roce 1979 detektiv Rudolf Čížek, a tomu se po letech podařilo najít důkazy, které pomohly nejen určit totožnost mrtvé, ale přivedly kriminalisty i k jejímu vrahovi. Ten však nakonec odsouzen nebyl. Proč? (…)

Lit.: Janečková, Bronislava: Neznámá z Letňan. In web ČRo 2 Praha, leden 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Případ, který kvůli zvolené metodě vyšetřování nemohl být vyřešený v 70. letech vyřešený. Vrah, který i přes nespočet důkazů nemohl být odsouzený.

Na jaře 1975 v lesíku Bažantnice v katastru obce Letňany v Praze 9 byla nalezena mrtvola ženy. Tělo bylo nahé, bez oděvních svršků a dokladů. Mrtvola je v pokročilém stadiu rozkladu. Podle pitvy smrt nastala asi před 2-4 týdny, přičemž se vycházelo ze stadia vývoje larev hmyzu v těle.

Smrt byla pravděpodobně způsobena udušením. Svědčily o tom krevní výrony a překrvení sleziny. Věk ženy byl stanoven na 18-21 let. Na hřbitově v Ďáblicích, asi kilometr od místa nálezu těla, byly nalezeny rozházené ženské oděvní svršky. Vlasy na nich patřily oběti z Letňan.

Případ odložen

Na základě ohledání místa činu, pitvy a expertiz se tipuje v pátrací evidenci pohřešovaných osob. Všech sedm vytipovaných žen je ale postupně vyloučeno. Buď kvůli zjevným fyzickým rozdílům, nebo proto, že doba mezi pohřešováním a nálezem těla neodpovídá předpokládanému času úmrtí.

Kvůli stupni rozkladu nejde zhotovit ani fotografii oběti pro média (viz fotografie z místa činu – JEN PRO SILNÉ POVAHY). Mrtvá žena zůstává neznámou. Trestní stíhání je koncem roku 1975 přerušeno.

Případ znovuotevřen

V roce 1979 případ přebírá detektiv Rudolf Čížek. Vyžádal si hydrologický a meteorologický posudek místa nálezu v období od 1. května do 21. srpna 1975. Průměrná teplota vzduchu na místě nálezu byla nižší až o 4,5 °C, než se předpokládalo, zatímco průměrná vlhkost byla vyšší až o 28 %.

„Hydrometeorologická situace na místě mohla ovlivnit vývoj posmrtných změn v tom smyslu, že doba smrti mohla nastat mnohem dříve než měsíc od nálezu těla,“ píše soudní znalkyně. „Vražda se tak mohla odehrát i o dva měsíce dříve než se původně předpokládalo,“ dochází detektivovi Čížkovi.

Metody identifikace oběti

Stále ale chybí totožnost. Detektivovi Čížkovi dochází, že na vině může být i metoda superprojekce, která kvůli způsobu fotografického portrétování 70. let musela nutně selhat. Aplikuje tedy metodu vědce Gerasimova, která z kostí vypočítává sílu měkkých tkání a na základě toho rekonstruuje podobu.

Podle lebky tak profesorka Tittelbachová z Karlovy univerzity vymodelovala portrét, který tehdy známý kadeřník Matušku doplnil typickými účesy té doby. Vlasy byly zajištěny z místa činu, takže se vědělo, že mají mít hnědou barvu. Vzniká první portrét pro média.

První zpráva: Student hlásí, že mu ten portrét velice připomíná dívku, Marii, která je doučovala angličtinu nebo němčinu. Pamatoval si, že dělala v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Věděl i, kde bydlela, protože na doučování chodili k ní domů.

Ukázalo se, že šlo o poněkud osamělou, věřící dívku, kterou pronásledoval starší muž. Dnešním jazykem „stalker“. Čekal na ni před prací, osahával ji v kostele, s největší pravděpodobností ji i znásilnil.

Případ zrady a odplaty?

„Svědkyně dále uvedla, že Roman F. pohřešovanou pozval pod různými záminkami na chatu do Klánovic, a když s ním opět odmítala mít pohlavní styk, svázal ji a škrtil ji. Pak si sám uvázal provaz s tím, že se oběsí. Pohřešovaná musela slíbit, že se za něj provdá.“

Podezřelý Roman F., narozený roku 1911 ve Starém Hrozenkově a původním povoláním technik, spáchal tři dny po vraždě v roce 1975 sebevraždu. Mezi jeho věcmi byla nalezena i fotografie venkovského domu, na jejíž druhé straně byl nápis: „zrada – odplata – spadla klec!!!“

Kriminální minulost „nevinného“

V roce uškrcení Marie mu bylo 65 let. Byl předtím dvakrát ženatý. Obě své ženy týral: bil a škrtil až ke ztrátě vědomí. Druhá žena s ním to peklo vydržela 11 let. Další oběť, jistá Zdeňka jeho týrání ale nahlásila. Od roku 1970 byl tedy znovu stíhán pro týrání a omezování osobní svobody.

I když soud v Blansku měl pádné důvody k jeho zadržení, příkaz k dodání do vazby nevydal. V čase normalizace byly možná jiné starosti. „Kdyby jeho předchozí dvě manželky jeho trestní jednání na nich oznámily policii, tak k té vraždě nemuselo dojít,“ myslí si ale dnes detektiv Rudolf Čížek.

Pochybení a paradoxy

Je pozoruhodné, kolik je v tom případu pochybení. Je to všechno jako časovaná bomba, která vybuchne začátkem května 1975, kdy 65letý důchodce zavraždí 19letou dívku. Případ má ale ještě jednu příznačnou a přízračnou dohru.

Podezřelý nebyl nikdy odsouzený, protože jako mrtvý být odsouzený ani nemůže. Z trestního pohledu je vlastně případ stále otevřený. A podezřelý je bezúhonný občan.

První díl dokumentárního cyklu Historie českého zločinu. Připravila dokumentaristka Bronislava Janečková a policejní historik a publicista Rudolf Čížek. Režie Vít Vencl. Odborná spolupráce Miloš Vaněček. Zvuk Petr Šplíchal.

Účinkují Jan Vlasák, Aleš Procházka, Hanuš Bor, Marcela Nohýnková, Lada Jelínková a další. Vypráví Miloš Vaněček.

Natočeno 2015. Premiéra 6. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 22 min) v rámci cyklu Historie českého zločinu. Repríza 6. 7. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 12. 7. 2026 (ČRo 2 Praha, 18:04 h.) v cyklu Historie českého zločinu. Ke stažení zde.

Pozn.: Hrbatej Ferda, Vulgo Baba, Růžena Buldok… to jsou přezdívky kapesních zlodějů, kteří měli své rajony v první polovině 30. let v Praze a okolí. V té době počet kapesních krádeží nebývale vzrostl a do hlavního města se stěhovaly „za prací“ další zlodějské party i ze zahraničí.. Praha zlodějů ráj… říkalo se. Na pražské kriminálce se rozhodli proti nim rázně zakročit a detektivové František Dlask, Petr Salač a Jiří Tuček a vytvořili takzvanou „Kapsářskou brigádu“. Byli tak úspěšní, že během pěti let v Praze klesl počet krádeží sotva na desetinu a kapesní zloději se začali Praze vyhýbat. Jak to detektivové udělali?  (anotace)

Čtvrtý díl dramatizovaného dokumentárního cyklu „Historie českého zločinu“. Připravila Bronislava Janečková a dokumentátor Muzea Policie České republiky Petr Švec. Zvuk Petr Šplíchal. Režie Vít Vencl.

Účinkují Václav Rašilov, Pavel Rímský, Jan Szymik, Otmar Brancuzský, Marie Turková, Petra Hřebíčková, Simona Vrbická, Šárka Skaláková, Jiří Knot a další.

Natočeno 2016. Premiéra 27. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 25 min.) v rámci cyklu Historie českého zločinu. Repríza 27. 7. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 25 min.); 2. 8. 2026 (ČRo 2 Praha, 18:04 h.).

Pozn.: Výstřely v centru Prahy vždycky vzbudí pozornost a stejné to bylo i večer 8. března 1974. Že to byl Mezinárodní den žen, nebylo náhodné. Naopak, pachateléloupež na Těšnovské poště na toto datum pečlivě naplánovali. V plánu však nebyla smrt strážmistra Jiřího Velíška. Ten po třech dnech podlehl střelným zraněním, která utrpěl při zásahu proti pachatelům loupeže. Případ, jehož vyšetřování se neúspěšně táhlo více než dvanáct let, je jedním z dosud nevyřešených „pomníčků“ československé kriminalistiky i přesto, že jména pachatelů jsou známá. Pravděpodobného vraha nakonec potrestal někdo zcela jinýnež soud. Kdo?  (anotace)

Lit.: Janečková, Bronislava – Švec, Petr – Taud, Rostislav: Kdo potrestá vraha? Drama rodiny Velíšků. In web ČRo 2 Praha, leden 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vražda při loupežném přepadení pražské pošty v 70. letech ukazuje na možného vraha Františka Mrázka. A odhaluje podivnou hru „pitomé“ náhody v případu oběti reportéra Michala Velíška, zastřeleného v roce 2005 na Karlově náměstí.

8. března 1974. Mezinárodní den žen. Večer. U pošty na pražském Těšnově je hlášen zraněný. Brzy se ukazuje, že jde o loupežné přepadení. Začíná přestřelka. Jeden z pachatelů pálí neznámou zbraní. Strážmistr Jiří Velíšek, 24letý otec ročního dítěte, padá k zemi vážně zraněn.

Nejrozsáhlejší pátrání

Na poště tehdy ukradli na tehdejší dobu obrovský balík peněz: 47 000 korun. Vyslechnut byl rekordní počet svědků a podezřelých: kolem 10 000. Vytipováno bylo 47 podezřelých. Spis k případu obsahuje 65 objemných šanonů. Taky proto, že dva dny po přestřelce strážmistr Velíšek podlehl zraněním.

Střela ráže 9 mm, kterou byl do břicha zasažen, vyletěla z hlavně bez drážek. Takové se chovají nevyzpytatelně. Můžou rotovat a způsobit devastující zranění vnitřních orgánů… Velíšek utrpěl průstřel jater a tlustého střeva a měl rozsáhlé vnitřní krvácení. I dnes by byl problém ho zachránit.

Rozběhlo se velké pátrání. Nakreslené portréty dvou pachatelů byly uveřejněny v tisku i v televizi. Byl ustanoven pátrací a vyšetřovací tým. Spis k případu narůstal a dostal pracovní název „Kliďas“. Pachatele ale pořád ne a ne chytit. Pátrání bylo zastaveno pro nedostatek důkazů.

Pátrání i ve věznicích

Znovu ho otevřeli až skoro po 10 letech, v roce 183. Kriminalisté začali pátrat ve věznicích. Bylo totiž jasné, že loupež na Těšnově byla připravená skupinou zkušených pachatelů. A že někteří z nich se mezitím za jiné trestné činy dostali do vězení dostane. Odsouzení se rádi chlubí…

V letech 1945-1989 u nás ve střetu se zločinci zemřelo 150 policistů. Většinou jsou zapomenuti, protože dnes se málokomu chce umístit pamětní desku těm, kteří bojovali proti zločinu v uniformách SNB.

Bezpečáci ve věznicích neměli šetřit sliby za pomoc v pátrání. Dva bachaři z vnitřní ochrany věznice Na Mírově vládli široké pavučině mírovských udavačů. Věděli dobře, kdo je ochoten za nějakou „protislužbičku“ zmírnění trestu něco prásknout. Jeden mukl se nakonec rozmluvil.

90% jistota

A tak se do hledáčku kriminalistů dostává skupina zločinců pod vedením F. Klimeše: Josef Štancl, Antonín Bína, ale i dvě ženy Maslejová a Nováková. Vyšetřování se rozběhlo znovu. Šlo o skupinu pachatelů ze západních Čech, která si vzájemně svědčila, ale jejich svědectví a výpovědi si protiřečily.

V průběhu vyšetřování ale nebyla nalezena ani vražedná zbraň a jakákoliv podezření nebylo možné prokázat. Bylo to „jen“ na 90 %. Případ „Kliďas“ byl znovu odložen. Kriminalisté takovým nevyřešeným případům říkají pomníček. Nakonec to ale nemusí být soudce, kdo potrestá pachatele.

Vrah kmotra Mrázka

„Partička, která tehdy udělala těšnovskou poštu, pak jak už to tak bývá, zaučovala své nástupce, další generaci zločinců. No a mezi nimi byl jistý František Mrázek… Učil se dobře. Je to jméno, které je dnes pojmem české mafie… Podvodník ve velkém, který si objednával vraždy,“ popisuje JUDr. Petr Švec.

„Jedním z jeho terčů byl pak zřejmě nepohodlný učitel Bína, pravděpodobný vrah Jiřího Velíška. A jak se dědí řemeslo z generace na generaci, tak se i Bínův syn potatil. Dnes existují důvodné hypotézy, že právě on se rozhodl pomstít svého otce a je vrahem Františka Mrázka.“

Tragédie Velíškovy rodiny

I kdyby se případ „Kliďas“ znovu po více než 40 letech otevřel, není už koho vyšetřovat a soudit. Případ je ale podivným mementem a tragédií jedné rodiny. V roce 2005, 31 let od smrti strážmistra Jiřího Velíška, je v Praze na Karlově náměstí zastřelený jeho příbuzný Michal Velíšek, když brání napadenou ženu.

Taky kulkou do břicha. Taky zemřel v nemocnici. A podobně jako Jiří Velíšek i on zde zanechal sotva roční dceru. „Prostě, pitomá náhoda. Jeho vrah David Lubina byl odsouzen na 25 let,“ uzavírá Petr Švec.

O vítězných i dalších zajímavých snímcích Famufestu 2015 mladých filmařů z FAMU (režie Jan Těšitel, Ondřej Hudeček a další) rozmlouvá se svými hosty Vladimír Hendrich.

Natočeno 2016. Premiéra 27. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.; 30 min).