Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Příběh Václava Kasala v bitvách na Soče a ve slovinském krasu. Desátý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války. Připravila Jana Davidová.

Účinkují Lukáš Hlavica, Jiří Hromada a další.

Natočeno 2014. Premiéra 3. 9. 2014  (ČRo 2 Praha, 18:30 h.;  15 min).

Lit.: Janečková, Bronislava: Příběhy 1. světové války: Při cti svého národa přísaháme! In web ČRo 2 Praha, září 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Válka z pohledu lékaře. Přeběhnutí na italskou stranu, vstup do československých legií a boje o legendární Doss Alto. To jsou hlavní momenty z Fleischmannova příběhu.

Příběhy staré sto let už jsou většinou zapomenuty. Ale občas ožijí ve vzpomínkách, denících a dopisech.  Stejně je tomu s příběhem lékaře, vojáka a legionáře Václava Fleischmana. Do války byl poslán začátkem roku 1917, aby pracoval jako vedoucí sanitní služby na takzvané sočské frontě.  Dostala jméno od azurově zbarvené řeky Soči protékající na hranicích Itálie a dnešního Slovinska. Tam v Julských Alpách a na Krasu probíhaly v letech 1915 až 1917 těžké boje.  Padlo v nich přes milion vojáků rakousko-uherské i italské armády. Z toho 30 000 Čechů.

Válečný příběh Alfreda Schosse z Jeseníka. Devátý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války. Připravil Miroslav Kobza. Režie Bronislava Janečková.

Účinkují Jiří Hromada a Jaroslav Plesl.

Natočeno 2014. Premiéra 27. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 15 min).

Lit.: Janečková, Bronislava: Příběhy 1. světové války: Válečné dny Alfreda Schosse. In web ČRo 2 Praha, srpen 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: O osudech vojáků bojujících za první světové války dnes vypovídají pouze archivní dokumenty. Nemáme pamětníky a většinou ani zvukové záznamy jejich vyprávění. O to zajímavější je, když díky bádání historiků jejich osudy ožijí.

To je případ příběhu Alfreda Schosse. Díky dokumentům z jesenického archivu ho zrekonstruovali historik Květoslav Growka a Mirek Kobza.

Hlavním hrdinou příběhu je lesník, který současně fotografoval, maloval a zapisoval poznámky ke dnům stráveným na frontě 1. světové války. Pocházel z Javorníku a jeho jazykem byla Němčina.

Ve vzpomínkách takřka dokumentárně zachytil zajímavé momenty a cenné detaily z Haličské a později z Italské fronty. V režii Bronislavy Janečkové účinkují Jiří Hromada a Jaroslav Plesl.

Příběh paní Josefiny ze Zlína, matky dvou synů na frontě první svétové války. Osmý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války. Připravila Bronislava Janečková.

Natočeno 2014. Premiéra 20. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). Repríza 2. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 22:15 h.).

Lit.: Janečková, Bronislava: Příběhy 1. světové války: A nastalo zde jakési hrůzné ticho. In web ČRo 2 Praha, srpen 2014 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jen Rakousko-Uhersko povolalo do 1. světové 4,5 milionu mužů. Ženy tak musely zastat veškerou práci. A to byl taky boj. Nahlédněte do jednoho z nich, úplně obyčejného, prostřednictvím dopisů Josefy Stloukalové.

Bylo to, jako když někdo v létě 1914 přehodí výhybku. Svět začal fungovat jinak. Všechno se muselo přizpůsobit požadavkům války: průmysl, zásobování i lidé.  Jen Rakousko-Uhersko povolalo do 1. světové války téměř 4,5 milionu mužů. Doma zůstávají ženy bez manželů, otců a bratrů. Přebírají mužskou práci, musí samy obstarat hospodářství. A to je také boj. Boj bez zbraní a ve strachu o své blízké, kteří ty zbraně do rukou dostali.

„Nastalo zde jakési hrůzné ticho,“ popisuje paní Josefína ze Zlínska situaci, když odešla část mužů z nejbližšího okolí do války. Korespondence paní Josefíny a jejích synů Karla a Stanislava z let 1914 až 1918 získal Český rozhlas od posluchače dr. Milana Stloukala. Jde nesmírně zajímavé svědectví o životě žen, když v čase války scházejí muži.  (more…)

Příběh sochaře Otto Guttfreunda z 1. světové války. Sedmý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války.  Připravila Jitka Škápíková.

Natočeno 2014. Premiéra 13. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30h.; 16 min).

Lit.: Janečková, Bronislava – Škápíková, Jitka:  Příběhy 1. světové války: Nabídl jsem svůj život Francii. In web ČRo 2 Praha, srpen 2014 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Sochař Otto Guttfreund. Dobrovolný voják, člen Francouzi vysmívaných cizineckých legií a nepřítel země, které chtěl pomoci.  Mezi stovkami dobrovolníků 1. světové války ve Francii byl i známý sochař Otto Guttfreund. Sloužil v setnině Nazdar! Účastnil se s ní jako voják cizinecké legie nejtěžších bojů.  S bolestným humorem vykládal, jak francouzští vojáci pohlíželi s despektem na svoje koloniální vojsko. A jak vůbec nemohli pochopit, proč Češi – vlastně tehdy Rakušani – šli dobrovolně na vojnu.

Říkali jim: „Dali jste se angažovat pro prachy a pro plecháč vína.“ Ale přitom vymetali cizineckou legií nejtěžší úseky fronty a stavěli je do pozic nejnebezpečnějších.   Dne 16. července roku 1915 však vychází takzvaný Bérangerův zákon, který zakazuje občanům států bojujících na straně nepřátel Francie sloužit ve Francouzské armádě. To se týkalo i občanů Rakousko-Uherska.

Tím okamžikem jsou čeští vojáci, kteří chtěli bojovat za Francii, internováni v zajateckých táborech. Pro Otto Guttfreunda začínají léta života, kdy se stal náhle degradovaným vojákem a nepřítelem země, které chtěl pomoci. I tohle je 1. světová válka.

Příběh „nebeského jezdce“ Václava Růžičky. Připravila Bronislava Janečková (?). Šestý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války.

Účinkuje Jiří Hromada.

Natočeno 2014. Premiéra 2. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 15 min.).

Lit.: Janečková, Bronislava: Příběhy 1. světové války: Tvrdé přistání. In web ČRo 2 Praha, srpen 2014 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Fenomén nebeských jezdců vznikl už za 1. světové války. A ani tehdy neměl každý let zrovna hladký průběh. Přímé svědectví „z nebe“. 

První světová válka přenesla poprvé boj i do vzduchu. Nejdříve se letadla používala jen při průzkumu. Později ale došlo k poznání, že pokud je nepřítel vidět, je možné jej také zasáhnout. A tak se sledování ze vzduchu rozšířilo i na boj. Letadla už nelétala jen „nad bitvou“, ale stala se jejími přímými účastníky. První pumy byly vlastně dělostřelecké granáty vyhazované přímo z kabiny letadla.  

Od roku 1915 začaly být používány první specializované bombardovací dvouplošníky, které shazovaly pumy na strategické cíle. Piloti většinou dostali instrukce, že se nemusí ohlížet na životy civilistů na zemi.

Přímým účastníkem a svědkem jednoho příběhu, který se odehrál „na nebi“, byl Václav Růžička, roku 1917 přidělený k vojenské námořní letecké stanici v Terstu. Zachoval se jeho dopis s popisem dramatického dne, ve kterém dostali s posádkou úkol bombardovat italské pozice.

Příběh z válečné korespondence F. a G. Jindřichových. Připravila Hana Soukupová. Pátý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války.

Účinkují Dana Černá, Hana Soukupová, Eliška Kolajová a další.

Natočeno 2014. Premiéra 30. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30h.; 16 min).

Lit.: Janečková, Bronislava: Příběhy 1. světové války: Snad nám Bůh dá dočkat šťastnýho návratu. In web ČRo 2 Praha, červenec 2014 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Příběh lásky, které nepřála válka. Příběh lásky ukrytý v dopisech. Autentické svědectví o době a obyčejných lidech. Celkem 130 lístků a dopisů si v letech 1914 až 1917 vyměnili František Jindřich, posel Zemského úřadu v Praze, a jeho žena Gabriela. Stále je opatruje jejich vnučka Eliška Kolajová.

Soubor narůžovělých a žlutých lístků polní pošty a válečných pohlednic je unikátním souborem. Nehledanými slovy a s mnoha pravopisnými chybami se tu píše o smutku z odloučení a zoufalství, ale také o naději a lásce v těžkých válečných letech.

Jejich prostřednictvím autorka Hana Soukupová vypráví příběh lásky, které nepřála válka. František Jindřich musel na tři a půl roku obléknout uniformu rakousko-uherské armády a bojovat na takzvané Sočské frontě – na území současného Slovinska. (more…)

Dokument z cyklu Bitvy 1. světové války mapujícího důležité okamžiky tzv. Velké války sleduje příběhy tří vojáků, kteří bojovali v rakousko-uherské uniformě v Haliči. Ani jeden z nich nepočítal, že se dostane do přímého boje, a jen jediný se vrátil domů. Jejich deníky a korespondence přináší svědectví o tom, jak vítězství v bitvě může být současně tragédií tisíců vojáků.  Příběh 27-letého malíře Jindřicha Pruchy z Vysočiny – v bitvě o Halič. Popisuje krajinu a atmosféru Haliče jako jeden velký obraz, který však už nikdy nenamaluje. V 1. světové válce padl mezi prvními. Čtvrtý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války. Připravila Bronislava Janečková.  Režie Petr Mančal.

Natočeno 2014. Premiéra 23. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 16 min). Repríza  31. 5. 2014 (ČRo 3 Vltava, 10:00 – 11:00 h.; 60 min) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava; 28. 9. 2014 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Lit.: Janečková, Bronislava: Příběhy 1. světové války: Poslední obraz. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Osud 27letého malíře Jindřicha Pruchy, jak ho zachoval v dopisech z fronty. Barevně popisuje krajinu a atmosféru Haliče jako jeden velký obraz, který ale už nikdy nenamaluje. Většina dopisů, které mu posílala jeho láska, byly adresovány mrtvému.

Malíř Jindřich Prucha byl malířem smutků i prchavých krás krajiny. Niterně prožíval okolní svět, bolestně vnímal nespravedlnost a násilí. 

První světovou válku nepovažoval za svoji válku. Přesto musel narukovat. Co znamená pro takového člověka povinnost odejít do války, si lze představit. 

Dopisy z fronty 

Narukoval už v polovině léta roku 1914. S transportem odjel 12. srpna na frontu do Haliče. A jak byl zvyklý míchat barvy na plátně, tak i bojiště posledních srpnových dnů vnímá jako jeden obraz. 

„Milá Liduško, jsme v cizím kraji, daleko od našich veselých kopečků s kostelíčky a živých vesniček českých. Ohromné plochy půdy leží ladem, jen špatná tráva tu vegetuje. Halič. Lidé zamlklí, zaražení, neveselí. Po silnicích projíždí rychle lehounké košatinky tažené malinkými koníky. Pole zneklidněné barevnými skvrnami v hnědi, černi a šedi. Bílé košile Huculů přecházející do žluti podle toho, jak jsou čisté. Ještě hněď, běl, čerň a holubí šeď koní. Tráva a stromoví kolem cest jsou zešedivělé prachem, jen nebe je jasnější…“ 

Tak psal Jindřich Prucha své milé, učitelce Ludmile Hegenbartové, se kterou plánovali společnou budoucnost. Jejich korespondence je otiskem tragického příběhu. Citovaný Pruchův dopis byl totiž jeho poslední: 1. září roku 1914 padl. 

Dopisy bez adresáta 

V průběhu září sílí v dopisech Ludmily Hegenbartové nejistota, ale stále má naději a píše. Netuší, že své dopisy adresuje mrtvému. Napsala jich celkem sedmnáct. V jednom z nich popisuje, jak vnímají atmosféru války děti ve škole. 

„I ty malé děti chápou, že se děje něco strašného. I na ně to doléhá, i ony tuší nějakou zlou, neproniknutelnou budoucnost. Je jich mnoho smutných a vyděšených neustálým napětím a čekáním. Zvláštní je, že když se modlíme před vyučováním, jak samy říkají, že se modlí za tatínka. A v tu chvíli instinktivně myslím na Tebe a připojuji svou prosbu k jejich naivní důvěře… Tak mnoho lidí už stihl ten strašný osud. Dá ale Bůh, ty se zas vrátíš, strašnou zkoušku překonáš a my se zase shledáme. Tvá Lidka“ 

Následují další stále stručnější lístky, ve kterých se množí otazníky… A pak už ten zcela poslední ze 14. října, šest týdnů po Jindřichově smrti. 

„Milý Jindro, už píšu jen na zkoušku…nemohu víc psát než o ustavičném strachu o Tebe. Lidka.“ 

Osobní příběh vs. oficiální zprávy 

Jeho milá mu napsala ještě 27 dopisů a lístků. Byly adresovány mrtvému. Až po dlouhých týdnech přišlo rodině oficiální oznámení, že poručík Prucha byl v bitvě u Komarova vážně zraněn a o dvou dnů svému zranění podlehl.  

Příběh Jindřicha Pruchy je svědectvím, jak vítězství v jedné bitvě může být současně tragédií tisíců vojáků.

Alice Masaryková jako zdravotní sestra v Pardubické nemocnici. Třetí dokument z cyklu Příběhy 1. světové války. Připravila Jana Davidová. Režie Bronislava Janečková.

Natočeno 2014. Premiéra 16. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 16 min).

Lit.: Janečková, Bronislava: Příběhy 1. světové války: Čas ten mi byl požehnáním. In web ČRo 2 Praha, červenec 2014 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak válku vnímaly ženy, které se staraly o zraněné vojáky?  Deník dcery TGM z doby, kdy v pardubické Karanténě pracovala jako zdravotní sestra. Výpověď o hrůzách války z naprosto odlišného úhlu, než na který jste zvyklí.

Příběhy z války vyprávějí většinou muži. Ale neméně poutavé je vyprávění žen. Vnímaly válečné běsnění z úplně jiného úhlu: jako manželky, matky, dcery a také jako zdravotní sestry. V Pardubicích vznikla za 1. světové války jedna z největších nemocnic v Rakousko-Uhersku. Léčili se tam pacienti mnoha národností. Bez ohledu na to, jestli šlo o „naše“ vojáky, o nepřátele či zajatce.  Té nemocnici se říkalo Karanténa. Zde také pracovala dcera budoucího prezidenta Alice Masaryková. Základem dokumentu je její téměř neznámý deník z té doby. Jako silná výpověď o hrůzách války.

Příběh Egona Erwina Kische v bitvách na Drině. Připravil Daniel Moravec. Druhý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války.

Natočeno 2014. Premiéra 12. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

Lit.: Moravec, Daniel: Vojákem pražského sboru. In web ČRo 2 Praha, červen 2014 (článek). – Cit.: Jedné z prvních akcí 1. světové války se zúčastnil i český novinář Egon Ervín Kisch.

Rakousko-Uherské tažení do Srbska bylo jednou z prvních akcí 1. světové války. Nedopadlo dobře. Z několika příčin. Podceňování protivníka, špatné rozmístění armád a nevhodně zvolená taktika vrchního velitele rakouských sil Oskara Potiorka. Jedním z odvedených byl i český novinář Egon Ervín Kisch. V dokumentu Dana Moravce „Vojákem pražského sboru“ prožijeme očima českého žurnalisty první dny války, která změnila svět.  

Kisch naštěstí přežil a popsal ve svém deníku barvitým jazykem zkušeného pozorovatele celé rakouské tažení do Srbska. Byl přímým účastníkem mnoha bojů, mnoha ztrát a mnoha selhání. Popisuje je otevřeně, věcně, ukazuje všechny možné aspekty hrůz války jako takové, nebojí se je pojmenovat a nebojí se hledat souvislosti.

Dokument Dana Moravce mapuje první zpackané tažení do Srbska, prakticky pouze první měsíc Kischova působení ve sboru, první přestřelky, první mrtvé. Také osudově chybná rozhodnutí vrchního velitele rakouských sil Oskara Potiorka, jehož taktika spoléhala na vítězství v jedné velké bitvě, a to se nekonalo. Také na koordinaci armád, které se nedomluvily, navíc měla jedna z nich být v regionu pouze dočasně, protože spoléhala na slabý odpor Srbů, který se nakonec ukázal mnohem houževnatější. Všechno to bylo špatně a ta 1. skutečně velká válka, kterou vlastně nikdo nechtěl, se teprve rozhořívala.