Marek Horoščák. Rozhlasová hra. Mistr zvuku Lukáš Dolejší. Hudebně-zvuková improvizace Sylva Vespalcová, Tomáš Sýkora, Marie Vančurová, Vojtěch Johaník a Jiří M. Procházka. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Hana Mikolášková.
Osoby a obsazení: Vypravěč – revírník (Jiří M. Procházka), Hlas 1 – krysička (Sylva Vespalcová), Hlas 2 – šváb (Tomáš Sýkora), Hlas 3 – moucha (Marie Vančurová), Hlas 4 – jezeveček (Vojtěch Johaník)
Nastudovalo Brno, březen-duben 2014. Premiéra 27. 7. 2014 (ČRo 3 Vltava, 19:00h.; 59 min.) v rámci pořadu Čajovna a cyklu Hry a dokumenty nové generace.
Třetí díl tzv. brněnské trilogie, do které patří ještě Jako v pytli (2007) a Brno pod Brnem (2011).
Lit.: Hložková, Hana: Experiment „z bažin“. In Čtvrtletník Klubu Vltava 2/2014 (článek). – Cit.: Poslední nedělní Čajovna v červenci patří již tradičně cyklu Hry a dokumenty nové generace, ve kterém se obvykle představují v rozhlase debutující autoři, režiséři a herci. I když realizační tým inscenace Krysička, šváb, moucha a jezeveček tvoří až na jedinou výjimku již osvědčení tvůrci, formálně a tematicky vyhrocená hra a její experimentální zpracování nás přimělo zařadit ji do této nekonvenční programové řady. Součástí Čajovny je rozhovor, který bude již tradičně následovat po poslechu hry. Autor a režisérka v něm pohovoří nejen o tomto konkrétním inscenačním pokusu, ale proběhne i malé bilanční ohlédnutí za jejich rozhlasovou spoluprací, neboť oba působili v Českém rozhlase Brno. Dramatik a dramaturg Marek Horoščák a bývalá slovesná režisérka Hana Mikolášková se při rozhlasovém natáčení opět sešli právě díky svéráznému a nejednoznačnému textu, o němž se ve hře praví, že byl „objeven v bažinách“.
Neplánovaná trilogie „o Brně“
Když Hana Mikolášková režírovala v roce 2007 pozoruhodný text Jako v pytli od Martina Koláře, stejně jako mistr zvuku Lukáš Dolejší, netušila, že ji téma v ní obsažené, totiž ironický pohled na kolorit životů obyvatel v jednom „nejmenovaném městě“, nečekaně potká ještě dvakrát. Po Opravdu rozhlasové hře, jak zněl Kolářův podtitul, se v roce 2011 setkala s titulem, který už má ono téma přímo v názvu – Brno pod Brnem. Petra Kovářová svou hru tenkrát charakterizovala jako „tragikomedii o jednom dějství, jedné nemoci, jednom ufonovi, dvou Brňanech a několika smutcích“. V podobě Krysičky, švába, mouchy a jezevečka se pomyslná trilogie o městu, které bylo vystavěno na bažinách a jeho obyvatelé jsou proto velmi specifičtí, prozatím uzavírá.
I když má každá ze zmíněných her jiný styl či umělecký rukopis, tak všechny spojuje několik stejných prvků. Je to zvláštní humor, důmyslná hra s asociacemi, posedlost slovními hříčkami a soubor poznámek, podporujících zvukovou imaginaci. Téma Brna je v nich viděno očima nelítostného kritika, jenž je zároveň horlivým patriotem, neboť by o dění ve zmíněném městě nemohl zasvěceně referovat. Situace, ze které vzniká zápletka hry Jako v pytli, vychází z výroku „chodit kanálama“. Martin Kolář nechal skočit do kanálu dva herce – váženého barda a populárního baviče, aby v nedůstojném prostředí společně hledali cestu do rozhlasu. Petra Kovářová se v Brně pod Brnem zaměřila na dva místní fenomény – tajuplné podzemí a komplex občanů, kteří žijí ve druhém největším městě republiky, které je k jejich smůle velkou vesnicí.
Krysička, šváb, moucha a jezeveček
Završení výše popsané trilogie není náhodné, neboť text, který nyní dostává podobu rozhlasové inscenace, vznikl již v roce 2007 na objednávku Divadla Polárka a jeho projektu scénických čtení Ohně v bažinách aneb My máme taky jaro – v Brně! Za nápadem „shromáždit neformální skupinu předních brněnských, ale i mimobrněnských dramatiků, kteří by fenomén nové české hry přiblížili mladému divákovi tematikou mytologie a pohádkovosti Brna a okolí“, stála právě i Hana Mikolášková.
Rozhlasová verze hry, nyní doplněná podtitulem Promluva o tom, o čem není třeba hovořit, se od té původní v lecčems liší. Zásadnější proměnou prošlo rozvrstvení textu do pěti hlasů, jimž vévodí pomyslný průvodce. Ten se vynořuje z bezčasí a pomocí čtyř podivných bytostí vypráví příběh o místu, jehož obyvatelé jsou řízeni „pařátným systémem“, který je –
i přes své nevýhody – pro život na bahnitém podloží v podstatě dokonalý. Téma zatuchlosti a stojatých vod je volně přeneseno na bytí v takovém prostředí, a díky vtipným slovním obratům evokuje zcela konkrétní životní zkušenosti.
V režii Hany Mikoláškové dochází skrze interprety Jiřího M. Procházku, Sylvu Vespalcovou, Tomáše Sýkoru, Marii Vančurovou a Vojtěcha Johaníka k důmyslné kompozici hlasů a hudebně-zvukové improvizaci. Herci byli vedeni k autenticitě, jež navozuje atmosféru fiktivního bažinatého prostředí. K vědomému „kejklování“ nejen s bublajícím močálem a jízdou dopravními prostředky byl vyzván i mistr zvuku Lukáš Dolejší.
Lit.: Hložková, Hana: Marek Horoščák: Krysička, šváb, moucha a jezeveček. Brno, červenec 2014 (promo text). – Cit.: Čtyři podivné bytosti ze hry Krysička, šváb, moucha a jezeveček vypráví příběh o nejmenovaném městu, které bylo vystavěno na bažinách a jehož obyvatelé jsou řízeni zákeřným „pařátným systémem“. Zdánlivě absurdní děj ve hře Marka Horoščáka je vyhrocen i formou, vyžadující experimentální zpracování. Kromě specifického intelektuálního humoru je inscenace pozoruhodná tím, že zvuková a hudební složka díla vznikla improvizací účinkujících herců. (…)
Text hry byl vytvořen v roce 2007 na objednávku brněnského „dětského“ Divadla Polárka a jeho projektu scénických čtení Ohně v bažinách aneb My máme taky jaro – v Brně! Cílem projektu, který iniciovala mj. i režisérka Hana Mikolášková, bylo „shromáždit neformální skupinu předních brněnských, ale i mimobrněnských dramatiků, kteří by fenomén nové české hry přiblížili mladému divákovi tematikou mytologie a pohádkovosti Brna a okolí,“ což bylo míněno i jako drobná recese. (Kromě Marka Horoščáka se projektu tenkrát zúčastnil Martin Františák, Iva Klestilová, Arnošt Goldflam, Roman Sikora, Pavel Trtílek, Pavel Jurda a Vendula Borůvková.)
Rozhlasová verze hry Krysička, šváb, moucha a jezeveček, nyní doplněná podtitulem Promluva o tom, o čem není třeba hovořit, se od té původní v lecčems liší. Zásadnější proměnou prošlo rozvrstvení textu do pěti hlasů, jimž vévodí pomyslný průvodce. (V inscenačním zpracování má „podobu“ revírníka z Lišky Bystroušky.) Ten se vynořuje z bezčasí a jakoby pomáhá posluchači pochopit, o čem vypráví čtyři bizarní tvorové z titulu hry. (Někdy se však dopouští i vlastních komentářů k tomuto dílu.) Zásadním motivem jejich promluv je na první pohled záludný „pařátný systém“. O kterém se záhy dozvíme, že i přes své nedostatky, je pro život na bahnitém podloží v podstatě dokonalý. Téma zatuchlosti a stojatých vod je volně přeneseno na bytí v takovém prostředí, a díky vtipným slovním obratům evokuje zcela konkrétní životní zkušenosti, netýkající se jen obyvatel nejmenovaného, ale tušeného města. Skrze interprety Jiřího M. Procházku, Sylvu Vespalcovou, Tomáše Sýkoru, Marii Vančurovou a Vojtěcha Johaníka dochází v inscenaci k důmyslné kompozici hlasů a hudebně-zvukové improvizaci. Herci byli režisérkou Hanou Mikoláškovou vedeni k autenticitě, jež navozuje atmosféru fiktivního bažinatého prostředí. K vědomému „kejklování“ nejen s bublajícím močálem a jízdou dopravními prostředky byl vyzván i mistr zvuku Lukáš Dolejší.
Minimální textová a zvuková konkrétnost tak vede k rozproudění posluchačových vjemů a fantazie. Pokud bude chtít, může jejich prostřednictvím nalézat skryté vtipy v podobě slovních a zvukových hříček, asociací a metafor. Přestože je „experiment z bažin“ věnován spíše rozhlasovým fajnšmekrům, jeho důmyslné zpracování a atmosféru by mohli ocenit i konvenčněji vyhranění posluchači.
Krysička, šváb, moucha a jezeveček je třetím kusem z dramatické „trilogie o Brně“, kterou spojuje mimo tématu také spolupráce režisérky Hany Mikoláškové a zvukového mistra Lukáše Dolejšího. Vše začalo v roce 2007 realizací hry Jako v pytli od Martina Koláře, na nějž v roce 2011 navázal titul Brno pod Brnem Petry Kovářové.
I když má každá ze zmíněných tří her jiný styl či umělecký rukopis, tak všechny spojuje několik stejných prvků. Je to zvláštní humor, důmyslná hra s asociacemi, posedlost slovními hříčkami a soubor poznámek, podporujících zvukovou imaginaci. Téma Brna je v nich viděno očima nelítostného kritika, jenž je zároveň horlivým patriotem, neboť by o dění ve zmíněném městě nemohl zasvěceně referovat. Situace, ze které vzniká zápletka hry Jako v pytli, vychází z výroku „chodit kanálama“. Martin Kolář nechal skočit do kanálu dva herce – váženého barda a populárního baviče, aby v nedůstojném prostředí společně hledali cestu do rozhlasu. Petra Kovářová se v Brně pod Brnem zaměřila na dva místní fenomény – tajuplné podzemí a komplex občanů, kteří žijí ve druhém největším městě republiky, které je k jejich smůle velkou vesnicí. Podivné bytosti její hry, které netouží po ničem jiném, jen po štěstí, bloudí v labyrintu středověkých chodeb, za zvuků sbíječek a tramvají, ozývajících se shora. Horoščákova Krysička, šváb, moucha a jezeveček pomyslnou trilogii o městu, jenž bylo vystavěno na bažinách, proto jsou jeho obyvatelé velmi specifičtí, uzavírá.
Lit.: Schulzová, Eva: Rozhlasová dílna – Symfonie z bažin. In Týdeník Rozhlas 34/2014, s. 21 (recenze). – Cit.: Marek Horoščák byl v roce 2007 jedním ze zakladatelů a prvních dramaturgů cyklu Hry a dokumenty nové generace. A teprve nyní, v neděli 27. července, byla v cyklu uvedena jeho vlastní hra Krysička, šváb, moucha a jezeveček. Jedná se o původně divadelní text, který vznikl v roce 2007 pro cyklus scénických čtení na téma Brno s názvem Ohně v bažinách aneb My máme taky jaro – v Brně! v tamním Divadle Polárka.
Cyklus Hry a dokumenty nové generace je určen především pro debutantské rozhlasové pokusy. Marek Horoščák, jemuž Český rozhlas uvedl několik původních rozhlasových her (například Muž, který ztratil humor, a žena, co neexistuje) i adaptace her divadelních (například Trakl), rozhodně nepatří mezi debutanty, ale jak podotkla v úvodu k inscenaci dramaturgyně Hana Hložková, experimentální charakter textu i inscenace rozhodl o zařazení do cyklu, jehož posluchači jsou otevření nekonvenčním projektům. Podle tvůrců uzavírá tento text volnou trilogii rozhlasových her na téma Brno, kterou v roce 2007 zahájila hra Martina Koláře Jako v pytli a jež v roce 2011 pokračovala hrou Petry Kovářové Brno pod Brnem.
Všechny tři inscenace režírovala Hana Mikolášková.
Hana Hložková zmiňuje v propagačním textu na webu ČRo, že všechny tři hry spojuje především specifický humor. Další pozoruhodnou paralelou je, že se odehrávají v podzemí, nebo dokonce v ještě nehostinnějších končinách – Jako v pytli v kanále, Brno pod Brnem v historických katakombách a Krysička, šváb, moucha a jezeveček vylézají z bažin.
Horoščákův text je nejméně konkrétní, nejvíce vzdálen klasické dramaturgii. Nelze vystopovat postavy ani příběh, i když z náznaků si posluchač může leccos domýšlet -každý si tak do hry může vložit své vlastní asociace, které s Brnem nutně nemusejí souviset. Čtyři hlasy, jež se později stanou tvory z názvu hry, popisují život ve městě postaveném v bažinách, ovládaném „pařátným systémem“. Pro rozhlasovou verzi dopsal autor vypravěčeprůvodce, kterého Mikolášková asociovala s Revírníkem z Janáčkovy Lišky Bystroušky, tedy další postavou spjatou s brněnskou kulturou, a dokonce nechala jeho představitele Jiřího M. Procházku některé árie z této slavné opery, což použila jako předěly.
Formálně hra patří do linie hudebněakustických kompozicí, které v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace reprezentuje například hra Davida Zábranského Hudba! Konečně! a mimo cyklus třeba experimentální text Věry Linhartové Přesýpací hodina, známý však patrně jen zlomku rozhlasového publika. Horoščákův text s Přesýpací hodinou spojuje především úvodní pasáž, v níž se hlasy baví o tichu, o podobách ticha, o tom, že skutečné ticho vlastně neexistuje. Zábranského hře se Horoščákův text podobá prací s hudebností slov a replik. Stejně jako Hudba! Konečně! i Krysička, šváb, moucha a jezeveček využívá specificky rozhlasové možnosti pojmout text jako hudební partituru a hrát si se zvukovou kvalitou slov, s dvojhlasými i vícehlasými replikami – chóry. Sylva Vespalcová (Krysička), Tomáš Sýkora (Šváb), Marie Vančurová (Moucha) a Vojtěch Johaník (Jezeveček) charakterizovali každého z tvorů vystupujících ve hře odlišným rytmem a melodií hlasu. Specifický charakter inscenace dokresluje také to, že ruchovou a hudební složku vytvořili spolu s mistrem zvuku Lukášem Dolejším sami herci s použitím nehudebních prostředků (konzerva s hráškem, cukr a podobně) i hudebních nástrojů.
K obsahu textu nelze – jak se v něm několikrát opakuje – nic dodat. Je však hravý a inspirativní, což podtrhla nápaditá inscenace Hany Mikoláškové.