Alexandr Nikolajevič Ostrovskij. Původní nastudování Národního divadla v Praze. Překlad Ladislav Fikar. Divadelní režie Jan Škoda. Scénické zvuky a dirigování zpěvu Jaroslav Kolář. Pomocná inspicie Michail Zergl. Asistent režie Ladislav Tomáš Mastík. Dramaturg Dalibor Chalupa. Rozhlasová režie Josef Bezdíček.
Osoby a obsazení: Aristarch Vladimirovič Višněvskij (Zdeněk Štěpánek), Anna Pavlovna, jeho žena (Vlasta Fabianová), Vasilij Nikolajevič Žadov (Vítězslav Vejražka), Akim Akimovič Jusov, úředník (Saša Rašilov), Anisim Panfilič Bělogubov, úředník (Karel Höger), Jelisaveta Gerasimovna Kukuškinová, vdova po assesoru (Zdenka Baldová), Julinka, její dcera (Luba Skořepová), Pavlínka, její dcera (Lída Plachá), Mykin, učitel (Josef Mixa), Dosužev (Jiří Plachý), úředník (Vlastimil Hašek), úředník (Ivo Niederle), úředník (Karel Pech), Stázka, služebná u Kukuškinové (Jarmila Krulišová), Antonín, sluha u Višnevských (Antonín Boehm) a Vasilij, číšník (Theodor Stejcius).
Natočeno 1952. Premiéra 9. 3. 1952 (Československo, 20,00 – 22,00 h.). Repríza 6. 6. 1952 (Ostrava, 20:00 h.); 12. 6. 1966 (Praha-RPD, 20:00 – 22:00 h.); 14. 8. 1977 (Praha, 19:20 h.); 7. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h).
Lit.: Čípek, Martin: Tento svět není pro chudé. In web Panáček v říši mluveného slova, 12. 1. 2020 (článek).
Lit.: Tomáš, Jiří: K druhé polovině rozhlasového cyklu. Vrcholy Zlatého fondu. In Rudé právo, 14. 9. 1977, s. 5 (článek).
Lit.: Velíšek, Martin: SERIÁL. Letní kurz dějin českého divadla (slyšených rozhlasem). 2) Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Výnosné místo. In web ČRo 3 Vltava, 7. červenec 2018 (článek). – Cit.: Zdeněk Štěpánek, Vlasta Fabianová, Saša Rašilov, Karel Höger – ti všichni se spolu s dalšími podíleli v roce 1950 na inscenaci Ostrovského hry Výnosné místo režiséra Jana Škody v Národním divadle. Dnes se jen můžeme dohadovat, jak vyznívala tato satira v nejtvrdších padesátých letech. Studiová podoba, za kterou stojí režisér Josef Bezdíček, je z roku 1952. Poslouchejte on-line do 13. července 2018.
Režisér Jan Škoda se narodil roku 1896 v Praze. Po první světové válce studoval na ČVUT a zároveň na pražské konzervatoři. Jako elév působil v souboru ND, kde na něj velmi zapůsobily inscenace K. H. Hilara. První režisérské angažmá získal v Košicích. Působil také v Pardubicích, Č. Budějovicích a nejdéle v Ostravě. Krátce byl také šéfem činohry v Brně. V roce 1939 se vrátil do Ostravy, kde se stal šéfem činohry a později i ředitelem divadla. Během okupace byl zatčen a po propuštění zbaven funkce.
V roce 1943 odešla z Ostravy do Prahy skupina divadelníků, mezi kterými byl režisér Karel Palouš, scénograf Jan Sládek a Jan škoda. V Nezávislém divadle a později v Intimním divadle začali pracovat na svém programu lidového realistického divadla. Již 26. května 1945 zahájili v malostranské Umělecké besedě inscenací Šaldovy hry Dítě provoz Malého realistického divadla. O měsíc později zde Škoda uvedl svou inscenaci Ostrovského komedie I chytrák se spálí. Když v červenci dohrála opereta ve Švandově divadle, usídlilo se zde Realistické divadlo, jehož ředitelem byl jmenován Jan Škoda. Divadlu se od pražského publika dostalo velmi přátelského přijetí. Vrcholem tohoto období byla inscenace Steinbeckovy dramatizace vlastního románu O myších a lidech (režie K. Palouš).
Mezi herce divadla patřili Jiří Dohnal, Bohuš Záhorský nebo Jiřina Petrovická. Dramaturgem nové scény byl E. A. Saudek. Jeho překlad komedie Veselé paničky windsorské zde s úspěchem uvedl Jan Škoda v roce 1946. Úspěšná byla i Škodova režie Ibsenových Opor společnosti, nebo grotesky Juno a páv irského dramatika Seana O“Caseyho, kterého Škoda přivedl jako první na česká jeviště. Tuto etapu Realistického divadla završila v roce 1948 premiéra Millerovy rok staré hry Všichni moji synové (překlad a dramaturgie O. Ornest, režie K. Palouš.). Jan Škoda obdržel jako ředitel divadla Státní cenu, ale Vítězný únor se neblaze projevil i v tomto divadle. Jak píše Jindřich Černý – „zdogmatizoval vlastní program divadla, jeho realismus“.
Na pouhou jednu sezónu 1950/51 se Jan Škoda stal režisérem Národního divadla. Připomeňme si dobový kontext – 22. ledna 1950 pronesl na sjezdu Svazu spisovatelů Ladislav Štoll svůj referát, jenž se stal na dlouhou dobu literárně historickou a kritickou normou. Vlastovi Burianovi byl zrušen zákaz veřejného vystupování. Toho roku zemřeli G. Orwell, G. B. Shaw, H. Mann, K. Weill. a A. J. Tairov. V dubnu byl odvolán Ludvík Svoboda z funkce ministra národní obrany a nahradil jej Alexej Čepička. Z jeho rozkazu bylo v červnu zřízeno Divadlo československé armády. Ve stejném měsíci byly ustanoveny Pomocné technické prapory, nechvalně známé PTP. V květnu měla v Paříži premiéru Plešatá zpěvačka Eugena Ionesca. Na konci května začal v Praze soud s „vedením záškodnického spiknutí proti republice a jejímu lidu dr. Miladou Horákovou a spol.“ 27. června byla M. Horáková, J. Buchal, O. Pecl a Z. Kalandra popraveni. V září roku 1950 měla v D51 premiéru Burianova hra Pařeniště odsuzující intelektuálštinu a kalandrovštinu.
Jan Škoda připravil pro Národní divadlo tři premiéry (ve všech případech byl scénografem František Tröster) – Hru o národním hrdinovi Juliu Fučíkovi o 4 dějstvích (tak zněl oficiální podtitul) podle předlohy Jurije Alexandroviče Burjakovského Lidé bděte. Othella s Otomarem Krejčou (alternace Vítězslav Vejražka) a Janem Pivcem (alternace Josef Gruss) v rolích Othella a Jaga a s Vlastou Fabianovou respektive s Jiřinou Petrovickou jako Desdemonou. Především však uvedl Ostrovského satirickou komedii Výnosné místo.
Tato inscenace měla premiéru 22. 9. 1950, dočkala se 79 repríz, hrála se do května 1953 a byla soudobou kritikou oceňována jako mimořádný počin. „Oficiálně“ se sice hrálo o úřednické mašinérii kapitalistického světa, ale o tom, jak si komedii o zrůdném carském systému vykládali běžní diváci, asi netřeba pochybovat. Jan Škoda se ve své realistické režii mohl opřít o soudobé herecké špičky: Z. Štěpánka, S. Rašilova, K. Högra, J. Plachého, Zd. Baldovou a Vl. Fabianovou. Ironií je, že idealistického hrdinu Vasilije Žadova hrál Vítězslav Vejražka, který od roku 1949 velmi iniciativně a velmi svérázným způsobem spolupracoval s STB.
V roce 1951 byl Jan Škoda jmenován uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech, kde působil až do roku 1960, kdy odešel do důchodu. Manželkou Jana Škody byla herečka Soňa Neumannová, dcera básníka S. K. Neumanna.
Rozhlasová inscenace Výnosné místo byla natočena prakticky v identickém obsazení jako ta divadelní v roce 1952. Premiéru ve vysílání měla 9. března. Pod její rozhlasovou režií je podepsán Josef Bezdíček.
Původní nastudování Národního divadla v Praze v divadelní režii Jana Škody. (…)
