Jan Vedral. Šest dialogů na vrcholu. Epilog – na konci cesty kolem světa. Stereofonní scénář Jiří Horčička a Jitka Borkovcová. Dramaturg Jan Kolář. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: postava nazvaná Höfgen (Eduard Cupák), postava nazvaná Sebastian (Ladislav Frej), postava nazvaná Ulrichs (František Němec), postava nazvaná Barbora (Daniela Kolářová), postava nazvaná Lotta (Hana Maciuchová), muž (Petr Pelzer), intendant (Josef Vinklář), emigrant (Ladislav Mrkvička), majitelka penzionu (Marie Marešová), návštěvník (Jan Teplý), adjunkt (Pavel Rímský), režisér (Vladimír Brabec), advokát (Zdeněk Ornest) a mladík (Jiří Schwarz).
1. část – Osm dialogů o cestě vzhůru (56 min.); 2. část – Šest dialogů na vrcholu (59 min.).
Natočeno 1987. Premiéra 6. a 13. 5. 1987. Repríza 1. dílu 29. 3. 1989 (Vltava, 13:00 – 14:00 h.), 10. 11. 2011 (ČRo 3 Vltava). Repríza obou dílů 1. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v rámci cyklu Letní kurz dějin českého divadla (slyšených rozhlasem). Repríza 1. dílu 19. 6. 2022 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál; 1. a 2. 26. 11. a 3. 12. 2023 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 23. a 30. 11. 2025 (ČRo Pohoda, 12:00 h. 21:00 h.).
Pozn.: Skutečný životní příběh herce Gustava Gründgense, Hanse Otta a Klause Manna – situace umělce v barbarské době. Autoři použili Mannův román Mefisto a stejnojmennou rakousko-německo-maďarskou filmovou adaptaci (režie István Szabó, 1981). O rok později byl upravený scénář v pozměněném obsazení uveden v Divadle na Vinohradech (režie Jan Kačer).
Lit.: Tomáš, Jiří: Premiéra Vedralova Urmefista. Nevšední filozofická hra v Československém rozhlase. In Rudé právo, 23. 12. 1987, s. 5 (recenze).
Lit: Bojda, Tomáš: Dvojí virtuozita Eduarda Cupáka aneb Urmefisto. In web RadioDock, 13. 12. 2017 (článek). – Cit.: Osud románu Mefisto je z dnešního pohledu už okřídleným příběhem. Původní prozaický text Klause Manna, syna slavného spisovatele Thomase Manna, byl nejprve vydán exilově v Holandsku (Mann emigroval po 1933 a nástupu nacismu do Amsterdamu) roku 1936, rok na to vyšel i v Československu. Německé vydání vzniklo až o dvacet let později, roku 1956. Na vině byly spory s předobrazem hlavního hrdiny, hercem Gustafem Grüdgensem. Jak vidno, již nyní se dostáváme do okolností geneze díla, které jednak v různých liniích vychází z perspektivy skutečných událostí a žijících osobností, jednak je až brutálním svědectvím období Třetí říše a hitlerovského Německa.
Tematizace totalitní společnosti, útlaky a perzekuce postav, míra schopnosti konformity s režimem. Všechna tato témata koncentrují existenční napětí, které prostupuje celým Mannovým dílem. Díky vrstevnatosti textu, životným postavám a nadčasovosti látky se román stal žádaným podkladem pro další umělecké interpretace. Světovou proslulost a amerického Oscara získal vynikající koprodukční film maďarského režiséra Istvána Szabó. Režisér v něm započal svou politicko-historickou trilogii lidských dramat na pozadí historicky klíčové události Mefisto (1981) – Plukovník Redl (1985) – Hanussen 1988). Titulní roli Hendrika Höfgena ztvárnil špičkový divadelní herec Klaus-Maria Brandauer, hvězda vídeňského Burgtheateru.
Úspěch filmového zpracování podnítil další činoherní adaptace po divadelních jevištích celé Evropy. V českém prostředí Mannův text dramaticky upravil dramaturg Jan Vedral pro Divadlo na Vinohradech. Inscenace režiséra Jana Kačera Urmefisto měla premiéru 9. února 1988, v roli Höfgena se objevil Viktor Preiss. Současně Vedral dramatizovaný tvar vytvořil také pro rozhlasové nastudování, jež v roce 1987 režíroval Jiří Horčička.
Horčičkova tvůrčí metoda rytmicky dynamizovaného tvaru, velkorysá pro vizuální sugesce posluchačů, se v případě Vedralova zpracování Urmefista opřela zejména o hereckou interpretaci stěžejních postav. Herecké akci je přizpůsobeno členění do osmi dialogů, sevřený kompaktní rámec narativně určuje především osud postavy herce Höfgena.
Rozhlasový představitel interpretačně vděčné, bohaté figury, Eduard Cupák byl v osmdesátých letech na vrcholu tvůrčích sil. Jakkoli bolestně perzekuovaný v divadelní i filmové tvorbě, dokázal Cupák mimořádným způsobem napnout tvůrčí síly v rozhlasovém médiu. Vytvořil v něm především v normalizačním období mnohé dnes již legendární kreace. Cupák se stal erbovním protagonistou tak náročného režiséra jakým byl Jiří Horčička pro schopnost výrazové rozmanitosti, technické kvality, schopnosti a pochopení dramatického oblouku postavy v rozhlase. Rozpolcenou postavu bohem nadaného herce Höfgena, lačnícího po úspěchu a uznání, avšak schopného pro úspěch obětovat vlastní morální hodnoty, partnerské vztahy i přátelství, Cupák interpretuje v širokém rejstříku výrazových prostředků. V pravém slova smyslu vytváří složitý, avšak o to životnější obraz Höfgena-herce, Höfgena-člověka i Höfgena-politicky manipulovaného umělce.
Horčička herce vede k rytmicky dynamickému tempu střídání větných kadencí, intonačních valér. Expresivní polohy, jimiž se inscenace přímo hemží, Cupák cizeluje s minuciózní přesností. Často si pomáhá dechovou frekvencí: jak dechem provází frázování, jak přesně a sugestivně zobrazuje emoce záludnosti, mocichtivosti, exaltované touhy uspět a dojít uznání.
Narativní princip dialogického členění prospívá rytmu i budování atmosféry, jednotlivé dialogy – jakési dílky osnovy příběhu – se doplňují a stále posouvají vpřed strmou cestu nejdříve oblastního herce až k hvězdě berlínských scén. Samotný podtitul Mannova románu ostatně zní „Román velikého vzestupu“. Cena, kterou Höfgen morálně investuje do svého úspěchu, však časem čím dál více stoupá. Jednou z vrcholných scén první části dvoudílné inscenace je spor Höfgena jako herce a režiséra s autorem (postava Sebastiana) v podání Ladislava Freje. Cupák v ní doslova drtivě ovládá prostor vespolného dramatického jednání v dialogu (řečeno se Zichem). Atakuje Frejova Sebastiana silou své osobnosti, přesvědčení o nároku na úspěch hry. Höfgen je režisér a herec, on je hvězdou, on by měl sklízet uznání publika. Sebevědomí vycházející z nevšedního talentu a jakéhosi vyexponovaného entuziasmu se v Höfgenově pojetí stává zvrácenou dychtivostí. Konfliktnost postav, střet motivací, vyznívá pro Höfgena pro akcentovanou bezohlednost, s níž se řítí vstříc úspěchu. Cupák tuto neurvalou lačnost manévruje silnou osobnostní investicí. Posluchač je brzy stržen cítěným fyzickým projevem Cupákova hlasového nasazení. Tajemství a nevyřčená síla osobnostního zaujetí, jichž Klaus-Maria Brandauer jako Höfgen dosahuje v Szabóově filmové adaptaci mimikou ve velkých detailech kamery či Viktor Preiss na jevišti pohybovým a gestickým vyjádřením, vytváří Cupák v auditivní perspektivě dechovou a hlasovou škálou, ale také pauzou. Významově záměrné využití pauzy patří ke klíčovým schopnostem herecké interpretace. Herec v rozhlase může do pauzy vtisknout více napětí, než do explicitně vyřčeného textu. Jak víme, síla tušeného zpravidla přesahuje sílu sděleného.
Tematizace kolaborace s režimem, ohebnost a konformita patří k nejbolavějším otázkám uměleckého vyjádření minulého století. Všeobecně známé procesy s kolaborujícími umělci jsou výstražným mementem dodnes, zejména pro tenkou hranici toho, co umělec podstupoval dobrovolně, k čemu byl přinucen apod. Soudit zločiny konformity je a bude komplikované vždy. Zvlášť, když se „pachatel“ brání jako Höfgen, který se opevňuje nutností „vycházet vstříc potřebám publika“. Přitom nikdy nebyl členem NSDAP, naopak své divadlo spatřoval jako „ostrov normálnosti v časech fanatismu“.
Ambivalentnost velkého tvůrce s konformistickým umělcem skýtá vděčný interpretační prostor pro herecké provedení. Vytvořit postavu rozsahu a hloubky Höfgena je pro každého herce bezpochyby požehnáním, vyžaduje však značnou míru empatie, intuitivní i technickou kvalitou, s níž herec může postavu podobné typologie vytvořit. V případě Cupákova Höfgena nacházíme dvojí virtuozitu – Cupáka jako Höfgena jednajícího a Cupáka jako Höfgena interpretovaného.
Lit.: Velíšek, Martin: Jan Vedral: Urmefisto. Letní kurz dějin českého divadla pokračuje. In web ČRo 3 Vltava, 1. září 2018 (článek). – Cit.: Jestliže v našem cyklu sledujeme většinou cestu divadelních inscenací z jevišť do studií Českého rozhlasu, tentokrát vedla opačným směrem. Vedralův Urmefisto měl premiéru v rozhase v květnu roku 1987. Divadelní verze pak 9. února 1988, takřka přesně o rok později od natočení rozhlasové inscenace – 2. února 1987. Tu nastudoval režisér Jiří Horčička a hlavní roli svěřil Eduardu Cupákovi.
Tématem hry se stal skutečný příběh herce velkého talentu, jehož touha vyniknout byla silnější než jeho svědomí. Podkladem pak bylo několik zdrojů, těmi nejdůležitějšími skutečné životní příběhy herců Gustava Gründgense, Hanse Otta a spisovatele Klause Manna. Všechny tři osudově zasáhl nástup nacismu v Německu. Zatímco Otto a posléze i Mann zaplatili životem, Gründgens jako nacistický kolaborant dokázal těžit z jakékoliv dějinné situace. O svoji prestiž předního německého umělce nepřišel ani v poválečných demokratických poměrech Německé spolkové republiky, kde působil dál jako herec a divadelní intendant.
Gründgensův švagr Klaus Mann napsal ještě před svou sebevraždou v emigraci v roce 1949 román Mefisto a jeho hlavní postavu, herce Hendrika Höfgena, vybavil zřetelnými Gründgensovými rysy. V poválečném Německu román vzbudil skutečný rozruch. Gründgensův adoptivní syn podal žalobu za křivou pomluvu a dokonce dosáhl u soudu zákazu vydávání románu. Román Mefisto, který pak přesto v roce 1981 vyšel znovu, tentokrát už bez protestů, se těšil velké přízni čtenářů, z nichž mnozí ho objevili v souvislosti s vynikající filmovou adaptací Istvána Szabó.
Román i film byl dalším zdrojem rozhlasové hry Jana Vedrala, která v roce své premiéry (1987) samozřejmě zapůsobila u posluchačů nejen skvělou inscenací Jiřího Horčičky, ale i paralelami kulturní politiky a brutalitou nacistického režimu s komunistickým totalitním režimem, jenž tehdy vládl v Československu.
Divadlo na Vinohradech, druhá polovina osmdesátých let
V polovině osmdesátých let se z Divadla na Vinohradech stala scéna, kam se vyplatilo chodit nejen těm, kteří chtěli vidět na živo známé televizní hvězdy. Výraznou zásluhu na tom měl dramaturg Jan Vedral, s jehož smysluplnou dramaturgií ožila i inscenační tvorba. Režisér Jaroslav Dudek inscenoval například Ajtmatovův Den delší než století (1986), Jan Kačer kromě Urmefista nastudoval Dykova Krysaře (inscenace často připomínaná nejen pro tehdy naprosto převratnou přítomnost Vladimíra Merty na oficiální scéně). Vrcholem těchto snah byla na sklonku osmdesátých let Vedralova dramatizace Bulgakovova Mistra a Markétky v režii Jaroslava Dudka a návrat Josefa Topola na pražské jeviště – Jan Kačer zde v roce 1989 připravil jeho hru Hlasy ptáků. K dalším aktivitám patřil také cyklus Čtené divadlo prezentující původní, dosud nehrané české hry (mj. Lázňovský: Podvojník; Lagronová: Nevím kudy kam; Topol: Stěhování duší; Vostrý: Lotos na mrazu). V 80. letech se stali členy ansámblu herci L. Frej, V. Preiss, V. Sloup, M. Stropnický, T. Töpfer a M. Vladyka.
O svém působení v Divadle na Vinohradech během druhé poloviny osmdesátých let mluví Jan Vedral také v sedmém dílu rozhlasových memoárů Osudy.
Jan Vedral
Vztah jedince, intelektuála, umělce a moci je celoživotním tématem divadelníka, dramatika, teoretika, pedagoga a rozhlasového tvůrce Jana Vedrala. Ve své tvorbě si často klade otázku, za jakých okolností lze říkat pravdu a kdy je nutné k tomu, řečeno s Brechtem, používat lsti.
Jan Vedral pochází z divadelnické rodiny – otec Rudolf byl režisér, matka Eva tanečnice v souboru písní a tanců. Po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze a vojenské službě dálkově vystudoval dramaturgii na DAMU. V průběhu studií byl dramaturgem Divadélka v suterénu (1977-1979) a Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (1979-1981). V letech 1981-1983 pracoval v Divadelním ústavu. V následujících dvou letech působil jako autor a dramaturg v oddělení rozhlasových her Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Československého rozhlasu. Dalo by se říct, že divadlo a rozhlas se v osobě Jana Vedrala pro příště spojí v jakési personální unii.
Od roku 1983 byl šéfdramaturgem v Divadle na Vinohradech, v letech 1990-1994 ředitelem Městských divadel pražských, od 1994 do ledna 1998 byl znovu šéfdramaturgem Divadla na Vinohradech, v letech 2001-2004 pracoval jako dramaturg v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Od roku 2012 je opět šéfdramaturgem Divadla na Vinohradech.
Od roku 1983 je pedagogem DAMU, v letech 1990-1993 byl jejím proděkanem. V roce se 1993 se stal docentem dramaturgie, v roce 2001 byl jmenován profesorem pro obor dramatické umění – dramaturgie činoherního divadla. Souběžně v letech 1998-2000 vyučoval na Vyšší odborné škole tvůrčího psaní Josefa Škvoreckého a od roku 2000 na Literární akademii.
Jan Vedral od dob svých studií spolupracoval s českými amatérskými divadelními soubory jako metodik, lektor, porotce a člen poradních sborů. Od roku 2005 spolupracoval několik let s Českým rozhlasem jako poradce generálního ředitele.
Publikoval a publikuje teoretické studie, kritiky a fejetony. Je autorem řady divadelních her a dramatizací – Urmefisto, Mistr a Markéta podle Bulgakova, Pěna dní, Nadsamec, Zámek, Bolest a kámen, Obrazy z Francouzské revoluce, Kašpar Hauser – Dítě Evropy, rozhlasových her a seriálů – Orfeus 33-45, Čtyřicet dnů, Cesty pana Gullivera, Dabér, Jackson čili showbyznys a umírání v tancích a písních národa českého, We have got him (Staří režiséři), Xaver – Český rozhlasový román a dalších televizních scénářů a teoretických prací.
Lit.: Velíšek, Martin: Urmefisto Jana Vedrala se ptá po umělcově svědomí. In web ČRo 3 Vltava, 26. červen 2022 (článek). – Cit.: Skutečný příběh herce velkého talentu, jehož touha vyniknout byla silnější než jeho svědomí, inspirovala rozhlasovou hru dramatika Jana Vedrala. Hru v roce 1987 režíroval režisér Jiří Horčička, který hlavní roli svěřil Eduardovi Cupákovi. (…)
Podkladem pro rozhlasovou hru Jana Vedrala Urmefisto bylo několik zdrojů, těmi nejdůležitějšími skutečné životní příběhy herců Gustava Gründgense, Hanse Otta a spisovatele Klause Manna. Všechny tři osudově zasáhl nástup nacismu v Německu. Zatímco Otto a posléze i Mann zaplatili životem, Gründgens jako nacistický kolaborant dokázal těžit z jakékoliv dějinné situace. O svoji prestiž předního německého umělce nepřišel ani v poválečných demokratických poměrech Německé spolkové republiky, kde působil dál jako herec a divadelní intendant.
Gründgensův švagr Klaus Mann napsal ještě před svou sebevraždou v emigraci v roce 1949 román Mefisto a jeho hlavní postavu, herce Hendrika Höfgena, vybavil zřetelnými Gründgensovými rysy. V poválečném Německu román vzbudil skutečný rozruch. Gründgensův adoptivní syn podal žalobu za křivou pomluvu a dokonce dosáhl u soudu zákazu vydávání románu. Román Mefisto, který pak přesto v roce 1981 vyšel znovu, tentokrát už bez protestů, se těšil velké přízni čtenářů, z nichž mnozí ho objevili v souvislosti s vynikající filmovou adaptací Istvána Szabó.
Román i film byl dalším zdrojem rozhlasové hry Jana Vedrala, která v roce své premiéry (1987) samozřejmě zapůsobila u posluchačů nejen skvělou inscenací Jiřího Horčičky, ale i paralelami kulturní politiky a brutalitou nacistického režimu s komunistickým totalitním režimem, jenž tehdy vládl v Československu. (…)
