Pavel Kosatík. Četba na pokračování. Ze své knihy vybral kapitoly pro rozhlas autor. Zvukový mistr Samuel Sochatzi. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Účinkuje Jiří Miroslav Valůšek.
Nastudovalo Brno v roce 2026. Premiéra 3. – 12. 3. 2026 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Díl první: Válka a Ženeva. Druhý československý prezident Edvard Beneš se zasloužil o stát, od roku 2004 je to stvrzeno dokonce zákonem. Už Masaryk o něm řekl, že bez něho bychom republiku neměli, ale za Benešem jdou i rozhodnutí, které ho nestaví jen do pozitivního světla.
Díl druhý: Československo na mírové konferenci. Výsledkem konference ve Versailles byla řada bilaterálních smluv, ale žádné skutečné záruky. Ostatně Beneš, jako by to předvídal. Už v roce 1918 psal Masarykovi: “ Všichni mají až po krk války a není žádné pochyby, že dnes ani z Anglie ani z Francie nedostanou jediného vojáka přes hranice, aby šel hájit někoho, kdo bude napaden v centrální Evropě. Jediná naše spása spočívá v tom, že budeme vnitřně silni a konsolidováni.“
Díl třetí: Beneš a TGM. Edvard Beneš, jako ministr zahraničí byl schopný, ale také ctižádostivý. Už z exilu se mu podařilo „zbavit“ třetího důležitého muže – Milana Rastislava Štefánika. Po několik měsíců líčil z Francie ministra války v tak odpudivých barvách, že když se v květnu 1919 vracel domů, letěl si nejen pro vyhazov z vlády, ale i z diplomacie. Beneš ho nesnesl na žádné pozici. Konfliktu s Masarykem zabránila jen Štefánikova tragická smrt.
Díl čtvrtý: Ve společnosti národů. Tvůrcem československé zahraniční politiky byl Beneš, jejím ideovým architektem však zůstával Masaryk. Rozdíl mezi nimi byl například v tom, že Masaryk zůstával principiálním kritikem Sovětského svazu až do konce svých dní, zatím co Beneš uvěřil v příští demokratické Rusko. Na Stalinské zločiny nebral ohled. Jako by je vůbec nevnímal.
Díl pátý: Beneš a Němci. Beneš se cítil frankofilem. Němce v lásce neměl. Podle něj se vnímali nadřazení všem ostatním. Německu se Beneš vyhýbal i na svých četných oficiálních zahraničních cestách. Nikdy také nejednal osobně s Hitlerem, i když se Stalinem se setkal opakovaně. Nezměnilo se to ani ve chvíli, kdy se Němci v Sudetech začali hlásit o svoje adekvátní politické zastoupení v parlamentu.
Díl šestý: Prezidentem. Proč Edvard Beneš přemlouval v roce 1934 Masaryka, aby jako vážně nemocný člověk ještě jednou kandidoval na post prezidenta? A proč navrhl právě Beneš, aby nemocný prezident rozhodl o tom, zda má být Henleinova strana připuštěna k volbám?
Díl sedmý: Mnichov. Často se zjednodušuje jak Benešovo jednání v roce 1938, tak i postoj Němců v Sudetech. Autor mnohé vysvětluje v sedmém pokračování. Dozvídáme se, že v září 1938 se snažil Beneš držet Němce u jednacího stolu, podporu vyjednal u Stalina a doufal i v politickou změnu ve Francii. Do Francie posílá prezident Beneš tajně svého ministra Jaromíra Nečase, aby předložil plán, podle kterého by Československo postoupilo hitlerovskému Německu chebský, frýdlantský a šluknovský výběžek.
Díl osmý: U Stalina. Benešovy prosovětské sympatie z dob první republiky nezmařil ani lhostejný sovětský přístup k mnichovské krizi v září 1938 ani pakt Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939. Naopak Beneš byl připraven interpretovat všechny sovětské kroky s naprostým pochopením….
Díl devátý: Architektem odsunu. Beneš se celkově stavěl vůči českým Němcům tvrději než Masaryk. Snil nikoliv o rovnosti národů uvnitř Československé republiky, ale o postupném přečíslení Němců národem československým vlivem vyšší české a slovenské porodnosti. Když spojenci řekli, že Československo bude po válce obnoveno v původních hranicích, naskytla se příležitost vyřešit problém sudetských Němců jednou pro vždy. Beneš byl přesvědčený, že zůstanou-li Němci v Československu, bude zemi hrozit permanentní občanská válka.
Díl desátý: Únor 1948. Od roku 1945 si dával Beneš úzkostlivý pozor, aby nebyl obviněn z toho, že přeje jedné straně více než jiné. Zašel ve své nadstranickosti tak daleko, že v roce 1946 ani záměrně nešel k volbám. Že by se vymezil vůči komunistům, bylo úplně nemožné. Bál se těch komunistů zároveň? Vypadalo to tak…
Lit.: Blažejovská, Alena: Pavel Kosatík: O tom Benešovi. Kritický portrét prezidenta, který popřel svůj vlastní odkaz. In web ČRo Plus, 3. 3. 2026 (článek). – Cit.: Edvard Beneš (1884–1948) se zasloužil o stát. Ale zasloužil se o českou duši? Spisovatel Pavel Kosatík přináší portrét rozporuplného muže, který měl lví podíl na vzniku Československé republiky a pak ji také pomáhal demontovat, až se časem jeho činy staly pravým opakem myšlenek, s nimiž začínal. Za jeho nejdůležitější politická rozhodnutí z let 1938 a 1948 platili ti, kteří ve svobodu a demokracii nejvíc věřili. Tím Beneš ovlivnil českou společnost jako nikdo jiný.
Bez Beneše bychom neměli republiku, tvrdil o něm první československý prezident Tomáš G. Masaryk. Nelze to zpochybnit. Beneš pomáhal definovat Československo nejen zeměpisně, ale také ideově. Demokracie, kterou se první republika vyznačovala a která byla nejvyspělejší na východ od Rýna, byla z velké části také Benešova zásluha.
To, co pomohl stvořit, ale také stihl v posledních deseti letech svého života z velké části demontovat. (…)