Katěrina Gordějevová. Četba na pokračování. Překlad Václav Štefek. Pro rozhlas připravila Marina Feltlová. Zvuková spolupráce Samuel Sochatzi. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Čte Zdislava Pechová.
Nastudovalo Brno v roce 2025. Premiéra 1. dílu 9. 2. 2025 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Pozn.: Příběhy lidí z Ukrajiny i Ruska, které hluboce zasáhla válka, zaznamenala v reportážní knize ruská nezávislá novinářka a válečná reportérka Katěrina Gordějevová. Mluvila s mnoha lidmi různého věku, sociálního postavení nebo vzdělání, kteří se lišili také v názorech na přítomnost a budoucnost své země. Kniha Odnes můj žal byla přeložena do jedenácti jazyků. Česky ji vydalo nakladatelství Maraton. (anotace)
Lit.: Feltlová, Marina: Katěrina Gordějevová: Odnes můj žal. Reportáže o těch, kterým ruská válka na Ukrajině změnila život. In web ČRo Plus, 10. únor 2025 (článek). – Cit.: Žena, která s rodinou žila skoro měsíc ve sklepě, nechce mluvit o tom, co viděla, a teď se snaží dostat do Polska. Žena, která při bombardování ztratila manžela i starší dceru, s tou mladší byla teprve těhotná a teď k ní necítí žádnou lásku. To jsou jen dva příběhy, které sepsala ruská reportérka Katěrina Gordějevová. V knize Odnes můj žal nesoudí, ale odhaluje, jak složitá je etnická, jazyková a politická identita na východě Ukrajiny a že pohled na válku není jen černobílý.
Gordějevová nepřináší jen příběhy hrdinství a utrpení Ukrajinců, kteří byli napadeni sousední zemí. Zprostředkovává i názory těch, co uvěřili ideologii takzvaného ruského světa a chtěli se stát jeho součástí. Zvěrstva, která následně zažili, je definitivně připravila o všechny iluze. (…)
„Civilisti, kteří se ocitnou v samotném pekle bojů, neřeší, kdo po nich střílí. Všem, kdo střílí, říkají prostě vojáci, ale jací konkrétně, to už neřeknou,“ přibližuje nezávislá válečná reportérka.
Mnohdy se tak musí lidí dokonce doptat, zda hovoří o ukrajinských ozbrojených silách, o příslušnících pluku Azov, o jednotkách Doněcké nezávislé republiky nebo o Rusech.
Sama autorka se nebojí odhalit i vlastní emoce, dojetí, rozpaky i stud, které zažívá během rozhovorů nebo situací, kterým pouze přihlíží.
S některými uprchlíky navázala silný vztah, jiní na ni nahlíželi jako na příslušnici národa, který válku rozpoutal, a proto nepřipouštěli její právo na soucit, ani nestáli o její výčitky a pocit viny, které stejně jako tisíce podobně smýšlejících Rusů cítí vůči Ukrajině. (…)