Ludmila Klukanová. Četba na pokračování z románu současné české spisovatelky. Příběh ženy, která v mládí v padesátých letech zažila kolektivizaci a nyní se do rodné vsi vrací ve zralém věku. Ze své stejnojmenné knihy připravila autorka. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Čte Aranka Lapešová.
Nastudovalo Brno v roce 2016. Premiéra 1. dílu 3. 10. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Ludmila Klukanová – Pozdní čas nastal nám. In web Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2016, s 13 (článek).
Lit.: Blažejovská, Alena: Aby to, co vymizelo, zůstalo zachováno budoucím. In Týdeník Rozhlas 40/2016 (článek). – Cit.:
Lit.: Blažejovská, Alena: Ludmila Klukanová: Pozdní čas nastal nám. In Facebook, 1. 10. 2016 (článek). – Cit.: Četbu pro Český rozhlas Vltava připravila autorka z knihy, kterou vydala roku 2014. Rozhlasová úprava vznikla v roce jejích osmdesátých narozenin. Čte Aranka Lapešová, režie Radim Nejedlý. Ve vysílání od pondělí 3. října, 18.30 hod.
„Kniha Pozdní čas nastal nám vznikala velmi dlouho, dlouho jsem o ní uvažovala. Už když jsem napsala Remontu, což byl rok 1986,“ vysvětluje Ludmila Klukanová. „Remonta je novela, je to jeden vesnický příběh z období kolektivizace v 50. letech, jeho hrdinou je chlapec. Neměla jsem bratra, přesto jsem byla kritikou pochválena, že jsem hrdinův duševní stav dobře vystihla.“ Autorčiny prožitky v tom však nebyly. Až po roce 1989 začala sbírat odvahu se k tomuto období vrátit a zpracovat je šířeji. Tématem se zabývala v knihách Slep mi klíč (1990), …zemský ráj… (1996), Konce kolověku (2001) a začala spolupracovat s předsedou jihlavské pobočky Konfederace politických vězňů Antonínem Štěpánkem, který roku 1993 inicioval vybudování Pomníku popravených v Jihlavě v 50. letech.
Spisovatelka mu věnovala knihu Například jeden život (1998). Vlastní zkušenosti si doplnila studiem v archivech, což byl impuls pomýšlet na rozsáhlejší román. V roce 2000 začala s A. Štěpánkem spolupracovat na projektu Komunismus na Vysočině a pro knihu, která vyšla, sepsala kapitolu Likvidace selského stavu. Při výzkumu soustředila ve svém archivu množství příběhů z vesnic na Vysočině a usoudila, že je načase vše zpracovat i beletristicky. Kolem roku 2000 se však ještě zabývala prací na publikaci Jihlava Gustavu Mahlerovi, vyšly knihy Věno (2004), Páni malíři (2007) – až konečně v roce 2009 dopsala paralelně zpracovávaný román Pozdní čas nastal nám. Román zahrnuje autorčiny prožitky, ale vychází i z mnoha dalších drastických osudů. A protože obdobné věci se nedály pouze na Vysočině, ale v celé republice, spisovatelka se rozhodla vše zobecnit. Absurditu života v té době se pokusila vyjádřit pomocí symboliky. Román má silnou lyrickou složku a zachycuje selský život i pomocí popisu zemědělských prací, řemesel – aby to, co vymizelo, zůstalo zachováno pro budoucí generace. Autorka se s nadsázkou považuje i za národopiskyni, zaznamenávající řád starého venkova, lásku sedláků k půdě a ke koňům.
Ludmila Klukanová se narodila 5. října 1936 jako první ze tří dcer do selské rodiny Šabatových v obci Lipník u Hrotovic. Šabatovi obdělávali 18 ha polností a dlouho odmítali vstoupit do JZD. Jejich vesnice nebyla postižena vystěhováním, ale autorčina teta a strýc ano. V třebíčském a moravskobudějovickém okrese bylo vystěhováno 183 rodin, z celého jihomoravského kraje to bylo 207 rodin. V té době bylo v jihlavském kraji 277 procesů se sedláky. Klukanová jako „dcera kulaka“ měla zakázáno studovat a absolvovala povinnou roční docházku do Základní odborné školy rolnické v Třebíči. Zde zažila nechvalně známý soudní proces s babickými, z nichž některé znala od muziky. Další byli přátelé jejího otce.
Později pracovala v administrativních funkcích v různých podnicích, při zaměstnání absolvovala SVVŠ, maturitu složila při uvolnění poměrů v roce 1967. Stala se spisovatelkou. Po listopadu 1989 působila jako tisková mluvčí jihlavského Občanského fóra a zasadila se o obnovu Jihlavských listů. Hlavní postavou románu Pozdní čas nastal nám je starší žena, která přichází na místa svých dětských a mladických zážitků a pokouší se ne omluvit ty, kteří tehdy ubližovali, ale najít vysvětlení, jak se to všechno mohlo stát. Autorka přiznává, že ji inspirovala její moudrá babička, která říkávala, že „ve věčnosti je stálé teď“ a že „člověk je stále stejný – tehdy jako nyní“. Nahlédla, že přestože v selských rodech existoval řád, čest a pravdomluvnost, byla tam i pýcha a lakota. Ty však byly drženy na uzdě, aby lidé ve svém prostředí obstáli. Podle autorky ale v některých rodinách existovala i smilstva, která se tutlala – i o tom román vypráví. „Důležitá je nit prohřešku, kdy Nevrkla – činitel všeho zla ve vesnici, který nenáviděl sedláky – byl vlastně synem jednoho z nich, levobočkem, kterého neuznali a který se začal mstít, jakmile dostal moc,“ vysvětluje Klukanová. „Doba vymýtila v lidech dobré vlastnosti a podporovala nevraživost a závist.
Zatímco dříve bylo zvykem ponechat část úrody pro nemajetné, nyní bylo ukradeno třeba celé stavení.“ Autorka uzavírá: „Na venkově bylo tolik neštěstí! Ale současně bylo tolik lidí, kteří toho byli účastni a měli z toho prospěch, a teď tam žijí dál. Proto se to zastírá a nehovoří se o tom.“