Kjóka Izumi. Četba novely japonského spisovatele. Překlad Jan Levora. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Hudbu vybral Petr Šplíchal. Režie Ivan Chrz.
Účinkuje František Derfler.
Natočeno 2010. Premiéra 30. 7. 2010 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:00 h.; 118 min) v cyklu Pokračování za pět minut. Repríza 31. 7. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:00 h.; 118 min) v cyklu Pokračování za pět minut; 31. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:00 h.; 118 min) v cyklu Pokračování za pět minut.
Lit.: -bez- (= Bezdíčková, Vladimíra): Kde hřejí hibači a jedí se čirimenzako. In Týdeník Rozhlas 31/2015 (článek). – Cit.: Kjóka Izumi (1873-1939) patří mezi hlavní představitele svébytného japonského literárního žánru, pro který se v zahraničí ujal výraz „gotické příběhy“. Jedná se o tajemné, fantaskní, někdy až strašidelné prózy, plné zvláštního napětí a nadpřirozených jevů na pomezí romantismu, symbolismu a hororu.
Izumi se ovšem ve svých novelách a povídkách nevyhýbal ani hlubším filozofickým úvahám o životě, odpovědnosti a mezilidských vztazích. Jak o autorovi píše v doslovu novely Mnich z hory Kója překladatel Jan Levora, „po středoškolských studiích se Kjóka Izumi věnoval literatuře pod vedením Kójóa Ozakiho, jednoho ze zakladatelů a též vůdčí osobnosti literární skupiny Kenjúša, jejíž tvorba rozhodujícím způsobem utvářela japonskou prózu devadesátých let 19. století. A autorovu tvorbu ovlivnil také mistr japonské povídky Rjúnosuke Akutagawa.“
V novele Mnich z hory Kója, kterou v pátek 31. července ve 20.00 představí vltavský pořad Pokračování za pět minut, se ocitneme na místech, kde nás může ohřát hibači, jedí se vařené sušené rybičky čirimenzako a kde lišky (kicune) obdařené magickými schopnostmi jsou považovány za posly Inariho, božstva rýže, obilovin, sake a plodnosti.
V příběhu mladý mnich prochází pustými horami a neproniknutelnými stezkami: „Jak se povídá, horský průsmyk Amou Tóge je takové místo, kde prší i z blankytné oblohy bez jediného mráčku… Na konečky prstů u nohou mi z výšky co chvíli dopadl jako nitka tenounký pramínek, do kterého z listů stromů stékaly kapky vody, cestou narážející do větví. Věčně zelené stromy shazovaly své jehličí a jeden přes druhý, aniž bylo poznat, který z nich, přitom sténaly a jejich jehlice se suchým šuměním dopadaly na můj poutní klobouk nebo se sypaly na stezku za mými zády. Les byl tak hustý, že se snášely z větve na větev a trvalo snad celá desetiletí, než konečně dopadly až na samou zem.“
Po cestě ho čekají různé nástrahy a nebezpečí, ovšem největší z nich číhá v osamělém horském stavení, kde žije krásná žena obdařená nadpřirozenými schopnostmi. Muž se dostává do víru pokušitelské ženské vášně, kontrastující s velebností přírody. Autor přitom ponechává na čtenáři, aby si mnichovu cestu nástrahami života vyložil buď jako vítězství víry, nebo jako posedlost démonem krásy, rozkoše a závrati.