Mark Twain. Překlad Josef Pospíšil. Připravil Zbyněk Ungr. Dramaturgie Dagmar Jaklová-Oravová. Režie Miroslav Buriánek.
Účinkuje Josef Vinklář.
Nastudovala Plzeň (?) v roce 1981. Repríza 1. dílu 11. 6. 2006 (Vltava, 0:05 h.); 4. dílu 29. 1. 2024 (ČRo Pohoda, 12:00 h.). Repríza 1. dílu 13. 8. 2025 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Vydala Radiotéka 1. 8. 2018 (MP3).
Obsah: 1. Chlapecká touha Jaká byla vaše dětská touha? Pirát, potulný zpěvák i klaun. To byly chlapcovy touhy kým se stát. S příchodem dospělosti se přikrčily a vybledly. Jedna ale zůstala stejně zářivá a lákavá, stále způsobující rozechvění po celém těle. Nad řekou se zvedá šedavý oblak kouře. Nese s sebou vůni dobrodružství i předtuchu neznámých dálek a krajů, co narušují otupělost opakujícího se rána. Spící město z jeho dřímot vytrhne jediný výkřik. Parník jede! – 2. Zkušenosti mladého kormidelníka Chlapec ví kam plout, přál by plavit se za obzor, proplout až k pramenům Amazonky, prozkoumat její břehy. Plavební brány se ale otvírají před dolary. Cestu nevzdává, jen odkládá, stará bárka brázdící vody mezi St. Louis a New Orleans může mnohé nabídnout, dveře do kormidelní kajuty se pootvírají, tak držte kurz! Prvním krokem je sehnat si tužku a zápisník. Ke kormidlu totiž vede jen jedna cesta a tou je znát řeku Mississippi nazpaměť. – 3. Odvážný skutek. Pluje-li se proti proudu, nízký stav vody ani tma nejsou překážkou. Pluje-li se po proudu, je vše jinak. Loď nesená proudem se stává takřka bezmocnou. Pro zastavení se zvoní třikrát, teď zvonec zůstává tichý, noc se blíží a loď hnána proudem pokračuje dál, stejně tak chlapcův výcvik. Stavovská pýcha kormidelníků překonává pýchu králů, opravdový kormidelník nosí řeku Mississippi v srdci i v hlavě. Je si vědom, že je nutné znát bezchybně její tvar. Ale co potom, když se tvar změní? – 4. Co potřebuje kormidelník. Na řeku padla noc, její temnota pohlcuje a přetváří, naznačuje a mění. Spolehnutí má kormidelník často jen na svůj úsudek, to je věc rozumu. A pak je tu odvaha. Ta je budována postupně. Pro začátek jí stačí krapet, uhlík pak vhodit do výhně a rozfoukat v plameny. Ruce pevně svírající kormidlo neznají zaváhání, neotřesitelná důvěra je znakem kormidelníků a není nikdo, kdo by ji jim mohl vzít. Chlapec pokračuje ve svém výcviku, naučit se náročnému povolání kormidelníka, což zprvu působilo nemožně, se mu začíná dařit. Chlapec už není dítětem, chce teď u kormidla stát. Tak ať se ukáže. – 5. Katastrofa. Vzpomínka stará dvacet let, snad i víc, dvě dlouhé řady těl opařené k nepoznání leží v nemocnici ve městě Memphis. Žijí, ale řada řídne, na nosítkách jsou postupně odnášeni vybraní pacienti do místnosti, z které není návratu. A přesto v nemocnici je jen zlomek těch, co ještě včera plavili se po řece Mississippi. Bylo šest hodin ráno, loď Philadelphia se šinula vpřed na poloviční chod, signální zvonec se rozezněl. To kormidelník zavelel plnou parou vpřed. – 6. Cestování inkognito. Kde jsou lokály plné hlučných námořníků se svým vodou vycepovaným chováním, kde jsou plavčíci se svým drsným slovníkem, kde jsou obchodníci prodávající na nábřeží a kampak se poděli někdejší dřevaři? Dřív bylo chlapci o jednadvacet let méně a paroplavba byla na svém vrcholu. Při návratu do St. Luis autor porovnává minulé s přítomným, ukazuje na nové čtvrti a připomíná si dřívější podobu města. Teď jsou tu obchodní třídy, výškové budovy i lesní park. – 7. Mé inkognito prasklo. Falešné jméno se rozplynulo v dým někde mezi St. Luis a Memphisem. Déle nevydrželo, v kormidelní budce pustilo se chlapce a zmizelo za obzor. Chlapec měl svůj sen, odplout po řece parníkem. To se mu povedlo, má splněno a teď vzpomíná na to, co dávno odnesla voda. Potkává staré známé kormidelníky i svého mistra od fochu pana Bixbyho. – 8. Dům mého dětství. V osmém díle se seznamujeme s domem chlapcova dětství. Tady se narodil. V hlavě obrázek stvořený očima dítěte se v mnohém rozchází se skutečností. Řada staveb chybí a o to víc jich přibylo, lidé zestárli a odešli, nahradili je noví. Je to návrat po 29 letech domů. Ve vyprávění se opět přeneseme do chlapcova dětství, kdy se koupal s kamarády v bahnité zátoce. Hrálo se, kdo vydrží pod vodou nejdéle. Čistá hra, když je někdo poctivý. Jen ten den se nehrálo fér. – 9. Krevní msta a jiné věci. Jak může být děvčátko babičkou? Zatímco vy jste stárli, vaši přátelé v tomto ohledu nezaháleli, nenechali vás v tom a stárli s vámi. Zestárl sedlář, zestárl i místní truhlář, prý lhář, ale kluk mu věřil a loveckého nože připnutého u pasu se upřímně bál. Stárnutí se snad nejvíc podepsalo na dobrých lidech. Zdá se, že být dobrý není snadné. Rodné město vyvolá další vzpomínku. – 10. Úvahy a závěry. Poslední díl je věnován řece Mississippi, ta je vykreslena všemi možnými přídavnými jmény s předponou nej. Vypravěč zasadí rok 1542 do barvitého obrazu světových dějin. Zatímco v Americe v tomto roce první běloch uviděl řeku Mississippi a nechal o tom zmínku, v Evropě schne barva na Michelangelově Posledním soudu v Sixtinské kapli, Marie Stuartovna se chystá přijít na svět a císař Karel V. tvoří historii. Cesta parníkem končí v St. Paul, městě vzdáleném 2000 mil proti proudu od New Orleans.
Pozn.: „Když jsem byl malý chlapec, ovládala mne a moje kamarády z našeho městečka na západním břehu Mississippi jedna neutuchající touha: stát se členem posádky na parníku,“ vzpomíná po letech Samuel Clemens. Jméno tohoto muže asi většině z nás nic neříká, zato jeho literární pseudonym Mark Twain zná celý svět. (anotace)