Rozhlasové pásmo. Rozhlasová biografie Napoleonova vzestupu. Autor a režie Josef Bezdíček.
Osoby: Napoleon – Lucien – Ludvík Goethe – Beethoven – Marmont – Augereau – Masséna – Caulaincourt – Bourrienne – Barras – Fouché – Metternich – Talleyrand – papež – Laetitie – Marie Louisa, hraběnka Walewská. Účinkují členové zemského divadla v Brně.
Nastudovalo Brno v roce 1931. Premiéra 29. 6. 1931 (Brno, 19:50 – 20:55 h.), záznam neexistuje.
Obsah: Prolog: Rodí se dítě – 1. Voják – 2. Konsul – 3. Císař – Epilog: Umírá muž.
Lit.: Bezdíček, Josef: Rozhlasová biografie (Napoleon v kostce. — K relaci „Napoleon“ v Brně, 29. června 1931.). In Radiojournal 26/1931, s. 1 – 2 (článek). – Cit.: Rozhlas, jako mladý útvar v rychlém vývinu, vynalézá si téměř denně nové akustické formy, odpovídající jeho aktuálnímu poslání, formy jasné, stručné, sugestivní, opírající se o novou dramatičnost mluveného slova, oproštěného od optické přítěže přednášejícího. Jeho nejnovější formou, které bude vůbec po prvé užito při relaci Napoleona, dne 29. června v Brně, je právě rozhlasová biografie.
Co rozumíme názvem rozhlasová biografie? Rozhlasová biografie je v podstatě prostý životopis, vyjádřený ne přednáškou, ale řadou dialogických, či monologických scén, historicky doložených, jichž ústřední postavou je osoba biografie, či těch scén, které jsou s ní v těsné souvislosti. Jednotlivé scény jsou spojeny v pevnou, časově vývojovou linii akustickou montáži, která udržuje nedělené v několik málo základních oddílů, odpovídajících hlavním etapám životním.
Tímto dialogickým vyjádřením pozbývá biografie své retrospektivnosti a místo ní se uplatňuje živé slovo, vzkříšené z mrtvých historických análů. Stává se tak vlastně reportážní esencí života toho či onoho vynikajícího jedince, přenesenou z minůlosti do současnosti.
Této formy nebylo dosud užito ani v němém filmu, až na malé výjimky (právě na př. Napoleon), a to spíše s úmyslem pro historickou přesnost. Až když přistoupil filmu na pomoc zvuk, byly učiněny v tomto směru začátky (Dreyfusova aféra). Je to pochopitelno, uvážíme-li, že čisté optická forma biografické reportáže spíše ubírá ilusi historické objektivnosti, již podobou historických osob počínajíc a věrným historickým prostředím končíc.
Rozhlas má naproti tomu zatím v tomto ohledu nesrovnatelnou přednost, ježto staví ilusi hlasu, historií zatím nekontrolovatelnou, nad ilusi podoby, již možno kdykoliv každému lehce zjistiti. A nad to rozhoduje fantasie posluchačova, která si na základě neviditelného hlasu učiní individuální představu o historické podobě — představu, která bude přirozeně podléhali optickému vjemu portrétu dotyčné historické postavy.
Všeobecně platné normy pro biografii vůbec platí i pro biografii rozhlasovou, která se musí rovněž opírali o dokumentární fakta, pomíjejíc veškerá ústní podání či záznamy osob pro či proti zřejmě zaujatých.
Přes to vše však nelze dojíti naprosté objektivnosti, neměla-li by biografie být přesným denním záznamem činů a slov popisovaného jedince. Nelze ji docíliti ani v biografii literární, rozsahově neomezené, tím méně tedy v časově omezeném úseku relace. Je tedy nutno vyloučiti z rozhl. biografie všechny méně významné vývojové etapy, nebo sloučiti je v krátký slovní či zvukový obrat a zastaviti se pouze u činů, jež mají dodnes vliv na utváření současnosti, či přímý vztah k dnešku. Tímto postupem pozbývá poněkud rozhlasová biografie historické objektivnosti, jejíž napětí přináší posluchači jasný obraz životní křivky biografického objektu.
Úkol, sevříti takto život jedincův, je tím vděčnější, čím dramatičtější a mocnější je jeho vypětí, ale zároveň i těžší, jak je tomu právě v našem případě — při biografii Napoleonově.
Obsáhlost historického materiálu, obrážející obrovité rozpětí jeho života, předpokládala by několikanásobnou časovou rozlohu pro podrobné slovní vypracování, jímž by získala historická přesnost, nikoliv však účinnost, jež jest, jak jsem již podotkl, jedním z předpokladů rozhlasové formy.
Bylo tedy třeba užít k vyjádření rytmického sledu událostí v Napoleonově životě mnoha zvukových montáží a mnoha náznaků k uvedení či změně prostředí. Tak na příklad počátek Velké revoluce francouzské a její růst je vyjádřen rozšiřovaným úryvkem z Marseillaisy, který zní pod probíhajícím dějem. Opačným postupem naznačen její pád a přechod v Císařství. Dobová hudba hraje všeobecně v Napoleonovi význačnou úlohu, neboť udává celkový charakter prostředí.
Jinak celý Napoleon je psán jen na základě historických fakt, a jen tam, kde toho bylo nejnutněji třeba k svázání biografického pásma, užil jsem smyšlených výroků, jež však nemají historického významu, udávajíce opět jen čas či místo děje.
Dnešní doba nemůže viděti velikost Napoleonovu v jeho vojáckých výbojích, ani v jeho osobních, úchylných vlastnostech a rovněž tak ani ne v jeho politické kariéře; dnes měří se jeho velikost zorným úhlem demokracie, která dává vyrůsti vůdcovské individualitě nikoli zásluhou jí samé, nýbrž spontánní vůlí lidu — demokracie, která má vůli k míru a odpor k pomazaným. Naše století vidí těžiště Napoleonova genia zcela jinde, a to právě v jeho reálním nazírání, kterým, dokud ono poutalo fantasii, Napoleon rostl až do chvíle, kdy se jeho fantasie přehoupla přes realitu situace a svým velikášstvím zavinila jeho tragický pád. Dnes vidíme jeho vůdcovskou velikost ve velikosti doby a jejího kolektiva, které si realisovalo v Napoleonovi své všechny podvědomé požadavky a které zároveň dovedlo svého vůdce postrádati, jakmile vykonal svůj úkol. U Napoleona-vojáka nepočítáme dnes jeho vyhraných bitev, nýbrž sledujeme, kolik nabídek míru poslal a těžiště jeho politiky vidíme v plánu ještě dnes aktuálním: v Panevropě.
Nebude tedy v pondělní biografii hlučivého chřestotu zbraní, vyjma kde je třeba vystihnouti určité ovzduší a kromě reminiscenční slavkovské scény, ani přemíra pompésnich slavností, ale uslyšíte v ní hovořit Napoleona-člověka v jeho nejupřimnějších chvílích i v nutných diplomatických pózách, šetrného hospodáře, člena náročné rodiny, manžela a otce, ale i despotu, rostoucího v megalomana, který založení dynastie obětuje své lidské vztahy a konečně unaveného vězně, jak na ostrově Sv. Heleny dělá definitivní uzávěrku svého jedinečného života. — A Beethovenův smuteční pochod z Eroicy přikryje jeho rakev.
Lit.: Bezdíček, Josef: Rozhlasová podobizna. In Radiojournal 50/1932 (10. 12. 1932), s. 1 – 2 (článek) – Cit.: Programové zájmy rozhlasu vyžadují stále nových a nových forem. Hledají se cesty, jak nejlépe sděliti posluchačům věci kulturního rázu, které nejsou v běžném slova smyslu jen pro zábavu. Jelikož je rozhlas majetkem nejširších lidových vrstev, nesmí jim být suše poučujícím profesorem, kterého posluchač nestačí sledovat a o jehož přednášku ztrácí konečně zájem. Rozhlas má jedinečné možnosti k popularisaci všech kulturních statků národů a uvědomuje-li si je a béře-li je za své poslání, musí nutně hledati vždy lepší, působivější a jistější metody pro zlidovění a tedy zpřístupnění kulturních oblastí. Ještě do nedávná a ještě i dnes se pracuje povětšině přednáškami v oborech, kde nebyla dosud nalezena vhodnější sdělovací forma. Z formy přednáškové se však dnes již vyjímají životopisy, které našly svou vlastní rozhlasově dramatickou formu. Třeba rozhlasová biografie (Napoleon), která pracuje s domyšlenými situacemi ve formě dialogu, budovaném na příslušných historických událostech a výrocích, tam autor ideově dokresluje postavu právě jako v biografiích románových.
Blízko této formy stojí rozhlasový památník (Edison, Ressel), který pracuje již dokumentárněji a dává ústy vypravěče mluvit dokumentům samým bez soudu autorova, který zasahuje jen do dialogické části, která je však vedena co nejvěcněji, upírajíc se k nejpodstatnějším citovým, rozumovým a osudovým prvkům své postavy, jež mají být jejím zhodnocením pro dnešek a jakýmsi duchovním pomníkem. Dalším stupněm na cestě za biografickou formou je rozhlasová podobizna. Zatím co u rozhlasového památníku jde o osoby, jejichž doba se již naplnila, kreslí rozhlasová podobizna člověka živého, vystaveného změnám a podléhajícího dosud vývoji. Nemůže zde tedy jíti ani o kritické, či umělecké zhodnocení životního díla, ale o duševní podobu, jak se sama vytvořila v jeho dosavadní práci. Z této práce se montuje ucelený obraz, který chce zapůsobit na posluchače zcela bezprostředně, bez komentáře, nechce být podrobován rozboru, chce spiše zastihnouti citovou oblast posluchačovu a otevříti jeho duši k pochopení živého člověka. Formy rozhlasové podobizny lze ovšem užíti jen tam, kde lidské dílo se objevuje v napsaných dílech, tedy především u básníků, spisovatelů a dramatiků. (…)
Lit.: Ješutová, Eva (ed): Od mikrofonu k posluchačům: z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003. ISBN 80-86762-00-9, s. 115-116. – Cit.: (…) Josef Bezdíček patřil do zakladatelské trojice české rozhlasové režie, tvořené jmény Hurt–Bezdíček–Sommer. V Brně na sebe upozornil už v roce 1931 širokým plátnem životopisného pásma Napoleon. V Napoleonovi lze vidět skutečnou učebnici montážního postupu pro nové autory. Ve vstupní zvukové montáži se postupně vystřídá pastorále (šumění moře, cinkot zvonečků, bečení ovcí, mečení koz), pak bitevní polnice, další polnice a zvonek zvonící na poplach – a už začne vřava bitvy, v níž se do výkřiku sborů obou protivných stran (Eviva Corsica! Vive la France!) ozve výkřik porodní bolesti matky Laetitie a obraz mše navazuje:
Kněz: V den svátku Tvého Nanebevzetí modlíme se k Tobě, Madonno: z poroby nepřátel vysvoboď Korsiku, vůdce nám sešli s plamenným mečem.
Sbor: Amen…!
Laetitia: (silný výkřik)
(Pausa)
(Dítě zavrní)
Žena: Karle Marie Buonaparte, vaše druhé dítě je rovněž syn. Jeho matka vás čeká.
Karel M.: Ženo! Laetitie!
Laetitie: Podívej se…
(dítě zavrní)
Laetitie: Jaké mu dáme jméno?
Karel M.: Jméno, které bude vždy jemu i nám připomínat naši pokořenou vlast. Jméno, které nosí jen svobodný Ital, Korsičan. Napoli – Korsičan. Napolione!
Sugestivní kombinace zvuku a slova jako by předjímala příští světový úspěch hry Kožíkovy. Pásmo jako by předcházelo formu rozhlasové hry. A tak se také tvar hry postupně rodil, hra se v Brně rozvinula na zkušenosti pásma. (…)