Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Rozhovor s Lukášem Hlavicou připravil Jakub Kamberský

(rozšířená verze rozhovoru z Týdeníku Rozhlas 2/2016)

Čím chtěl být Lukáš Hlavica? Je rád tím, čím je? Byly herecké sny a ambice už od malička?

Ne. Od malička žádné herecké ambice nebyly, právě naopak. Vždycky jsem co dítě trpěl nekonečnou trémou. První a na dlouhou dobu poslední vystoupení v dětství zachycuje jedna fotografie, přímo si na to už ale nevzpomínám. Stojím na pódiu, pravděpodobně mám přednášet nějakou naučenou báseň. Stojím s nepřítomným pohledem, kroutím si levou rukou levé ucho úplně do bíla a do krvava, samozřejmě jsem nevydal ani hlásku, až mě z pódia zase museli odnést. Jako dítě jsem se vždycky strašně styděl, což byl možná paradoxně impulz k tomu, že jsem nakonec herectví začal studovat. Začal se jím zabývat možná právě proto, abych trému překonal.

Vaše dětství tedy provázely obvyklé klukovské sny?

Hodně jsem sportoval. A přitom jsem vyrůstal v herecké rodině, proto jsem se vůči divadlu asi vymezoval. Absolutně jsem nepředpokládal, že bych šel v rodičovských šlépějích, do patnácti, šestnácti let jsem se takové myšlence vnitřně bránil.

Rozmlouvali vám rodiče, abyste se herectví věnoval? Ovlivňovali vaše rozhodnutí, či vám v tom úmyslu dokonce bránili?

Nebránili ani nenutili, nechali mě. Věděli, že mám svou hlavu a možná čekali, že se té myšlenky vzdám. Pyšní rozhodně nebyli. Spíše se obávali, abych to nedělal špatně. Byli jsme najednou všichni od „fochu“, tak aby neměli ostudu. A když jsem to špatně dělal, bylo to na nch poznat. Docházelo pak mezi námi ke střetům a hádkám. Od nejbližších se kritika snáší nejhůř. (more…)

Rozhovor pro Týdeník Rozhlas vedl Jakub Kamberský. Uvádíme jeho nezkrácenou verzi!

Dramatičku, spisovatelku a scenáristku Danielu Fischerovou jistě netřeba čtenářům představovat. Z rozhlasových prací uveďme namátkou hry Andělský smích či minidrama Dívka se zázračnou pamětí. Za hru Nevděčné děti byla oceněna na festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia 2011. Je autorkou scénáře k filmu Neúplné zatmění a spoluscenáristkou známého hororu Věry Chytilové Vlčí bouda. Krom mnoha dalších aktivit se věnuje i psaní pro děti. Koncem letošního května převzala Zlatou stuhu za dětskou knížku Pohoršovna. Setkali jsme se v útulné kavárničce na pražském Újezdě, kde k našemu potěšení ochotná servírka na čas našeho povídání ztlumila všudypřítomnou, duši a uši rvoucí hlasitou hudbu.

 „Na stránkách tohoto periodika se očekává, že se budeme bavit hlavně o rozhlasu, ale jistě dojde i na další témata. Ve svém pořadu Trialogy B se často svých hostů ptám, zda poslouchali v dětství rozhlas a zda ho poslouchají i dnes, zda a jaký vliv na ně měl.

Je pravda, a neříkám to ráda, říkám to ke své hanbě, že v dětství jsem poslouchala rozhlas daleko víc, protože bylo míň jiné příběhové krmě. Dneska v rozhlase poslouchám hlavně hudbu a politické debaty.

Politické debaty… Že z toho ještě nemáte pocuchané nervy.

Zatím držím, ale třeba to brzy přijde. (more…)

Silvestrovské posezení v divadle Ungelt. Pějme píseň dokola. Všichni přítomní se svěří s tím, co dělají, když chybí židle, odvyprávějí nejsilnější zážitky roku 2013 a zazpívají. Pozvání přijali Světlana Nálepková, Helena Dvořáková, Carmen Mayerová, Filip Tomsa, Vilém Udatný a Miloslav Dočekal. Klavírní doprovod Karel Štolba. Pořadem provází Milan Hein a Marta Kubišová.

Natočeno 2013. Premiéra 31. 12. 2013 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.; 60 min).

Silvestrovské setkání Aleše Cibulky s jeho hosty v Divadle U Hasičů.

Účinkují Petr Šmolka + Jana Šmolková, Jana Bernášková + Rudolf Merkner, Michala Hronová + Vladimír Hron, Václav Faltus. Moderuje Aleš Cibulka.

Natočeno 2013. Premiéra 31. 12. 2013 (ČRo 2 Praha, 11:03 h.; 54 min).

Rozšířená verze rozhovoru pro Týdeník Rozhlas 32/2013

Rozhovor vedl Jakub Kamberský

Mladá, energická, půvabná, usměvavá, nenuceně se chovající, neutuchající gejzír překotně rychlé, ale znělé mluvy, dívka s příjemným hlasem, taková je herečka Veronika Kubařová. Ať už se s ní setkáte na divadle, či osobně, zaručeně ve vás takové setkání něco zanechá. Ve mně taková setkání zanechávají příjemný pocit, že se i mezi současnými, mladými herci najdou takoví, mající krom talentu i dar zaujmout. Příjemným bonusem je pak skutečnost, že ne všichni úspěšní podléhají hvězdným manýrám a berou Vás takového, jakým jste.
S Veronikou Kubařovou jsme se potkali jednoho jarního, avšak pošmourného dne, v jedné malé pražské cukrárně, kde jsme za doprovodu hučení chladicích boxů započali naše povídání.

—

„Působíte na mne jako živel. Byla jste taková i v dětství?

„Jako dítě jsem asi byla trochu divoká. Snad právě proto mě rodiče posílali do spousty kroužků, abych se vybíjela, takže jsem vždycky po škole běžela buď na dramatický kroužek, nebo na klavír, hudební nauku, keramiku, sportovní hry atd. Pamatuju si, že nějaká touha se předvádět tu byla od dětství. Už jako dítě jsem si vymyslela svůj tzv. rozhlasový pořad. Natáčela jsem se sestrou magnetofonovou kazetu pro děti, kde jsem něco předčítala, dělala rozhovory s hosty, což byly moje kamarádky a natáčela si z televize ukázky z večerníčka. Ta kazeta se jmenovala Smíšek a možná bych ji ještě někde našla.“ (more…)

Tento rozhovor vznikl pro časopis Týdeník Rozhlas (č. 3/2012)

Ptá se Jakub Kamberský

Když se s ním setkáte, najdete v něm diskutéra s duší sportovce, energickou bytost, člověka, který otevřeně uvažuje. Přitom dost často zvažuje, jestli to co právě říká, je blízko pravdě, kterou chce sdělit. Petr Mančal je režisérem, kterému je blízká práce v rozhlase, divadle, ale i za mikrofonem v roli moderátora, redaktora, autora textů, interpreta nejen vlastní poezie. Jako herec účinkoval v rozhlase, divadle, ale i ve filmu. Je všestrannou osobností. K rozhovoru jsme se sešli hned dvakrát. Jednou v Praze v restauraci s výhledem na sochu Palackého, podruhé pak během festivalu Bohemia Prix Radio v poděbradské kavárně.

Tvoje cesta k profesi režiséra nebyla přímá, dokonce se zdálo, že se uplatníš v docela jiných oborech.

Ano. Rodiče si všimli, že mají doma velmi živé dítě a rozhodli správně, že tu mojí živelnost musí nějak uplatnit. Od dětství mě tudíž vedli především ke sportu, od mých 11 let jsem se naplno věnoval atletice. Patřil jsem k takovým těm přirozeným talentům. Postavili mě na dráhu a já běžel. A často vyhrával. Asi ve 13 letech si mě na atletickém stadionu v Edenu vyhlédli trenéři ze sportovního gymnázia Přípotoční, které jsem pak začal studovat. Atletika byla velká řehole, stovky naběhaných kilometrů, dřina. Mám za sebou desítky závodů. Dokonce se mi podařilo získat dvakrát mistra Československa v půlce, což je běžecká trať na 800 metrů. Vedle toho jsem si už od dvanácti, třinácti let do šuplíku psal drobné literární texty a básničky, které odrážely moje tehdejší pocity, sny a životní představy. Něco ve mně potřebovalo psát. Dokonce jsem se za své tvůrčí počiny styděl, jelikož jsem je považoval za něco naprosto intimního, určeného pouze mně. Na základě těchto mých literárních pokusů jsme s kamarádem z gymnázia založili autorské divadlo, které se jmenovalo Měsíčko Sluncís, kde se naše fantazie divadelně vydováděla. (more…)