Natasha Barrettová. Připravil a slovem provází Zdeněk Bouček.
Natočeno v roce 2003 (29 min.).
Pozn.: Uvedeno společně s projektem Mandala (Andrea Szigetvari). Celková stopáž 29 min.
Natasha Barrettová. Připravil a slovem provází Zdeněk Bouček.
Natočeno v roce 2003 (29 min.).
Pozn.: Uvedeno společně s projektem Mandala (Andrea Szigetvari). Celková stopáž 29 min.
Miloš Vojtěchovský. Nová akustická kompozice se svým zvukem noří do labyrintu telekomunikačního akustického prostoru kolem nás. Připravil a slovem provází Michal Rataj.
Natočeno v roce 2007 (28 min). Z cyklu Radioateliér, PremEdice.
Radiofonický průzkum tajů a zákoutí spotřební elektronické audiotechniky. Připravil a slovem provází Michal Rataj. Redaktor Zdeněk Bouček.
Z cyklu PremEdice c8400. Natočeno v roce 2005 (28 min.).
Námět Alex Švamberk. Text Jaroslav Rudiš a Alex Švamberk. Hudba S/M: Silvia Hromádková (hlas, efekty), Alex Švamberk (sampler, pružiny, efekty), Miroslav Posejpal (cello, baskytara, efekty), Jana Kneschke (housle, efekty). Hosté: Hilary Binder (bicí),
Kačkala (sbor). Zvukový poradce Ota Mandelík.
Hlasy: Zuzana Onufráková, Jaroslav Rudiš a Alex Švamberk.
Natočeno 2008. Premiéra 29. 3. 2008.
Lit.: anonym: Radioacustica – Trainstory. In web ČRo, březen 2008 (anotace). – Cit.: Trainstory je hudební textová koláž o útěcích, mizejících snech a hledání nových cest. Odehrává se ve vlacích mezi Prahou a Berlínem. Na trať se vydává trojice lidí, kterým něco nevyšlo nebo chtějí znovu něco zažít.
„Vlak patří ke střední Evropě, je to jeden z jejich symbolů. A tuhle krásnou trať znám nazpaměť z mých cest do Německa,“ říká spisovatel Jaroslav Rudiš, který text napsal s Alexem Švamberkem. „Chtěli jsme příběh o vlacích, ve kterém by zněly zvuky vlaků a kde by bylo vidět, že se v něm potkávají cestující, kteří mají podobné problémy, ale navzájem o tom nevědí, protože spolu nekomunikují,“ dodává Alex Švamberk, který se skupinou S/M vytvořil hudební doprovod k textu.
Natočeno v roce 2007 v cyklu PremEdice (Radioateliér). Premiéra 24. 11. 2007 (28 min.).
Jiří Adámek. Radiofonické vokální extempore pro čtyři herce s mikrofony. Hlas, rytmus, slovo, slabika, zvuk. Rozhlasová verze vznikla na základě stejnojmenného scénického projektu, který byl poprvé předveden v divadle Alfred ve dvoře v roce 2006. Režie Jiří Adámek. Spolupráce na rozhlasové verzi Michal Rataj.
Účinkují Zita Morávková, Pavol Smolárik, Anna Synková, Daniel Šváb.
Natočeno v Českém rozhlase v roce 2006. Premiéra 30. 9. 2006 v pořadu Radioateliér – PremEdice. Repríza 8. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 19 min) v cyklu Radioateliér; 22. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 19 min) v cyklu Radioateliér.
Pozn.: Rozhlasová verze vznikla na základě stejnojmenného scénického projektu, který vznikl v divadle Alfred ve dvoře.
O skrytých mechanismech politiky, platných všude na světě a za všech okolností. Zvuková kompozice na pomezí hudby a konkrétní poezie. Voicebandy, slovní hříčky, útržky slov, zvuky, ugh …
Politický kolotoč přemílá realitu a proměňuje ji v cáry a cucky beze smyslu. Mechanismus, který proměňuje Člověka v Politika, nelze příliš korigovat, natož ovládnout. Ne, že bychom my, obyčejní smrtelníci, na tom byli bůhvíjak lépe. I s námi se cuká a pohazuje, a z Člověka se stává Klient, stroj na používání zeměkoule.
Jiří Adámek : K této kompozici mě dovedl marasmus městského kolotání, četba sociologických knih, inspirace mluvenou poezií rakouského básníka Ernsta Jandla a osobní setkání s francouzským skladatelem Jeanem-Christophem Feldhandlerem.
Lit.: anonym: ŘEKNI NĚCO / Jiří Adámek a Boca Loca Lab. In web Alfred ve dvoře, b. d. (anotace). – Cit.: {Divadelní} Inscenace Tiká tiká politika získala Cenu za originální divadelní tvar (festival Kontakt v Toruni, 2009) a Cenu mezinárodní soutěže Music theatre now (hudební sekce německé ITI, Berlín, 2008). Projekt Evropané získal Cenu pro nejlepšího mladého režiséra na festivalu MESS Sarajevo (2012). Jiří Adámek získal mimo jiné Poctu festivalu …next wave/příští vlna… v kategorii Osobnost roku (2007) za realizaci několika hudebně-scénických kompozic a experimentálních projektů vokální performance i za teoretickou reflexi nových forem znělosti. (…) V roce 2007 byla uvedena scénická skica o popravě Saddama Husajna Klikněte na video, původně vytvořená pro Český rozhlas. Pro rozhlas vznikla i verze Tiká tiká politika (vysíláno též v Německu, Rakousku a Francii), Manželské minutky či studiová verze IMPRO koncertu Věnováno vaně.
Lit.: Adámek, Jiří: Jiří Adámek: Tiká tiká politika. In web ČRo 3 Vltava, září 2006 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Politický kolotoč přemílá realitu a proměňuje ji v cáry a cucky beze smyslu. Mechanismus, který proměňuje Člověka v Politika, nelze příliš korigovat, natož ovládnout. Ne, že bychom my, obyčejní smrtelníci, na tom byli bůhvíjak lépe. I s námi se cuká a pohazuje, a z Člověka se stává Klient, stroj na používání zeměkoule.
K této kompozici mě dovedl marasmus městského kolotání, četba sociologických knih, inspirace mluvenou poezií rakouského básníka Ernsta Jandla a osobní setkání s francouzským skladatelem Jeanem-Christophem Feldhandlerem.
Rozhlasová verze vznikla na základě stejnojmenného scénického projektu, který vznikl v divadle Alfred ve dvoře.
Lit.: Jiřička, Lukáš: Událost v divadle. Jak se dělá politik. In Respekt Respekt č.24/2006 (recenze). – Cit.: Česká divadelní scéna se v poslední době začala viditelně probouzet ve své angažovanosti k politickým problémům. Na scéně se objevily hry dramatičky Ivy Klestilové, v nichž jsou protagonisty naši zastupitelé, ať už Jiří Paroubek nebo Stanislav Gross, pod vedením režiséra Miroslava Bambuška vznikl projekt Perzekuce vybudovaný na oživování palčivých otázek české minulosti nebo alternativní předvolební inscenace nazvaná Politoly.
Všechna tato díla mají jasné ukotvení v konkrétních událostech či postavách. Inscenace podobného ražení v sobě mohou skrývat riziko příliš jasného ideologického rámce či jisté předpojatosti k sféře politiky. Tato omezení zaručují inscenacím krátkou životnost bez větších přesahů k jiným tématům.
Oproti tomu divadelní tvar s názvem Tiká tiká politika, který vybudoval režisér Jiří Adámek společně se čtveřicí mladých a universálně disponovaných herců, se dotýká politiků a politiky v prostoru obecnějším a nadčasovějším, jemuž ani odcházející aktuálnost voleb neubere nic na síle.
Jak odhalily dvě premiéry tohoto kusu, inscenace může při odhalování nepřesvědčivosti a mocichtivosti veřejných představitelů fungovat v jakémkoli prostoru. Jak syrové kulisy opuštěné zubařské kliniky, v němž se odehrával pražský festival 4+4+4 dny v pohybu, tak i kultivovaný sál divadla Alfréd ve dvoře podtrhly skutečnost, že čtveřice typických reprezentantů politické scény by mohla žít kdekoli na světě. Nejen, že toto dílo může ve své nenáročnosti scénografické překračovat zdi divadel: inscenace jako celek přesahuje hranice toho, co jsme elementárně schopni za divadlo považovat. Stejně jako jsou politici schopni fungovat v jakýchkoliv kontextech (tématických, lidských i prostorových), je toto představení aplikovatelné na jakékoli podmínky s tím, že se jim ve svém neortodoxním tvaru snadno přizpůsobí. Na scéně stojí čtyři herci v oblecích za pulty s texty, mikrofony a vodou pro případ občerstvení či úniku od tématu. Partnery jsou jim pouze světla a divadelní dým. Nic víc.
Na jevištividíme čtyři mladé ambiciózní elévy stranických soubojů, kteří se snaží dostat na vrchol partajní hierarchie a zaujmout voliče. Velmi přesní představitelé (Zita Morávková, Anna Synková, Pavol Smolárik a Daniel Šváb) se vyjadřují pouze omezeným slovním rejstříkem, jemuž vévodí slovo politika se všemi jeho možnými kombinačními či asociativními možnostmi jako např. policie, politbyro, tiká, atak, kápo až k oslovskému hýkání í-á. Dále slyšíme již jen nadávky, nonsensy a zpěv a vidíme jak se z hloupých a diktátorských nápadů rodí politický postoj a celý program. Herecký a vokální kvartet ukázněně nepředvádí postavy s jejich psychologickými pohnutkami a složitou osobní historií. A přesto nám herci dávají nahlédnout do duše ambiciózních adeptů věcí veřejných se všemi jejich obavami, intrikami, arogancí a ambicemi.
Režijní koncepce prosvítající skrze přísné typové herectví přináší odhalení věčného mechanismu moci s jasným nadhledem a ironickým odstupem. Adámek přináší do českého prostředí ojedinělý pohled na to, co může být divadlem. Herectví inscenace Tiká tiká politika se neopírá o klasický pohyb po jevišti, ani nereaguje na hudbu či vnější zvukové efekty. Je daleko více závislé na předepsané slovní partituře a k zdůraznění voicebandového charakteru mu pomáhají jenom mikrofony, kelímek s vodou a světla. Navenek skromné dílo přímo exploduje nápady a radostí z možností jazyka. Přitakává svobodné hře s představováním politiků jako šablonovitých osob, které se k okoukaným asertivním schématům chování utíkají jen proto, aby zakryly vlastní nejistoty a touhu po moci. A právě to činí z inscenace Tiká tiká politika tvar, který může zmíněný kvartet hrát až do konce věků, aniž by ztratil cokoliv ze své aktuálnosti: humor a odstup od přímých narážek na nám tolik známé představitele politické scény umožňuje tomuto dílu stálou platnost.
Autor je redaktorem časopisu HIS Voice
Jaromír Typlt. Pohled do ojedinělé syntetické poetiky libereckého básníka Jaromíra Typlta.
Připravil a slovem provází Michal Rataj.
Natočeno v roce 2006 (30min.). Premiéra 27. května 2006 (ČRo 3 Vltava, 0:05 hod. v cyklu Radioateliér – PremEdice.
Typlt, Jaromír: Zmutované radiofonické čtení
Přibližně od roku 1999 zkouším různým způsobem rozšiřovat ustálenou – a pro mě nepříliš zajímavou – formu autorského čtení. Začal jsem to nazývat „zmutovaným autorským čtením“, snad i s ohledem na to, jak to neustále bují a bere to na sebe nepředvídané podoby. Už od začátku jsem využ íval počítačově upravených nahrávek vlastního hlasu, které mi daly příležitost přitakávat si a zase nesouhlasit, přerušovat se, skákat si do řeči, přidávat se k nápěvům… Průběžně jsem se samozřejmě pokoušel vytvořit touto cestou i defitivní nahrávky. Ty se později staly základem pro vznik tohoto zmutovaného čtení radiofonického.
Některé vycházejí z delších psaných textů (Kus šutru, 2002), jiné z různých náčrtků, útržků a živých improvizací (Výrok Y, 2000, Kůra, 2002, nebo úryvky ze Zajetí, 2002, připravené jako soundtrack pro videofilm Viktora Kopasze Shadowplay).
Přímo pro PremEdici radioateliéru vznikla na jaře 2006 nahrávka textu Podivní přátelé, který už vůbec nebyl psán pro tištěnou publikaci, ale pro živý přednes na tzv. slam poetry. Za zvukový doprovod vděčím především malé sošce z pálené hlíny a preparované kytaře. Zároveň chci vyslovit zvláštní poděkování Ivanu Acherovi za dlouhodobou technickou pomoc.
Další informace můžete vyhledat například na internetových stránkách:
www.souvislosti.cz,
almanachwagon.cz,
www.acher.com,
www.kopasz.cz,
www.michalrataj.com,
www.slampoetry.cz.
Ukázky z textů, které jsou použity v nahrávkách:
Kus šutru
———
Nozdry se napjaly, do široka roztáhly a vyšel z nich dlouhý, předlouhý výdech.
Kolem Sterše se začaly hemžit modrošedé mžitky, obklopily ho ze všech stran jako aureola, jako mračno
nepatrného hmyzu, které vždy cudně zahaluje, když vysvléká na kost, či jako modravá mlha, ne-li samo nebe,
kdy se vysvléká z kostí.
Neudržel se a vdechl.
Zaplavilo ho to a on vdechl ještě jednou, znovu, dokud mu hrdlo nesevřela křemičitá křeč. Měl pocit, že se mu
na postavu zevnitř lepí těžký mokrý plášť . Stal se skaliskem, kusem šutru.
Na místě zkameněl.
Jezevec ještě chvíli vyčkal ve své skrýši, pak váhavě vylezl a očichal balvan. Nakonec do něj zkusmo hrábl. Až
to zajiskřilo.
(úryvek z delší prózy V tu ránu napříč pohromou, 1993-95)
Podivní přátelé
—————
Podivní přátelé, spouštíte se ze stromů!
Mohl jsem to tušit. Pořád jsem si říkal, kde vás vezmu, a teď koukám: ze stromů!
A jak se vezou!
Je jich jako pavouků,
to asi nedokoukám,
určitě nezbude na všechny,
tolik kusů nemám,
znám se přece, všem nemám co nabídnout,
a kdo se ke mně neprotlačí, ten prostě
utře.
Neuvidí mě ani z dálky.
Z výšky… snad. Další a další naskakujou a berou to sešupem. Nádherný skluz!
Když si neušiju tohle, tak už asi nic.
Myslím, že nezestárnu.
To nemůžu stihnout, vy to ke mně určitě stihnete dřív, podivní přátelé!
Dopřejte si mě beze spěchu,
vždy stojím docela klidně. Očekávám, že mě ušetříte všech hrůz budoucího světa.
Co by jednou někdo dal za tak strhující pohled,
vysoko nahoře koruny stromů, průhled na oblohu, a o něco níž … na které z těch sjíždějících těl se dívat dřív, jak
hladce a vznešeně se blíží zemi? Mám z toho až závrať.
Jen doufám, že se v poslední chvíli nic nepokazí.
Ještě zdaleka nejste dole. A pak? Snad jste dostatečně vybaveni!
Hlavně nohy, ty se hodí.
Pokud sobě máme co nevidět stanout tváří v tvář, tak bez nohou se to prostě neobejde.
Bez toho se prostě nepodaří naše podivné přátelství úspěšně uzavřít!
Zůstanete viset ve vzduchu, a co já potom? Chvíli bych se je tě díval, ale zas nějak moc dlouho bych to asi
nevydržel. Bylo by mi za vás trapně, že jste to nedotáhli.
Kolik tisíc let jste na to měli?
A já se přece kvůli vám nebudu vracet!
Neříkejte, že jsem si špatně vybral. Neříkejte vůbec nic!
Takové přátelství, jako je naše, se přece obejde beze slov.
(2005, text vznikl pro festival „Slam poetry“)
Z cyklu Radioateliér.
Premiéra 28. 8. 2004 (Vltava, 0:05 – 0:35 h.) v rámci cyklu Radioateliér – PremEdice.
Powered by WordPress