Vladimír Vokolek. Verše ze stejnojmenné sbírky recitují Ladislav Trojan a Pavel Pípal. Připravil Rudolf Matys. Režie Vladimír Tomeš.
Natočeno 1991. Repríza 20. 3. 1993 (ČRo 3 Vltava, 18:45 – 19:00 h.) v cyklu Panoráma poezie; 19. 8. 1994 (ČRo 3 Vltava, 3:00 – 3:15 h.); 26. 7. 2003 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.) v cyklu Svět poezie u příležitosti 15. výročí básníkova úmrtí; 24. 8. 2025 (ČRo 3 Vltava, 12:05 h.; 14 min.) v cyklu Svět poezie.
Lit.: md: Robinsonovská útěcha. In Týdeník Rozhlas 13/2003 (14. 7. 2003), s. 16 (článek). – Cit.: Přestože se v posledních letech postupně dostávají na knihkupecké pulty sebrané spisy básníka Vladimíra Vokolka (1913-1988), jeho výsostné místo v české literatuře jako by stále nebylo dostatečné přijato a obhájeno. Jako by stále přetrvávala Vokolkova skrytá a outsiderská existence kdesi na okraji novodobé české poezie, ze které byl po únoru 1948 vykázán ideologickými pohůnky. A nemluvě o jeho díle esejistickém a prozaickém, které na svoji podstatnou literární reflexi teprve čeká. Sám básník svoji situaci v letech padesátých i v temných dobách normalizačních, kdy byl vyvržen na okraj společenského dění, přirovnal k osudu Robinsona: „Jsem vyvržen na pustý ostrov / bez naděje, že budu zachráněn. / Ale jsem živ a neutonul jsem.‘ Úryvek pochází z Vokolkovy poslední sbírky nazvané Kroužení. Kniha vyšla strojopisně roku 1987 a o „zákulisí“ jejího vzniku napsal Jaroslav Staněk: „Sbírka byla na jaře 1987 téměř hotová, autor si jen vymínil čas na jeji kritické přehlédnutí. To ovšem znamenalo namáhavé čteni a škrtání (v této době už s lupou v ruce), hledání prostšího a přesnějšího výrazu. Nalezení rovnováhy mezi věrností sobě a obecnou srozumitelností bylo pro Vokolka nezbytné. I proto se ke svým básním stále vracel, četl je přátelům, pozorně sledoval jejich reakci, naslouchal jejich mínění, proto nikdy nespěchal s publikováním.“
Vokolek vyrůstal v Pardubicích, v kultivovanem rodinném prostředí (jeho otec byl majitel tiskárny, která tiskla krásné knihy pro Starou Říši, Jakuba Demla či Bohuslava Reynka), ale po roce 1945 jej osud zanesl až do pohraničí, rozvráceného odsunem a izolací. Navíc byl vyhozen ze svého knihovnickěho místa a bez možnosti publikování. Samota a ticho života v Děčíně, „na konci světa“, mu však umožnila koncentraci a meditativně-filozofující prostor. Vokolek – křesťan ví, že vše, co je a co může být, má pro něho smysl a promlouvá tajemnou řečí. Jeho zakotvení v Bohu však není jakousi definitivou, provždy danou „trafikou“, ale tancem – jak praví v jiné básni sbírky Kroužení – „na hrotu plamene“. Tedy nikoli zátiší, ale mezní situace, které se básník Vokolkova rodu nevyhýbá. Ze svého robinsonovského ‚údělu ztroskotance‘ se spisovatel stejně nakonec nezachraňuje ničím jiným než znovunavázáním řeči „sám se sebou i s těmi mrtvými“. Proto se „chytá pera, aby nezešílel“. Rozhlasové listování ve Vokolkově vrcholné básnické knize Kroužení připravené Rudolfem Matysem uvádíme u příležitosti 15. výročí básníkova úmrtí (23. července 1988) v cyklu Svět poezie.
