Moderuje Veronika Pehe.
Hosty podcastu jsou Alena Zieglerová a Jan Milota.
Natočeno 2022. Webová premiéra leden – únor 2022 (Alarm – SoundCloud). K poslechu zde.
Obsah: 1. Dávky v hmotné nouzi slouží k trestání chudých a chudobu neřeší.První podcastový díl k reportážnímu cyklu (A)sociální stát se věnuje dávkám v hmotné nouzi. Jak je možné, že se nástroj, který má pomáhat těm nejslabším, pojí s restrikcemi a stigmatizací? Hosty podcastu jsou Alena Zieglerová a Jan Milota. Moderuje Veronika Pehe.
2. Úřad, který lidem nepomáhá hledat práci a místo toho je buzeruje. Pracovní úřady by měly lidem pomáhat, když přijdou o zaměstnání. Tuto funkci ale neplní a místo toho se soustředí na kontrolu a represi. Přinášíme další díl cyklu (A)sociální stát v ČR.
3. Dávky a příspěvky na bydlení vás před bytovou nouzí neochraní. Počet lidí, kteří mají problémy udržet si bydlení, roste. Ukazuje to nejen na díry v systému sociální podpory, ale i na širší celospolečenský problém. Přinášíme další díl z cyklu (A)sociální stát.
4. Rodina je základ státu. Pokud zrovna nejste chudí. Poslední díl seriálu (A)sociální stát se věnuje přídavkům na děti, rodičovskému příspěvku a pěstounské péči.
Lit.: Rychlíková, Apolena – Šplíchal, Pavel: (A)sociální stát: Jak český sociální systém udržuje chudobu při životě. In web A2arm, 8. 12. 2021 (článek). – Cit.: Na Alarmu startuje nový sociálně kritický seriál, který mapuje současnou podobu dávkového systému v České republice. Pokud je cílem sociálních dávek, aby chudí zůstali chudí a byli pod neustálou kontrolou, dá se říct, že funguje skvěle. (…)
„Když nemám, tak co dělám? Kradu. Nekradu na fet, ani na chlast, ani na automaty. Kradu jídlo pro děti, o které se starám. Protože je miluju. To mám jen sedět a koukat, jak brečí, že už dva dny nejedly? To bych taky nemusela přežít,“ říká v přízemním bytě panelového domu v Ústí nad Labem pětapadesátiletá Alena. Vedle ní se na židli nervózně pohupuje její sestra Jarmila, která je jen o dva roky starší. „Tohle dělá poslední roky furt – houpe se jak blázen, to je z těch nervů,“ dodává Alena a pak jen spráskne ruce a pokřižuje se. „Jéžišmarja,“ procedí tiše přes rty. Je zima a ve skromně zařízeném bytě se nás v jednu chvíli mačká dvanáct. Kromě Aleny a Jarmily je tu jejích devět vnoučat. Starají se o ně, protože matka jedněch nešťastnou náhodou zemřela a další dvě děti opustily. Pro obě ženy je to nejen vzhledem k jejich věku neskutečná psychická i fyzická zátěž. (….)
Lit.: Šplíchal, Pavel: Zadávat, zpracovávat a vyplácet. Dávky v hmotné nouzi slouží k trestání chudých a chudobu neřeší. In web A2arm, 9. 12. 2021 (článek). – Cit.: První z reportážních textů série (A)sociální stát se věnuje dávkám v hmotné nouzi. Jak je možné, že se nástroj, který má pomáhat těm nejslabším, pojí s restrikcemi a stigmatizací? (…)
Za Danou, úřednicí na odboru hmotné nouze na jednom z pražských úřadů práce, přišel žádat o dávky muž bez domova. Na úřadě je poprvé, podává tedy úplně novou žádost, kterou s ním zaměstnankyně bude muset celou projít. Dana ze zkušenosti ví, že to potrvá minimálně hodinu. Do oběda by měla vyřídit ještě dalších osm klientů a už teď je ve skluzu. Prochází s mužem žádost a ukazuje, jaké přílohy musí ke své žádosti dodat, aby prokázal, že skutečně nemá vůbec nic, že nemá žádný majetek, žádný příjem, úspory ani třeba starobní nebo invalidní důchod, a aby tak dostal aspoň nějaké peníze. Dana je tentokrát „lidská“ a odpouští bezdomovci povinnost předložit také doklady o rozvodu, které u sebe muž samozřejmě nemá a musel by o ně za poplatek žádat na soudu. Jiné kolegyně by to ale podle Dany neudělaly, to ze zkušenosti ví. Další dokumenty mu sice odpustit nemůže, přesto je však vstřícná a v rámci „správního uvážení“ zůstává benevolentní. Chápe, že muž potřebuje peníze okamžitě. Papíry může doplnit do tří měsíců. (…)
Lit.: Rychlíková, Apolena: Rodiče na ulici, děti do Klokánku. Rodina je základ státu. Pokud zrovna nejste chudí. In web A2arm, 31. 1. 2022 (článek). – Cit.: Poslední díl seriálu (A)sociální stát se věnuje přídavkům na děti, rodičovskému příspěvku a pěstounské péči. (…)
Kdykoliv vcházíte do chudé domácnosti, zkuste se někdy nejdřív zhluboka nadechnout. Chudoba má totiž svou specifickou vůni. To, co v ní cítím já, je nejčastěji kombinace levného pracího prášku (na jiný chudé rodiny pochopitelně nemají), cigaretového kouře (kouří se většinou v kuchyni a kvůli stresu) a zatuchlých zdí bytů, které pro jejich všudypřítomnou plíseň (za kterou skoro nikdy nemohou nájemníci) prakticky nejde vyvětrat.
V chodbě panelákového bytu dva plus jedna se tísní devět dětí a dvě ženy v předdůchodovém věku. Děti velkýma očima fixují mé pohyby. Sledují, jak si sundávám boty i to, jak zdravím jejich babičky – Alenu a Jarmilu, které svými těly hlouček vnuků a vnuček zastiňují. Letmým pohledem se rozhlédnu po předsíni. Dětské boty, bundy, polička s kosmetikou, tapeta na stěnách, jinak nic. Když vstupujete do takové domácnosti, uvědomte si jediné: jste tu host, posluchač, člověk, který přišel z mnohem bezpečnějšího a saturovanějšího prostředí o něco žádat. „Pojďte do kuchyně,“ nasměruje mě Jarmila, když trochu drze nakukuji do obývacího pokoje, kde se mezitím usadily všechny děti. Některé, ty mladší, koukají na televizi, další si něco dělají na mobilech. Že tu nikdo nemá ani špetku soukromí, je fakt, který je v tu chvíli nepřehlédnutelný. I proto se moje i jejich zvídavé pohledy tak moc mísí se studem. (…)