Připravil Tomáš Poláček.
Hovoří Alena Anderlová.
Natočeno 2021. Webová premiéra 13. 6. 2021 (Magazín Reportér).
Lit.: Poláček, Tomáš: PODCAST: Prodala jsem krávy, dodnes se mi stýská, říká malířka Alena Anderlová. In web Magazín Reportér, 13. 6. 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Pozvat mě můžeš, ale pravděpodobně nic neřeknu, prohlásila po vernisáži své výstavy v pražské Galerii Václava Špály, čímž Tomáše Poláčka neodradila: „Jen přijď,“ trval na pozvání do podcastu její obdivovatel – ačkoliv se výtvarnice Alena Anderlová považuje za introvertku, v Truhlářské ulici toho na sebe nakonec prozradila poměrně dost.
„V naší rodině byl malířem děda Bedřich,“ říká například v půlhodinovém rozhovoru: „Studoval u Aloise Kalvody, který měl krajinářskou školu na zámku Běhařov nedaleko od mých rodných Klatov. Zajímavé bylo, že tam v meziválečném období všichni malovali v oblecích a pod slunečníky; zatímco já, když vyrážím ven malovat, navleču se samozřejmě do nejhorších hadrů.“
Děda Bedřich měl stejně jako Alena rád přírodu, klid a Antonína Dvořáka. (Na rozdíl od ní nemiloval Iggyho Popa, což je ale logické – zemřel roku 1967, deset let před Aleniným narozením.)
„Po Aloisi Kalvodovi děda zdědil pojízdný malířský vůz, který ještě o generaci dříve vlastnil Jaroslav Špillar. Byla to vlastně taková speciální maringotka, kterou děda zaparkoval třeba u zamrzlého rybníka někde na Šumavě, zapálil si v kamínkách a maloval…“
Kromě dědy Bedřicha inspiroval Alenu taky malíř Michael Rittstein, který ji učil na AVU, a vlastně to je i soused, protože nejčastěji tvoří na své chalupě dvacet kilometrů od Klatov. „Inspiroval mě svojí houževnatostí a pracovitostí, kterou vyžadoval i od nás. Neměl rád, když někdo chyběl v ateliéru, ale mě malování od rána do večera baví, takže jsem si nemohla na nic stěžovat.“
Alena Anderlová v podcastu mluví i o jednom svém komplikovanějším povahovém rysu: „Kvůli živobytí sice potřebuju obrazy prodávat,“ říká, „ale občas se s nimi těžko loučím. Prodala jsem například v Německu dva obrazy s krávami, a po těch se mi dodnes stýská…“ (…)