Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 34/2012)

Není lehké pokoušet se o literární tvorbu a mít přitom bratra slavným spisovatelem. Své by o tom mohl vyprávět třeba Ondřej Suchý – nebo František Petiška. Jeho bratra Eduarda samozřejmě znáte jako autora knih Hotel pro cizince, Staré řecké báje a pověsti, Příběhy tisíce a jedné noci, Čtení o zámcích a městech nebo sbírky Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, jméno jeho bratra vám však těžko něco řekne. Ani nemůže, František Petiška totiž nechtěl těžit z bratrovy popularity, a tak publikoval pod pseudonymem František Vinant.

Narodil se v Praze v roce 1934. V roce 1960 ukončil svá studia na lékařské fakultě University Karlovy a získal tak titul MUDr. Již o rok dříve byl asistentem na katedře hygieny práce a chorob z povolání a v roce 1969 získal atestaci. Během svých studií i později se věnoval i tvorbě pro literární časopisy (Květen, Host do domu, Plamen), v letech 1963-1964 dokonce dělal šéfredaktora časopisu Tvář. O dva roky později odešel z Prahy a živil se jako lékař postupně v Milevsku, Bernarticích a v Brandýse nad Labem. Na kulturu však nezanevřel – psal dále do šuplíku a jako herec vystupoval v Divadle Járy Cimrmana. Zemřel v roce 1980, aniž by knižně vyšly jeho povídky či básně. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 32/2012)

„Zlato nedělám, podle mého názoru to ani nejde.“ Tento – samozřejmě fiktivní – výrok pověstného anglického alchymisty a světoběžníka Edwarda Kelleyho, působícího na dvoře císaře Rudolfa II., rozpoutá v rozhlasové hře Kelley aneb První sčítání holubů v Čechách skutečný chaos. Že zlato vyrobit nelze, je samozřejmě pravda, nicméně v okolí císaře Rudolfa II. zafunguje Kelleyho výrok přesně opačně; paradoxně spustí absurdní rej dohadů, podezírání, fízlování a intrik různých zájmových skupin a institucí, světských i církevních, domácích i zahraničních. Každý se totiž domnívá, že Rudolfův dvorní alchymista je již jen kousíček od výrobní formule… Následek na sebe nenechá dlouho čekat: šlechticové i prostí boháči krachují po tuctech a z nastalé situace „žije dnes už celé hospodářské odvětví: ti, co začali hledat lato a zkrachovali, jejich věřitelé a věřitelé jejich věřitelů, císařský dvůr, Místodržitelský úřad, církev, němečtí bankéři, jejich špehové, písaři, kurýři, kočí těch kurýrů a bůhvíkdo ještě“. A uprostřed toho všeho si s gaminským rozkošnictvím užívá a vynalézá nevědomý Edward Kelley v podání Jiřího Lábuse.

Autor tohoto zcela fiktivního komediálního příběhu byl brněnský rodák Pavel Šoltész (1927-1993), známý spíše coby autor detektivních příběhů (Případ dětinského dědice, Případ sváteční sukně, Scénář píše smrt, Ukolébavka pro sovu, Zavírací den). Kelleyho zobrazil jako renesančního, racionalistického a přirozeně cítícího člověka. Rudolfínský pražský dvůr, viděný jeho očima, je rejdištěm tajných služeb, agentů, vrahů, jež spojuje především nekonečný cynismus. Kelleyho výzkum jednotlivé tábory v podstatě nezajímá, jsou zaujati především sami sebou a jeden druhým: důležité není něco zjistit, ale zajistit, aby druzí nemohli nic zjistit. Není divu,že rudolfínská Praha se jen hemží stále přibývajícími mrtvolami, že Kelleyho sluha Beppo ve výborném podání Jiřího Zahajského netouží po ničem jiném, než odjet z Prahy: „Kelley, roztočil jsi obrovský stroj a nemůžeš ho zastavit. Poběží stále rychleji a ty už jsi v něm jenom kolečko. Prosím tě, honem se někam zakutálej!“ (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(rozšířená verze článku pro Týdeník Rozhlas 26/2012)

Variace na hamletovské téma nejsou v dějinách literatury a dramatu tak velkou raritou; jen u nás se v minulém století na příběh dánského prince „vrhli“ Emil František Burian (Hamlet III. aneb Trůny dobré na dřevo), Vladimír Fux a kolektiv Satirického divadla Večerní Brno (Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor) a v rozhlase Miloš Rejnuš (UrHamlet), jehož text dovedl později k dokonalosti Václav Renč pod názvem Královské vraždění.

Starý skandinávský příběh, který kdysi zapsal dánský kronikář Saxo Grammaticus (tehdy to ovšem bylo ještě o Amletovi), neupravil pouze Shakespeare či Jules Laforgue. Skutečně drsnou variaci 20. století pořídil také polský dramatik Janusz Glowacki. Narodil se v roce 1938, píše divadelní hry, eseje, filmové scénáře, přednáší na Kolumbijské univerzitě a na kontě má také 10 rozhlasových her. U nás dosud příliš známý není, v brněnském nakladatelství Host mu vyšla kniha Good night, Džerzy.

Jeho variace na Hamletův příběh se jmenuje Fortinbras se opil a zobrazuje příběh dánského kralevice v poněkud groteskně pokřiveném zrcadle. Sám autor o proměnlivosti svého textu napsal: „Ony úděsné příběhy, které známe z Hamleta, ale líčeny jsou z norského úhlu pohledu, jsem začal psát ve Varšavě v roce 1981. Tedy před vyhlášením válečného stavu a mé následné emigrace. Hru jsem dokončil v Manhattanu v roce 1983. Vymyslel jsem to tak, že Norsko je totalitní supervelmoc, tedy Sovětský svaz, a Dánsko malá země, jakési Polsko. (…) Jedním slovem – bylo to strašlivě politické. Když jsem hru psal, mrtvolu měl představovat Brežněv. Například o několik let později, když zinscenovali Fortinbrase v obleženém Sarajevě, náhle se ze hry stala protisrbská záležitost s mrtvolou Miloševiče na trůně. Diváci v Los Angeles se radovali, že v mrtvole krále poznali Ronalda Reagana a Dánsko se pro ně proměnilo v Nikaraguu.“ Jeho text byl u nás poprvé zveřejněn v polovině devadesátých let v internetovém časopise Yorick v překladu Romana Sikory. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 22/2012)

Výchozí situace rozhlasové hry Antuna Šoljana Galileovo nanebestoupení je jednoduchá: matematik Galileo Galilei je držen v domácím vězení u florentinského vyslance a uprostřed noci je navštíven tajemným hostem. Tím je Fra Tomaso Caccini, dominikánský kazatel a nevzdělanec, který rozmlouvá uprostřed noci v Galileově vznešeném vězení. Je přesvědčen o církevních dogmatech, sám ostatně Galilea udal a proti jeho výzkumům štval na kazatelně. Přichází jako kajícník, tak to alespoň Galileovi tvrdí. Ve skutečnosti je vyslán církevními otci, aby zjistil, zda Galileo Galilei stále setrvává ve svých „bludech“. Galilei toto vše samozřejmě tuší od začátku, jeho přístup k náhle odhalenému návštěvníku je zprvu vztekle zuřivý, posléze však s Caccinim naváže rozsáhlý dialog, v němž Antun Šoljan otvírá obecná témata slepé poslušnosti a otevřeného přístupu a jejich věčného sporu.

Předobraz Šoljanovy hry lze vidět už v Brechtově Životě Galilea, respektive v dialogu Galileově s anonymním dominikánským mnichem. Ten však měl jiný důvod k návštěvě velkého vzdělance – sám jako fyzik odmítá to, co sám objevil, aby neublížil malým „nešťastným lidem“.  Josef Henke v rozhovoru s redaktorem Janem Smutným pro časopis Československý rozhlas řekl: „Naše inscenace chce být velmi prostá pokud jde o vnější vybavení, ale náročná na přesnost myšlenkového i stylového vyjádření. Každá nuance hereckého projevu je nepostradatelnou součástí a vlastně jediným prostředkem k vystavění složité myšlenkové klenby. A oscilace mezi historickým motivem a současným pocitem interpretů je zdrojem básnického náboje Šoljanovy hry.“ (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 20/2012)

„Když začínám dělat nějakou hru, mám pocit, že ji mám již hotovou ve vnitřním uchu. A vlastně ji slyším, slyším ji ve spojích, švech -to je zvukový plán. Zvukový plán není něco, co bych měl vyspekulované, je to způsob, jak hra zní v člověku, vevnitř, jako celek. A to je právě ten šťastný moment, kdy člověk může jít do studia a může uskutečňovat svůj plán, který se sice v detailech ve studiu při konkrétní práci mění, ale nikoliv již ve své podstatě.“

To, že tuto část svého rozhovoru s Jiřím Horčičkou citoval rozhlasový dramatik, dramatizátor a teoretik Jan Czech ve své knize O rozhlasové hře právě v kapitole o hře Karla Copa Hodiny, není náhodou. Při jejím poslechu má totiž posluchač právě tento pocit – že přesně takto ji slyšel Jiří Horčička už při čtení scénáře.

Malá rozhlasová groteska Hodiny (1963, premiéra 15.12.1964)bývá ve většině rozhlasové literatury uváděna jako kabinetní ukázka rozhlasově vystavěného humoru. Rozhodně to můžeme podepsat – většina gagů,které v této inscenaci Jiřího Horčičky uslyšíte, je do jiných médií, jako jsou divadlo, film či televize, nepřenosná. Pracuje se tu s temporytmem, rozhlasovým střihem, hereckým hlasem, střídáním žánrů i s přenosem významů u jednoho uměleckého artefaktu, což je v tomto případě skladba Jaromíra Vejvody Škoda lásky. Cop i Horčička tu také parodicky využívají rozhlasové žánry – na přihlouple optimistické a nedovzdělané fejetony redaktorky Milči Pospíšilové, které navíc nápaditým způsobem posunují děj, lze těžko zapomenout… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 45/2011)

Dnes bude náš seriál trošičku pohádkový. Ostatně proč ne, kdo by si rád neposlechl nějakou pohádku, byť už není v „pohádkových“ letech… Tentokrát nebudeme doporučovat žádnou z klasických pohádek, milovníci princezen, draků či chrabrých selských synků s mizivou inteligencí si tedy na své nepřijdou. Zato by měli zbystřit všichni, jejichž oblíbené pohádky se odehrávají v současných městech, všelicí Honzové a čarodějové v nich cestují v autobusech a letadlech a vůbec jsou tak nějak časově bližší.

Pohádka Aloise Mikulky Kouzelná dvířka (1995) patří mezi tyto moderní pohádky. Nezobrazuje však skutečnou současnost, ale její silně nadsazený a groteskně deformovaný obraz. Stejně zachází i s žánrem pohádky: zatímco Josef Lada pohádkový rámec v podstatě zachovával, jen měnil znaménka a pohlaví (Popelák), Mikulka přistupuje k pohádkám anarchisticky, v pohádkovém vyprávění jsou tak kladeny nášlapné miny fórů, vtípků a žertíků, které si pak s radostí vychutnávají skvěle vybraní herci. Kouzelná dvířka pracují s pohádkovou látkou hravě podobně jako děti v dramatickém kroužku, vymýšlí a domýšlí si nové a nové situace, skáče z tématu na téma a pracuje s komickými jmény a přezdívkami („Rumpálova bábina, bývalá domovnice na parníku Yamaha“, „Oldar z Pižlivižli, zvaný Emil“) a splétáním skutečných a smyšlených jmen („Teodor Rumpál, zvaný Termofór“). (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 51/2011)

Aškenazyho a Horčičkova hra Bylo to na váš účet je jedním z nejdůležitějších tvůrčích počinů rozhlasové tvorby šedesátých let. Na ploše jedné celovečerní inscenace jsou doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“v tom nejkladnějším slova smyslu. Jako první česká rozhlasová hra získala první cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965 a v letech 1965 a 1967 byla inscenována i v zahraničí.

Velkou cestu urazil již sám dramatik Ludvík Aškenazy. Ten za dramaturgické spolupráce Jaroslavy Strejčkové přetvořil svou dvoustránkovou povídkovou miniaturu Vajíčko v kongeniálně sestavený rozhlasový scénář pro sedmdesátiminutovou rozhlasovou hru,kterou režíroval Jiří Horčička. Aškenazymu se podařilo k dojemné anekdotické příhodě o studentovi,volajícím pravidelně neznámého pana Kohoutka za účelem recesistické zábavy,připojit mnoho dramaticky nosných dějových linií. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 18/2012 ve zkrácené podobě)

V roce 1935 vyšel román Karla Josefa Beneše Uloupený život, který zpracovával zajímavý, až senzační téma; dvě na pohled nerozeznatelné sestry – dvojčata Oličovy mají sice stejnou tvář a tělo, ale jiné morální zásady a lidské touhy. Když Sylva, ta úspěšnější a obletovanější tragicky zahyne v rozbouřeném moři, rozhodne se přeživší Martina vzít na sebe její jméno – a její osud. Štěstí své sestry se však nedočká a teprve postupně odhaluje prázdný a povrchní život své zemřelé sestry – i povrchnost jejího manžela, polárního badatele, kterého Martina milovala a kterého jí Sylva odloudila. To vše a ještě mnoho vedlejších dějových motivů bylo okořeněno vnitřními monology rozervané Martiny.

Téma i zpracování okamžitě zaujalo a jen o pár let později se o látku začal zajímat film, dokonce světový; režisér Paul Czinner natočil podle scénáře Margareth Kennedyové britský film Stolen Life, v němž hlavní dvojroli vytvořila Elizabeth Bergner. V roce 1946 pak vznikla další adaptace – tentokrát s Bette Davisovou (režie Curtis Bernhardt).

Tento velký zájem o Benešův román podnítil také šéfa literárního odboru Československého rozhlasu dr. Miloše Kareše, aby oslovil autora s nabídkou k přepracování do rozhlasového scénáře. Sám K. J. Beneš o tom psal v únorovém vydání Radiojournalu takto: „Postavil mě tím (Kareš) před nemálo obtížný problém: zmoci rozhlasově podvojnou postavu dvou sester dvojčat, nerozeznatelně si podobných tělesně, avšak jak vnitřně, tak svými osudy zcela si protichůdných. Rozhlasová hra, jež je vlastně hrou pro slepce, neboť jediný její výrazový prostředek je slovo a  zvuk, žádala si ovšem již touto svou podstatou zcela jiné koncepce dané látky, takže mezi románem a hrou jsou velmi podstatné rozdíly. Nešlo mi však o to, vystihnout román, nýbrž přetavit jeho látku do jiné, dramatické tvorby.“ (more…)