Jiří Peňás. Komentář.
Natočeno 2008. Premiéra 13. 6. 2018 (ČRo 6, 8:35 h).
Lit.: Peňás, Jiří: Jiří Peňás: U železničního mostu. In web ČRo 6, 13. 6. 2008 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu ukázal své milé místo v Praze, pak bych ho zavedl na železniční most, kterému se také někdy říká vyšehradský. Často jezdím po jeho postranních dřevěných lávkách na kole, míjí mě vlaky, most se celý rozhučí a roztřese, ale zůstane vždy spolehlivě stát, člověka jen ovane bezpečná závrať.
Vyšehradská strana je civilizovaná, avšak kolo je tam nutné vynést po točitém schodišti. Na smíchovské straně se jezdec spouští po úzké pěšince do divočiny, do houštiny plné odpadků a fekálií, neboť zde už začíná město kloakální, město, které svou řeku zdobí nejkrásnějšími panoramaty jako diadémem, ale snad přemírou vášně do ní vpouští své splašky, svůj nepořádek, svou neurvalostí jí přidělává stíny a vrásky k pleti, která by mohla být perleťová, ale je zešedlá a olejnatá.
Vzpomenu si na Nezvalovu větu z Pražského chodce, v níž vzdává hold trávicímu ústrojí Vltavy: „Takový vepř stižený červenkou, po němž by pošel i nejodolnější buldok, najde v tobě svůj královský louh, v němž bude vrácen zdraví přírody, jsi jako básník, Vltavo“. Myslím ale, že bychom zdatnost jejich orgánů neměli přeceňovat.
Hned za mostem, zhruba na úrovni pokračování smíchovské ulice Na Valentince je podivný divoký plácek svažující se k řece, který by snad měl své oprávnění, kdyby se tu plavili koně z nedalekého smíchovské pivovaru. Koně se však již neplaví, zašel čas pivovarských valachů.
Prof. Vladimír Vondráček píše ve své knize Fantastické a magické z hlediska psychiatrie o pacientce, která dosahovala orgasmu jedině tehdy, když se ve Vltavě plavili koně. Možná to bylo právě toto místo a tu ženu zachvacovala rozkoš na tomto nábřeží, které je ostatně jako děláno pro erotické touhy: kousek od nádraží, od obchodního centra Anděl, blikavá světla parníků na večerní hladině…
Něco málo přes století starý železniční most je svou konstrukcí krásný a jeho solidní železárenské oblouky tvoří zajímavý kontrapunkt k novogotickému chrámu na Vyšehradě. Na pravém břehu do něj nenápadně vtéká Botič, který několik posledních desítek metrů mizí v kanalizaci. Tady vlastně začínala ještě před sto padesáti lety Praha, kousek dál na pravém břehu vybíhající vyšehradská skála už nebyla součástí města, za ní začínal skutečně venkov, který byl z této strany dostupný jen na lodi. (more…)