Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Hostem je Michal Mareček, lékař, bývalý velitel vojenské letecké záchranky v Plzni, kde strávil skoro čtyřicet let života. Jak vypadal symbolický poslední let odcházejícího velitele? Která situace v jeho kariéře byla pro něho skutečnou pochvalou? A podívá se dodnes za červeným vrtulníkem záchranky, když mu proletí nad hlavou? Moderuje Lucie Výborná.

Natočeno 2023. Premiéra 19. 1. 2023 (ČRo 1 Radiožurnál, 9:06 h.).

Špičky světové ekonomiky a politiky se po covidové přestávce opět schází ve švýcarském Davosu. Co prozrazují o stavu a budoucnosti byznysu i světa a jak důležité pro Evropu je vrátit se k fiskálním pravidlům? V Řečí peněz se zeptá Václav Pešička ekonoma Lubora Laciny z brněnské Mendelovy univerzity.

Natočeno 2023. Premiéra 19. 1. 2023 (ČRo Plus, 11:10 h.).

Jaroslav Bašta, poslanec hnutí SPD a neúspěšný prezidentský kandidát. Zatímco většina kandidátů z prvního kola prezidentských voleb poradila svým voličům, komu mají dát hlas v kole druhém, Jaroslav Bašta hned řekl, že nebude volit nikoho. Nejasný vzkaz ohledně druhého kola vydala i celá SPD. Proč výslovně nepodpoří Andreje Babiše, se kterým podle politologů sdílejí voličskou základnu?

Natočeno 2023. Premiéra 19. 1. 2023 (ČRo Plus, 11:34 h.).

Lukáš Kovanda, člen Národní ekonomické rady vlády a hlavní ekonom Trinity Bank. Výraznější ekonomický vliv může mít nový prezident podle něj teprve dlouhodobě, zhruba v horizontu deseti let. Ale to pouze v tom případě, že svůj mandát v dalších prezidentských volbách obhájí a bude tedy vládnout až do roku 2033. Jak ovlivní nová hlava státu českou ekonomiku? Jak se liší prognózy přijetí Eura u obou kandidátů? A může mít prezident vliv na ekonomické chování společnosti? Moderuje Barbora Tachecí.

Natočeno 2023. Premiéra 19. 1. 2023 (ČRo Plus, 10:34 h.).

Host: zpěvačka Leona Machálková. Jaký byl návrat do muzikálu Robin Hood? Kdo je v životě jejím největším hrdinou? A kde si nejčastěji zpívá? Přijďte do RadioCafé Vinohradská 12, zazpívá i pro Vás. Moderuje Tereza Kostková.

Natočeno 2023. Premiéra 19. 1. 2023 (ČRo 2 Praha, 11:04 h.).

Ať už druhé kolo prezidentské volby dopadne jakkoli, jisté je, že příští hlavou státu bude člověk s komunistickou minulostí. Je to dnes už nedůležitý bod v životopisu politika? Nebo je to stále neodčinitelné selhání? Debatovat budou někdejší ministr pro lidská práva, hudebník Michael Kocáb a prezidentský kandidát z volby před pěti lety, spisovatel Michal Horáček. Moderuje Lukáš Matoška.

Natočeno 2023. Premiéra 19. 1. 2023 (ČRo Plus, 10:10 h.).

Lit.: kbr – Matoška, Lukáš: Prezident s komunistickou minulostí? Plivnutí do tváře všem obětem komunistického režimu, říká Kocáb. In web ČRo Plus, 19. leden 2023 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ať už druhé kolo prezidentské volby dopadne jakkoli, jisté je, že příštím českým prezidentem bude člověk s komunistickou minulostí. „Naprosto nepřijatelné a zklamání, že je tady 70 procent voličů, kterým nevadí komunistická minulost,“ říká hudebník Michael Kocáb. „Podstatné je, zda jsou schopní vnímat svou komunistickou minulost jako problematickou a jestli se dalších 33 let snažili aktivně toto své selhání nějak napravit,“ míní spisovatel a podnikatel Michal Horáček.

Podle Kocába to, že se oba kandidáti na prezidenta ve druhém kole nějakým způsobem distancují od své minulosti a oba se omluvili za své členství v KSČ, nestačí. Distanc považuje za účelový.

„Až když se chtějí s prominutím vydrápat na post prezidenta republiky, tak se distancují a omluví se. Ano, omluvili se už dřív, protože se pohybovali na lukrativních pozicích demokratického režimu, který vyžadoval nějakou poloomluvu. Ale omlouvám-li se v souvislosti s tím, že chci získat další lukrativní post v řadě po lukrativních postech v bývalém socialismu, je ještě něco úplně jiného,“ říká někdejší ministr pro lidská práva.

Jestliže někdo řekne, že toho lituje, že to byla chyba, není to podle něj žádná omluva. (…)

Lit.: Placák, Petr: Kocábovo prezidentské dilema. In web Babylon Revue, 21. 1. 2023 (článek). – Cit.: Podle Michaela Kocába, předlistopadového rockera a polistopadového kandidáta na post hlavy státu (potencionálního) se sice oba aktuální uchazeči o post prezidenta ve druhém kole nějakým způsobem distancovali od své minulosti, oba se omluvili za své členství v KSČ, ale to nestačí – distanc považuje Kocáb za účelový.

Vyjádřil se tak v rámci diskuse pro a proti na stanici Plus ČRo:

„Jestliže je to skutečná kontemplace a vnitřní usebrání a pochopení toho, že jsem zhřešil, musím z toho vyvodit i určitou konsekvenci, která mi říká: nebudu se tlačit na první místo ve státě, protože rozdělím společnost. Rozdělím ji tak, jak ji ani Miloš Zeman, ani Václav Klaus nerozdělili. Protože tady jsou lidi, kteří trpěli, byli zabíjeni, byli v kriminálech, byli popravováni. A to je plivnutí do tváře všem obětem komunistického režimu, když někdo, kdo byl členem té organizace, se dnes chce stát prezidentem a nám je to jedno….“ Kdyby byla (omluva) od kandidátů opravdová, „museli by se vzdát svých kandidatur. Protože by věděli, že tím úplně poškodí morální profil národa,“ dodal Kocáb.

To se musí člověk chtě nechtě smát – tím spíš, že původce toho moralizování to bezpochyby mínil vážně. Michael Kocáb si může volit nebo nevolit koho chce – na rozdíl od doby normalizace, kdy to měl předepsáno. Nemusel by ale u toho tak děsivě žvanit, jak se to naučil před listopadem. V roce 1992, kdyby byl Kocáb na výslunní coby hrdina sametové revoluce, jsem uveřejnil níže uvedený článek, který myslím hezky (tedy nehezky) dokumentuje fungování Michaela Kocába coby polooficiálního hudebníka za normalizace. A nelze přitom Kocába neparafrázovat – kdyby měla být jeho reakce opravdová, tak by přinejmenším mlčel. Anebo se někdy Kocáb za své nehorázné plkání na StB omluvil?

Když onen inkriminovaný článek vyšel v reakci na to, jak Kocáb zachránil Československo před Rudou armádou, tak (sebe)reflexe jeho autora spočívala v tom, že mě chtěl žalovat za nactiutrhání – tedy Necenzurované noviny, kde byl článek otištěn, než mu to někdo soudný rozmluvil, což byla bezpochyby škoda, tedy pro něj. Znal jsem řadu exkomunistů, kteří byli stateční, čestní a nezlomní lidé právě o to víc, že si v mládí prošli svým stalinským obdobím, zatímco Kocáb si evidentně v životě neprošel vůbec ničím – za normalizace se pohyboval v šedé zóně a před komunisty kecal to, co po něm chtěli slyšet.

Kocáb je ale jen třešnička na dortu psychózy, která, zdá se, zachvátila nemalou část tuzemské společnosti, dirigované algoritmy, které moderují diskusi na sociálních sítích – ne pro věc samu, jako součást dialogu, který má za účel zkoumat povahu věcí, ale pro zásadový postoj, který uživatelé internetu dávají světu na odiv, stejně jako jej kdysi lidé demonstrovali v prvomájových průvodech.

S prezidentskou volbou se najednou vyrojilo množství moralizujících lidí, nesoudných a často jen nestoudných komentátorů, kteří se dnes staví být nesmlouvavými antikomunisty, což má být to pravé ořechové, na které přitom, když o věc skutečně šlo, člověk nenarazil. Jsou lidi, kteří se tak vyjadřují pořád – Iistopad ne-listopad, volby ne volby (třeba Standa Penc). To jsou ale výjimky. Naprostá většina dnešních zásadových antikomunistů byla zticha v době, když byla možnost komunisty vyštípat z veřejného života, z přítomnosti do minulosti. Tím nemám pochopitelně na mysli dobu před listopadem – na to by musel být člověk generál a mít k ruce armádu, ale roky 1990-92, kdy už si mohl říkat každý co chtěl, ve vládě byli bývalí disidenti a byla šance s komunisty něco udělat, kdyby ovšem existovala pro to společenská poptávka, což neexistovala – ne že by všichni jako za bolševika drželi hubu, ale ono jim to vůbec nepřišlo na mysl, nějaký bolševik. Lidé si užívali otevřených hranic a spotřeby, což člověk, po té půlstoleté nalévárně, chápe.

Vzpomínám si z té doby tak na 15 až 20 lidí, co jsme za vlády kamarádů – navzdory jejich vládě „národního porozumění“ – prosazovali zákaz komunisté strany, pohnání všech čelních představitelů komunistického režimu před soud nebo rozšíření lustračního zákona na ekonomickou sféru, tedy na privatizaci, pročež by dnes nebyl Babiš (no byl, ale měl by to přece jen o něco těžší – jeho syn byl v té době na bílého koně ještě nezletilý). A všichni – politici, novináři, většinové veřejné mínění, nadšené z uvolnění hranic a přílivu konzumního šuntu – nás tehdy měli za antikomunistické radikály. Když ne za fašisty, tak aspoň za ty, kteří jsou mimo realitu – když ne lidských práv, tak volného trhu.

Pak nastoupil Klaus, po něm Zeman a bylo po legraci. Kluci z Prognosťáku nějaké pomyslné vyrovnání se s minulostí nejen zařízli, ale naopak dali zelenou postkomunistické mafii, která měla vazby na tajné služby, ty předlistopadové i polistopadové (personální kontinuita byla v 90. letech ve státních institucích z velké části zachována), a před obyčejnými smrtelníky desítky let trvající náskok – konexe a znalosti prostředí z komunistických dob.

Když dnes někdo poukazuje na komunistickou minulost generála Pavla, který po listopadu třicet let sloužil jako voják demokratické České republice a jejímu bezpečnostnímu ukotvení v euroatlantických strukturách, jako na toho, kdo je na stejné rovině s Babišem, který je přímo prototypem výše zmíněné mafie a který nedělal nic jiného, než že třicet let na demokracii, vládě, děravých zákonech, ekonomice, volném obchodu, dotacích jen a jen parazitoval, tak je to naprostý blbec, který nemá s antikomunismem zhola nic společného. Naopak je to přesně ten typ lidí, o které se komunistický režim opíral, a na kterých se postkomunističtí šíbři točili a točí dodnes, ať to byl Zeman, Klaus nebo Babiš, Sládek, Bobošíková nebo Okamura.

P.S.: Michael Kocáb se neustále zaštiťuje Václavem Havlem, který se nemůže bránit, protože je po smrti. Byl to ale právě Havel, kdo po listopadu prosadil na post premiéra Mariána Čalfu, komunistického vládního legislativce, který mimo jiné připravil pendrekový zákon. Tehdy jsem byl „zuřivě“ proti tomu, dnes si ale myslím, že měl Havel geniální politický i občanský cit – Čalfa ze dne na den, sakumprásk, přešel na druhou stranu, donutil komunistické poslance, aby jako jeden muž (jedna žena) zvedli ruku pro Havla coby prezidenta, což bylo bezpochyby ta největší šaškárna a ponížení, které se těmto panákům za jejich kariéru kdy dostalo, pomohl zničit politickou moc KSČ, a pak odešel do ústranní.

P.P.S. Komunisti pochopitelně nemají a nebudou mít z výhry generála stejnou radost jako z výhry Babiše, jak mj. tvrdí v rozhovoru Kocáb. Naopak jsou zuřivě proti generálovi, stejně jako různí ruští trollové. Z jednoho prostého důvodu: generál je od svého komunistického mládí vzdálen třicet let ve službě demokracii, zatímco Babiš je stále ten samý člověk, jako byl v 80. letech – připravený spolupracovat s kýmkoli a zradit kohokoli, jak to přijde a jak se mu to právě hodí jedno, jde-li o vlastní rodinu, komunisty, demokraty, fašisty, Čechy, Slováky nebo třeba Číňany.

Strážci lidských duši, kteří dozírají na mravnost druhých a světu neustále ventilují své morální rozhořčení, žalobníci, kteří žalují – vytahují na veřejnost věci ne aby je pročistili, projasnili, objasnili, uvolnili ve společnosti zlo, ale naopak aby v něm lidem pěkně vyráchali ksicht, aby ve své pomyslné či skutečné vině nepřestali ani na vteřinu žít, myslet na ni, cítit ji, mravností íránská policie, věčně vartující svazáci, přičemž nejhorší jsou ti, kteří žalují „po právu“!  To je úplně k zblití.

Díky Jesus Christ Superstar jsme v redakci Babylonu (tedy možná až na Macha, který muzikál neviděl, i když já vlastně taky ne) toho názoru, že každý člověk i přes to největší selhání má šanci znovu vstát a začít znovu. Viz druhdy bolševický prokurátor Pavel, který pak založil křesťanství a nakonec byl svatý. To bychom ale panu generálovi nepřáli.

(Pražský výběr jinak poslouchám rád.)