Naše země zažila ve 20. století vojenskou invazi. V srpnu 1968 byla přepadena sovětskými vojsky. Mnoha lidem nynější události na Ukrajině připomínají, co kdysi sami zažili. V dnešních Příbězích 20. století budou vyprávět filozof Zdeněk Pinc, vědkyně Helena Illnerová a hudební publicista Jiří Černý.
Natočeno 2022. Premiéra 3. 4. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.; 47 min.).
Lit.: Kroupa, Mikuláš: Je to hrozné zklamání, znovu prožíváme osmašedesátý, říkají pamětníci k Ukrajině. In web ČRo Plus, 3. duben 2022 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 nyní mnohým vyvstávají v souvislosti s děním na Ukrajině. „Je to skoro jak přes kopírák,“ říká filozof, chartista, někdejší student Zdeněk Pinc. Pamětníci jako by s obyvateli Ukrajiny znovu prožívali více než 50 let staré události v naší zemi. Pociťují bezmoc, zklamání a obavy z budoucnosti.
V rozhlasových Příbězích 20. století uslyšíte vyprávět a komentovat dění na Ukrajině filozofa Zdeňka Pince, vědkyni Helenu Illnerovou, hudebního publicistu Jiřího Černého a básníka Jiřího Weinbergera. Tito pamětníci vyprávěli své osudy pro dokumentaristický projekt Paměť národa, ze které čerpají tyto rozhlasové dokumenty. Paměť národa v posledním měsíci kromě své běžné agendy vyváží na Ukrajinu obranné prostředky – desetitisíce neprůstřelných vest, helmy, zdravotnický materiál, atd. Finanční sbírka Paměti národa pro Ukrajinu shromáždila více než 260 milionů korun. Děkujeme!
Zdeněk Pinc se narodil v únoru 1945 v Příbrami v rodině důlního záchranáře v uranových dolech, maminka pracovala jako prodavačka a uklízečka. V dětství Zdeněk onemocněl obrnou, která mu způsobila ochablost dolních končetin: „Tenkrát to vypadalo, že na to umřu,“ vypráví Pinc, který v dětství absolvoval dlouhé rehabilitační pobyty v Jánských Lázních.
„Nenáviděl jsem to tam. Tehdy jsem si vytvořil jako malé dítě představu bdělého snu. Tu dobu, co jsem pobýval v lázních, jsem prožíval, jako že se mi to jen zdá. Že tam budu muset znovu odjet, toho jsem se nejvíc bál. Jakmile jsem nabral rozum, to znamená v deseti jedenácti letech, tak jsem přesvědčil rodiče, že radši chci zůstat mrzákem, ale nechci se stát z profese invalidou. Rodiče podepsali reverz. Dodnes ta věc, za kterou jsem jim nejvíc zavázaný, je právě tato,“ vzpomíná na noční můru z dětství Zdeněk Pinc.
Zdeněk Pinc se musel naučit žít se sníženou hybností. S následky obrny se vnitřně vyrovnal. (…)