Host: Tomáš Přenosil. Rodiče, sourozenci, spolužáci a taky kamarádi – někdy se pořádně pohádá asi každý, ale jak vyřešit hádku nebo co dělat, když se rodiče hádají často? Co nebo kdo může pomoci? Poslechněte si pondělní Linku důvěry, ve které určitě nad nějakou hádkou zvítězíme. Moderuje Romana Růžičková.
Natočeno 2018. Premiéra 12. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 19:00 h) v cyklu Klub Rádia Junior.
Připravil Jan Sedmidubský.
Natočeno 2018. Premiéra 12. – 16. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h). Repríza 1. dílu 13. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 1.30 hodin); 1. – 5. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h).
Obsah: 1. Škodománie aneb Jak se v Mladé Boleslavi začala vyrábět auta. – 2. Škodománie podruhé aneb Od Embéčka k Favoritu. – 3. Josef Sousedík: padesát let a 200 patentů (Tatra). – 4. Nejdražší místa vzadu, sál dobře vyhřátý (film).- 5. Když film poprvé promluvil.
Premiér v demisi Andrej Babiš nevzdává na Slovensku snahu o vymazání z evidence komunistické StB. Po prohraných sporech podává dovolání k Nejvyššímu soudu a říká, že se bude soudit celý život. Která soudní instance nakonec vyřkne definitivní verdikt? Jaké důkazy ještě mohou být předloženy a podle čeho se rozhodne? Zeptáme se slovenského advokáta Pavola Poláčka. Moderuje Jan Bumba.
Natočeno 2018. Premiéra 12. 3. 2018 (ČRo Plus, 11:34 h.). K poslechu zde.
Lit.: Bumba, Jan – Erhart, Michael: Babiš nebyl fiktivní agent. Pokračovat ve sporu od něj není moudré, říká právník Ústavu paměti národa. In web ČRo Plus, 12. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Tlak na nás nebyl vyvíjen, ale pod tlakem jsem se cítil. Soudit se s jedním z nejvlivnějších lidí v českém a slovenském prostoru není jednoduché,“ říká Pavol Poláček.
Premiér v demisi Andrej Babiš z hnutí ANO nevzdává svou snahu o vyškrtnutí z evidence spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti (StB). Krajský soud v Bratislavě koncem ledna v souladu s verdiktem ústavního soudu pravomocně zamítl Babišovu žalobu, že je evidován jako agent StB neoprávněně. Babiš se ale chce soudit dál a ve věci podal dovolání k nejvyššímu soudu.
„Tento krok je zcela zbytečný. Ústavní soud už jednou ve věci rozhodl a nižší soudy jsou jeho rozhodnutím vázané. Nejvyšší soud je povinen dovolání zamítnout,“ upozorňuje advokát Pavol Poláček, který ve sporu zastupuje slovenský Ústav paměti národa (ÚPN).
„Věnovat se tomuto sporu i nadále není moudré rozhodnutí, Babiš se totiž může ocitnout v důkazní nouzi.“
Pavol Poláček
Babiš pro iDnes.cz uvedl: „Ústavní soud rozhodl úplně nesmyslně, že se já a další stěžovatelé máme soudit s jinou institucí, než je Ústav paměti národa. Tím popřel veškerou dosavadní praxi a donutil mě a stovky lidí soudit se znovu. Tak se budu soudit dál, protože jsem s StB nic nikdy nepodepsal, agent jsem nebyl a vědomě jsem nikdy nespolupracoval.“
Podle Poláčka ale ústavní soud napravil dosavadní chybnou praxi. ÚPN je totiž vědecká instituce, která spravuje a zkoumá archivní dokumenty. Pokud by se Babiš rozhodl ve sporu pokračovat, měl by žalovat Slovenskou republiku zastoupenou ministerstvem vnitra, jako je tomu v podobných případech i v Česku. „Věnovat se tomuto sporu i nadále není moudré rozhodnutí, Babiš se totiž může ocitnout v důkazní nouzi,“ domnívá se Poláček.
Lhali tehdy, nebo lžou dnes?
U nižších instancí totiž Babiš uspěl především díky svědectví bývalých příslušníků StB. Ústavní soud je ale označil za nedůvěryhodné a soudy je tak nemůžou brát do úvahy. Rozhodnutí by tak mohlo mít dalekosáhlé dopady.
„Jak říká Ondrej Krajňák (ředitel ÚPN), bývalí estébáci nám nemůžou přepisovat historii.“
Pavol Poláček
„Bývalí příslušníci většinou vypovídají, že si buďto na nic nepamatují, nebo že si to vymysleli, ale jinak vše ostatní dělali svědomitě a poctivě. To je klasický vzorec. Takže buďto lhali tehdy, nebo lžou před soudem. Jsem rád, že ústavní soud v tomto udělal pořádek,“ dodává Poláček.
Zároveň připomíná závěry historiků ÚPN i českého Ústavu pro studium totalitních režimů, že StB byla přísně kontrolovaná a profesionální tajná služba, kde nebylo možné jen tak evidovat fiktivní agenty.
„V případě Andreje Babiše jsme soudu předložili dvanáct svazků, kde bylo více než čtyřicet podpisů rozličných příslušníků StB. Spis prošel deseti kontrolami a byl vedený několik let. Historici vylučují, že by šlo o fiktivní svazek,“ uzavírá Poláček.
Lékaři zaznamenali v posledních týdnech nebývale vysoký počet případů spalniček. Veronika Sedláčková bude se svými hosty v Pro a proti mluvit o tom, jestli mohou za šíření infekce rodiče, kteří váhají s očkováním svých potomků, a jestli dělají vakcinologové a výrobci vakcín něco pro to, aby se rodiče nemuseli bát své malé děti očkovat.
Hovoří docentka infekční kliniky 2. lékařské fakulty Vilma Marešová a předsedkyně spolku Rozalio Martina Suchánková.
Natočeno 2018. Premiéra 12. 3. 2018 (ČRo Plus, 9:34 h.). K poslechu zde.
Lit.: Sedláčková, Veronika – Čihák, Ondřej: Spalničky jsme skoro eliminovali, ale pak se začalo tvrdit, že očkování je nebezpečné, říká lékařka. In web ČRo Plus, 12. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nárůst případů spalniček vidíme až v posledních pěti letech, kdy klesá proočkovanost, říká Vilma Marešová.
V Česku se rychle šíří spalničky. Od letošního ledna do konce února se touto nemocí nakazilo 29 lidí, což je víc než za celý rok 2016. Skoro polovina případů pronikla do tuzemska z Ukrajiny. Hygienici upozorňují, že infekce se rychle šíří i proto, že čím dál víc rodičů váhá s očkováním svých potomků. Ohrožují tak celou společnost, nebo je na místě zachovávat vůči vakcínám obezřetnost?
„Spalničky by se neměly podceňovat, protože mohou přinést závažné komplikace. Ale je chyba se zaměřovat pouze na očkování. U nás byl nejvyšší výskyt většinou u dospělých lidí… Je zástupný problém tvrdit, že problémy jsou kvůli rodičům, kteří odmítají očkování,“ uvedla v pořadu Pro a proti předsedkyně spolku Rozalio (Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování) Martina Suchánková.
Podle ní se vede diskuze o příčinách současného stavu a stále se jen poukazuje na to, že někdo neočkuje své děti. „Ale problém je opravdu mnohem širší a komplexnější.“
„Eradikovat spalničky není možné, protože rezervoárem viru jsou i zvířata. Vědci zjistili, že netopýři přenášejí množství virů, které způsobují i spalničky. Potřebujeme dobrá epidemiologická opatření, znát možnosti léčby nákazy a dobře s nimi pracovat.“
Martina Suchánková
„Například to, že očkování nemá doživotní trvání, tedy dospělí už nejsou v dospělosti imunní. Lékaři by proto měli být poučeni, aby věděli, jak spalničky vypadají a jak je diagnostikovat, protože třeba mladí lékaři spalničky vůbec neviděli.“
Spolek Rozalio prý proti očkování nebrojí. „Jen poukazujeme na rizika i na to, že problém je mnohem širší. Proočkovanost je jedna věc… Ale třeba u loňské infekce samo ministerstvo zdravotnictví vydalo prohlášení, že nákaza se šířila mezi dospělými a malými dětmi a že se to netýkalo proočkovanosti.“ (more…)
Rozhlasové vzpomínání historika literatury a fotografie, publicisty a překladatele. Připravila Marina Feltlová.
Natočeno 2018. Premiéra 12. – 16. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x cca 28 min). Repríza 1. dílu 13. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 0.00 hodin).
Lit.: Feltlová, Marina: Osudy Zdeňka Kirschnera. In web ČRo 3 Vltava, 12. březen 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Historik a teoretik literatury a fotografie, publicista, překladatel z angličtiny Prof. PhDr. Zdeněk Kirschner (1928) působil v Památníku národního písemnictví, v Uměleckoprůmyslovém muzeu Praha a jako pedagog a prorektor na pražské FAMU. Jako historik fotografie se věnoval především dílu českých fotografů Františka Drtikola a Josefa Sudka (monografie Josef Sudek, 1982), sestavil řadu výstav z jejich díla i z děl jiných výtvarníků a připravil mnoho výtvarných publikací. Z angličtiny překládal zejména beletrii. Až do svých 85 let přednášel na Fakultě sociálních věd UK a na New York University (NYU) v Praze. Dnes je odkázán na invalidní vozík a čas si krátí psaním povídek. Poslechněte si jeho rozhlasové vzpomínání.
Že bude jeho profesní život spjat s literaturou, na tom měl velkou zásluhu Bohuslav Brouk ze známé firmy Brouk a Babka. Když byl Zdeněk Kirschner v posledním ročníku gymnázia, jeho otec, který pracoval pro velkou pojišťovnu a znal mnoho významných podnikatelů, navštívil pana Brouka, aby se s ním poradil, který z oborů Filozofické fakulty by mohl být pro syna nejvhodnější. A pan Brouk doporučil srovnávací dějiny literatur, zejména přednášky profesora Václava Černého. K tomuto oboru si Zdeněk Kirschner přibral anglistiku a o jeho budoucím směřování bylo rozhodnuto.
Tři osobnosti významnou měrou ovlivnily životní názory a kulturní rozhled mladého Zdeňka. Jednou z nich byl profesor Václav Černý, díky kterému se naučil zkoumat smysl literárního díla v souvislostech doby, historického vývoje i ve vztahu k jiným druhům umění. (more…)
Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život. Jiří David, výtvarný umělec Moderuje Michaela Vrchotová.
Natočeno 2018. Premiéra 12. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h). Repríza 12. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 19.00 hodin).
Lit.: Vrchotová, Michaela: Jiří David: Na českém provozu umění mě nejvíc trápí určitá ztráta paměti. In web ČRo 3 Vltava, 12. březen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jiří David na výtvarnou scénu vstoupil v druhé polovině 80. let a od té doby nepřehlédnutelným způsobem spoluutváří nejen vývoj českého výtvarného umění, ale také debatu o pozici umělce a umění ve společnosti.
Odborná veřejnost jej chápe jako zásadní postavu české postmoderny, ale i širšímu publiku se do povědomí za dobu svého působení zapsal několikrát. Například v souvislosti s cyklem manipulovaných fotografií Bez soucitu, ve kterém rozbrečel sedmnáct ve své době mocných mužů světa, jako bili například Silvio Berlusconi, George Bush nebo Usáma bin Ládin. Mezi jeho nejdiskutovanější práce ale zcela jistě patří monumentální neonové Srdce nad Pražským hradem.
Nevím, co se stalo, ale tehdy se na Akademii dostalo víc lidí, kteří neměli žádnou protekci, a z těchto základů se pak formovaly neoficiální Konfrontace – výstavy, které jsme dělali po dvorech a sklepích.
Z ostravské průmyslovky se v normalizačních letech na pražskou AVU dostal až na sedmý pokus. Psal se rok 1983.
Konfrontace v roce 1987 vyústily v založení skupiny Tvrdohlaví. Určitou paralelu k této skupině výtvarných umělců pak v rámci pražské nezávislé scény tvořilo prostředí Pražské pětky. Ostatně sám Jiří David v té době působil také jako výtvarník legendárního a dnes znovu objevovaného filmu režiséra Tomáše Vorla Kouř. Zároveň o Davidově práci začal publikovat mezinárodní odborný časopis Flash Art a zájem o ni začaly projevovat také galerie v zahraničí. Mezi ty nejdůležitější patřilo londýnské Riverside Studio.
V současné době Jiří David připravuje výstavu v galerii CCC v Pekingu. V Praze jeho práce mohou návštěvníci do 15. dubna shlédnout na výstavě Blíže noci… v Galerii FUTURA.
Výstava Blíže Noci… je o smrti, o úzkosti, ale i o erotice a sexu jako takovém. To je věc, se kterou umělec neustále zápasí, a jsem zvědavej, co z toho ještě dál vyplyne.
Připravila Dáša Kubíková.
Hovoří Anna Řádová, pečovatelka.
Natočeno 2017. Premiéra 9. 11. 2017 (ČRo Vysočina).
Lit.: Kubíková, Dáša: Pelhřimovská pečovatelka Anna Řádová: Nejvíc mi chybělo, když mě nějaká babička pohladila. In web ČRo Vysočina, 9. 11. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Mezi pěti finalisty Národní ceny sociálních služeb v kategorii Pečovatelka roku se ocitla Anna Řádová z Pelhřimova jedinou zástupkyní kraje Vysočina. Nominovaly ji kolegyně z Oblastní charity Pelhřimov, kde už sedm let pracuje na půl úvazku jako pečovatelka v terénních službách. Je ochotná, milá, lidská, a druhým pomáhá tak ráda, že neodpočívá ani v důchodu.
Celý život pracovala v nemocnici, nejdříve na chirurgii, pak na ušním a nakonec znovu na chirurgii. Do důchodu odcházela po 44 letech a nechtělo se jí, zůstala déle, až do třiašedesáti let. Doma ale neměla žádné stání, jak vzpomíná: „Nic jsem neudělala, nestihla, chyběli mi prostě ti lidi. Takže 30. června jsem šla do důchodu a 21. září už jsem byla zase v práci,“ směje se. Teď je jí sedmdesát a mezi kolegyněmi je nejstarší. S prací ale přestat zatím nechce, protože pomáhat druhým, to je to, co ji v životě nejvíce baví. „Nejvíc mi chybělo, když mě nějaká babička takhle pohladila, poděkovala, a teď to zase mám.“
Berou nás jako členy rodiny
Pečovatelská práce pro charitu je podle paní Anny trochu jiná: „Tady si to užívám, protože v nemocnici jsem měla hodně lidí a tady mám vždycky jenom toho jednoho člověka, a můžu se mu věnovat,“ usmívá se paní Anna. Obstarává všechno, co je potřeba – hygienu, podávání léků, přípravu snídaně nebo oběda, čtení, povídání. „Ze začátku, když je nemocný člověk nesmířený s osudem, tak nechce, aby mu někdo pomáhal, ale když si pak zvykne, tak nás bere jako člena rodiny.“ (more…)
Hostem ve studiu byl Jiří Straus, odborník z Policejní akademie ČR. Podívali jsme se do tajů a metod kriminalistiky a především forenzní biomechaniky. Dozvěděli jsme se také zajímavosti z vyšetřování smrti Jana Masaryka.
Natočeno 2009. Premiéra 29. 5. 2009 (ČRo 2 Praha, 11:05 h.).
Lit.: Senková, Zita – Taud, Rostislav: Pravda o smrti Jana Masaryka. „Dospěl jsem k jednoznačnému závěru,“ říká kriminalista Jiří Straus. In web ČRo 2 Praha, 14. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu) . – Cit.: Jan Masaryk se narodil přesně před 131 lety. Nad jeho smrtí 10. března 1948 ale dlouho visely otazníky. Pád z okna koupelny byl vyšetřován celkem čtyřikrát a případ byl postupem let překlasifikován ze sebevraždy na nešťastnou náhodu a nakonec na vraždu s neznámým pachatelem.
Na prokázání vraždy Jana Masaryka se podílel i kriminalista a soudní znalec v oboru biomechaniky Jiří Straus, který spolupracuje i na rozhlasovém seriálu Historie českého zločinu. Právě on řešil biomechaniku pádu těla Jana Masaryka z výšky, ztrátu kontaktu a dopadu.
Někdo další do něj strčil
„Vycházel jsem z již zpracovaných výzkumů, které jsme prováděli s řadou dobrovolníků i s figurínami, z velkého množství experimentů, kde víme, jak se chová lidské tělo při různém typu pádu. A výpočtem a komparací těchto hodnot jsem dospěl k jednoznačnému závěru,“ říká Jiří Straus
„Pád těla Jana Masaryka byl urychlen vnější silou. V okamžiku ztráty kontaktu působila na jeho tělo zhruba v místě těžiště poměrně vysoká vnější síla. Něco mezi 1100 a 2300 N. Někdo další do něj strčil a urychlil ho v okamžiku ztráty kontaktu. Případ byl ukončen jako vražda.“ (more…)
Brzy opět ladně vpluje na taneční parket – tentokrát v představení Tančírna svého domovského divadla ABC. O životě mezi múzami, o tom, jak jím procházet s elegancí, moudrostí, úsměvem, nadhledem, a to i ve chvílích, které nepatří zrovna k těm nejšťastnějším, si bude s báječnou herečkou, tanečnicí a především pozoruhodnou dámou Danou Batulkovou povídat Jitka Novotná.
Natočeno 2018. Premiéra 12. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 11:04 h.). K poslechu zde.
Lit.: Novotná, Jitka – Horálková, Elena: Dana Batulková: „Jsem pořád na začátku a pořád mám bláznivý plány“. In web ČRo 2 Praha, 13. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Co přináší Daně Batulkové postupující věk? „Spousta věcí je mi jedno a neřeším nepodstatné věci. Mám v sobě větší klid a pořád se snažím brát ze života to hezké“.
Dana Batulková opět ladně vpluje na taneční parket. Tentokrát v představení Tančírna svého domovského divadla ABC k 100. výročí republiky. Kulatiny ale letos oslaví i ona sama.
„Můj životní pocit je, že jsem pořád na začátku a pořád mám bláznivý plány. Ale vzadu problesknou hlásky: To už nestihneš. Ale to se nemá poslouchat,“ říká herečka, která už těší a na zkoušky a červnovou premiéru tanečně hudební inscenace Tančírna, která má diváky provést českými moderními dějinami.
„Zatím o tom moc nevíme. Jsem na to zvědavá,“ přiznává Dana Batulková, která bude na jevišti zpívat a tančit. Průpravu už má ze soutěže StarDance, ve které vyhrála spolu s Janem Onderem. „Říkám si, že jsem průkopnice. Jsem první starší žena, která tuhle soutěž vyhrála. Pro lidi to určitě znamenalo i to, že je možné s něčím začít i v pozdějším věku.“
Jak vidí divadlo dnes?
S tím, co dnes u diváků bude či nebude mít úspěch je to prý složité. „Myslím dokonce, že dřív to v něčem bylo i snazší, protože jsme všichni věděli proč, pro koho a proti komu. My, jako tvůrci, i diváci. Dnes se hledají témata jinde a je to mnohem těžší. Lidi chtějí hodně komedií, nechtějí se trápit a obzvlášť pro velká divadla je oříškem to vybalancovat.“
K divadlu přes básničky
„Nikdy jsem nesnila o tom být herečkou, ale přála jsem si nemít stereotypní život. A to se mi splnilo,“ prohlašuje spokojeně a dodává, že herectví je výjimečná profese. „Když to ale děláte tolik let, tak to ztrácí pel výjimečnosti a já sama si musím občas připomenout, že mám v životě velké štěstí.“
Ona sama se k herectví se dostala přes lásku k poezii a recitačním soutěžím na gymnáziu. „Taky jsem už obroušená životem a málokdy si k tomu dnes sednu. Ale občas to dělám. Teď je mým nejoblíbenějším básníkem Skácel. To je vesmírná krása.“
Co to bylo za nápad?!
Recitovala i při zkouškách na DAMU, kam ji vzali napoprvé. „Myslím, že jsem se jim asi zdála taková nezkažená,“ uvažuje Dana Batulková, která dnes sama nechápe, proč se na tuhle školu hlásila.
„První ročník jsem byla úplně ochrnutá fyzicky i psychicky. To bylo tak extrovertní prostředí a já byla děvčátko od potůčku z Koloděj. Myslela jsem, že mě vyhodí.“ Zachránil ji vynikající profesor, herec Miloš Nedbal. „Projevil mi důvěru a taky už jsme dělali úryvky z her. To mě chytlo a tam jsem se začala nacházet.“
Tvůrci a interpreti nezjištěni.
Natočeno 2018. Premiéra 12. – 16. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min).
Powered by WordPress