Literárně-hudební kompozice z básní a úvah českého básníka Františka Halase a hudby, inspirované jeho dílem. Připravil Miloš Doležal. Hudbu vybral Jiří Teml. Režie Vladimír Tomeš.
Účinkují Alfred Strejček, Josef Somr a Rudolf Kvíz.
Natočeno 2004. Premiéra 24. 10. 2004 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Souzvuk. Repríza 4. 10. 2021 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 58 min.) v cyklu Souzvuk; 12. 10. 2026 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 58 min.) v cyklu Souzvuk.
Lit.: Doležal, Miloš: Co jiným trhalo uši… In Týdeník Rozhlas 43/2004 (11. 10. 2004), s. (článek). – Cit.: Od smrti básníka Františka Halase uběhne letos na podzim 55 let (27. 10. 1949), což na závratných vahách času převážilo dobu jeho životní pouti (narodil se v roce 1901). Do Halasova básnického odkazu při této příležitosti nahlédneme v pravidelném Souzvuku z trochu jiného úhlu: z průzoru hudebního. Je známo, že František Halas měl neobyčejně vřelý vztah k výtvarníkům a výtvarnému umění. Ostatně jeden ze svazků jeho souborného díla je věnován sebraným básníkovým výtvarným textům, reflexím a proslovům. Texty jsou to živé, psané často z přátelské blízkosti, pronikající k jádru díla a nezanešené slovníkem výtvarných teoretiků. Často v nich nacházíme podloží („brousírnu motivů“, jak zdůrazňuje Ludvík Kundera) pro vznik básně (např. text o Janu Zrzavém předznamenává „Já se tam vrátím“) nebo přímo básně samostatně stojící (cyklus textů k rytinám ženských tváří Bohdana Laciny).
Naproti tomu Halasův vztah k hudbě již takto pronikající nebyl. Nebo přesněji – byl v básníkovi usazen jinak. Ví se o tom, že z hudebních nástrojů měl nejraději buben a že doma poslouchal Leoše Janáčka. Z čistě muzikantských motivů nacházíme v jeho básnickém díle pramálo – např. báseň věnovaná Bedřichu Smetanovi byla psána v kontextu válečného ohrožení. Sám tu svoji sukovitou muzikálnost a drnčivý rytmus popsal následně: Nevyznal jsem se nikdy příliš v technice básnického řemesla. Kolikrát jen Hora nebo Zahradníček snažili se mi vtlouci do hlavy tajemství trocheje, jambu a jak se ta kouzla jmenují. Nevyznám se v tom dodnes, tím se nijak nechlubím, ale je už to tak, že já ne a ne tomu porozumět. Proto ty verše tak často skřípaly a kodrcaly, ale co jiným trhalo uši, já slyšel jako nebeskou muziku a vrtačil si to po svém dále.
Nesmíme však zapomínat na Halasův vztah k lidové poezii a vůbec k lidové hudbě. Oceňoval rozmanitost a bohatství její melodie a v jejích textech umění uchopit v působivé zkratce celý život člověka od kolébky až ke hrobu. V jednom svém známém básnickém vyznání Halas říká: Mám rád lidové písně, je to Jako přírodní léčba proti chirurgii umělé lyriky. Jak jsme tu daleko od rozumářských hader řečí a sklerotických slov, máčených ještě žurnalismem. Jak je to veliké v té prostotě. Pozoruhodné však je, kolik českých skladatelů František Halas svými verši inspiroval – k písním, krátkým skladbám či hudebním kompozicím. Je jich sáhodlouhá řada a za všechny jmenujme alespoň Jaroslava Křičku, Klementa Slavického, Petra Ebena, Otmara Máchu, Jiřího Temla, ze současných například Petra Skoumala či Jana Buriana. Proto se tvůrci tohoto Souzvuku rozhodli využít nastřádaného pokladu v hudebním archivu Českého rozhlasu a připravili pořad, který nese kodrcavě halasovský název: „Co jiným trhalo uši, já slyšel jako muziku.“