Vladislav Vančura. Četbu na pokračování připravil Antonín Přidal. Hudbu složil Gustav Křivinka. Režie Olga Zezulová.
Účinkují Zlatomír Vacek a Helena Kružíková.
Nastudovalo Brno v roce 1960. Premiéra 4. dílu 21. 8. 1960; 7. dílu 11. 9. 1960 (Praha I. – Praha II. – Praha III., 11:00 – 11:30 h). Repríza 2. dílu 10. 10. 1966 (Československo I, 9:30 – 10:00 h.), 3. dílu 17. 10. 1966 (Praha 17:30 h.).
Pozn.: Žila v Obořišti Markéta, dcera Lazarova, a stalo se, že byla plavá a krásná. Lazar ji střežil jako oko v hlavě. Myslela na klášter a častý půst úžil její tváře. Nablízku chamtivého starce a nablízku sprostých zlodějen zůstávalo její okouzlení bez mráčků… V příběhu bude jí dopřáno místa i lásky.
Nemáme v české literatuře literatuře mnoho autorů, jejichž styl je tak osobitý, že je poznáme v každičké větě. Vladislav Vančura mezi nimi rozhodně zaujímá čelné místo. Je v naší literatuře a kultuře v mnoha ohledech zjevem výjimečným. Přirozený respekt si získal již mezi svými současníky (i těmi staršími – jak známo, od počátku ho vysoce oceňoval sám F.X. Šalda), a to jak svým mnohostranným talentem, rozhledem a vzděláním, tak pevností svého charakteru. Vančurovo novátorství a experimentátorství i jeho tvůrčí vztah k tradici a národním dějinám silně ovlivnily novodobou českou literaturu, jeho vliv zasáhl i českou předválečnou filmovou tvorbu.
V mládí možná silně inklinoval k malířství než k literatuře, po čase se ale rozhodl pro civilní povolání a vystudoval medicínu. Několik let pak skutečně působil jako lékař, umělecké sklony však nakonec zvítězily; od konce dvacátých let se cele věnoval literatuře. A to nejen jako spisovatel, novinář a kritik, ale také např. jako člen a předseda Devětsilu nebo České filmové společnosti.
Markéta Lazarová patří k Vančurovým nejznámějším románům (k čemuž jistě přispělo i vynikající filmové zpracování). Přísně vzato – není to vlastně román : nejde o zde o konkrétní místo a čas ani o přesnost dobových reálií. Je to baladický milostný příběh „z časů nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic“ a posílal proti loupežníkům svá vojska. Zde, v blíže neurčeném období středověku, nachází Vančura ideální rámec pro své básnické podobenství o velikosti a kráse svobodného člověka, nespoutaného konvencemi, jemuž je vlastní láska stejně jako nenávist, silný cit stejně jako krutost,
věrnost jako zrada. V Markétě Lazarové se Vančurovi podařilo naplnit jednu z tezí jeho známé řednášky o tzv. novém umění :“Považuji za umění onu básnivou mohutnost, jež oživuje, onu těžko postižitelnou slovesnou magii, která povznáší a způsobuje prudké hnutí mysli, připomínajíc pláč a štěstí.“
Pro Týdeník Rozhlas (ora)