Legalizace pobytu sovětských vojsk, otázky emigrace a mexická olympiáda. A také proměny špiček reformních komunistů. Připravil Pavel Hlavatý.
Natočeno 2013. Premiéra 20. 10. 2013 (ČRo Plus, 16:10 h.; 50 min.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 18. 10. 2023 (ČRo Plus, 21:10 h.) v cyklu Dokument Plus; 1. 11. 2023 (ČRo Plus, 21:10 h.) v cyklu Dokument Plus.
Pozn.: Jedním z mála výdobytků pražského jara 1968, který vydržel i po nástupu takzvaného normalizačního režimu, byl ústavní zákon o federativním uspořádání Československé socialistické republiky; přídomek socialistická dostala země už s ústavou z roku 1960. Národní shromáždění zákon schválilo 27. října 1968 a v platnost vstoupil 1. ledna 1969. ČSSR se stala federativním státem dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků, sestávajícím ze dvou suverénních republik: České a Slovenské socialistické republiky. Každá měla zákonodárný orgán a vládu, existovaly i parlament a vláda federální. (anotace)
Lit.: Hlavatý, Pavel: Říjen 1968 – všeho do času. In web ČRo Plus, říjen 2013 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Měsíc říjen roku osmašedesátého naplno otevřel stavidla všeprostupující depresi zachvacující stále větší část československé (a hlavně české společnosti). Byla uzavřena smlouva s velmi dlouhým a výmluvným názvem Smlouva mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky.
Tento dokument byl pak téměř okamžitě – dva dny po podepsání – schválen Národním shromážděním. Pouze čtyři poslanci hlasovali proti a deset se zdrželo. Dalších osmapadesát na jednání Národního shromáždění z různých důvodů nedorazilo. Tím byla dočasná „okupace na věčné časy“ legalizována.
Smlouva byla i na první pohled jednoznačně koncipována jako dlouhodobá a bylo zjevné, že Sověti se od nás nechystají. Ve velmi podrobném – až pedantickém – dokumentu chyběla jen maličkost: kolik přesně u nás okupačních jednotek vlastně zůstane a kdy přesně poslední z nich odejedou.
Roli jakéhosi zástupného vítězství (sport se nám pro to velmi hodil, viz hokejové události v březnu 1969) převzala gymnastka Věra Čáslavská, která na olympijských hrách v Mexiku (konaly se koncem října) získala čtyři zlaté medaile a její souboj se sovětskými soupeřkami byl – i podle dochovaných záznamů – publikem, rozhlasovými komentátory i samotnou gymnastkou jednoznačně vnímán jako jakási odveta za okupaci.
Archivní ukázky z dobových politických vystoupení, schvalování smlouvy o pobytu sovětských vojsk a záznamů z olympiády doplňuje ještě rozhlasová diskuse (fakticky však anketa) o tom, zdali je přípustná a morálně ospravedlnitelná emigrace.
Reakce diskutujících (známých intelektuálů, politiků i dělníků) je jednoznačně negativní, některá vystoupení už svou dikcí připomínala pozdější normalizační propagandu. Pražský podzim se prostě stále více vzdaloval od pražského jara…