O dr. Čestmíru Lintnerovi z Lenory.
Nastudovaly České Budějovice v roce 1971. Premiéra 29. 12. 1971 v rámci pořadu Jihočeské rozhlasové noviny s vnitropolitickým komentářem (České Budějovice, 15:00 – 16:00 h.).
Pozn.: „V roce 1948 se obec dočkává lékaře, doktora Lintnera, přijel na základě rozhodnutí zemského výboru v Praze, na několika měsíční praxi, nemá vůz, k pacientům chodí pěšky, později dostane přidělenou starou aerovku.“ (z obecní kroniky)
Lit.: Valenta, Ferdinand: Tenkrát na Šumavě. Papyrus, 2002. – Cit.: Doktor Lintner přijel zrovna do nejlepšího. Šel jsem za ním hned po příjezdu. Pomenší, s brejličkami, v očích šprým i dobrota, s sebou mladou ženu. Rozhlížela se nejistě, nejnutnější fidlátka ležela na stole, ve skříních pár kelímků. Moc toho tam nebylo, šmátral tam, kdo měl klíče k ordinaci, i deka a nepromokavý potah z otomanu mohl někdo potřebovat. Doktor, začali jsme si hned tykat, tedy Česťa, znal Lenoru jen z mapy, jako já. A z Prahy se mu nechtělo, ach, tolik nechtělo. Příkaz Zemského národního výboru však byl tvrdý, jasný: „Každý mladý lékař musí prodělat praxí v pohraničí!“Svěřil se mi, že tu nezůstane. Jen tak mezi námi, co si odbude povinných šest měsíců, a pak hajdy zpátky do Prahy. „To jsem si myslil já také“, odporuji mu, ale jsem si nejistý, on to tady nebude žádný med. Čekají na něj lidé od Černého Kříže, až u hranic, a cestou do Kubovy Hutě, kde obvod končí, je to skoro padesát kilometrů. Bez auta. A samoty, tam se dostává špatně usedlík, natož tenhle doktůrek, zvyklý na chodníky a činžáky. Pak jsme přišli na auto. Inženýr Beránek ho nevrátí. Dekret na něj má, tak jaképak řeči či naděje.„Snad seženu saně a koníka. Zkusím to na lyžích, aspoň na ty samoty. Himl, to je ošemetné, jen než to poznám, natož se seznámím s tím, co tu mám dělat.“Teď k němu chodím často. Ne s nemocemi, ty zaháním jako dotěrný hmyz. Máme strach, aby nám nefouk. Ptám se, jak se zabydlují, jak se mu líbí, čekám na stížnosti, ale on mi docela klidně vypráví, že mu onehda, pár dní, co tu byli, v noci někdo tloukl na okno. „To víš, z postele se mi nechtělo, těch něco kolem dvaceti pod nulou jsme v Praze neznali. Otevřel jsem okno, za ním fučelo jako na Sibiři, ale hodil jsem na sebe, co jsem si z Prahy přivezl, nic na pořádnou zimu. Venku čekaly nízké šumavské saně, přes ně plachta. Jeli jsme zimní spouští asi hodinu, zvonky klinkaly jako o klekáni, chlap v beranici po uši občas práskl bičem, kůň odfrkl, a když jsme už jeli tak asi tři, a ne jednu hodinu, jak mi ten potvora řekl, byl jsem na rampouch. Jen zavolat doktora ke mně. Ze saní mne vynesli. Pacient se zatím hřál na zápecí, a tak jsme seděli či leželi vedle sebe. On mi vyprávěl, kde ho tlačí, já jemu, že to přejde, a žijeme oba. Všecko má svůj začátek…“Když mi to vyprávěl, vypověděl jsem mu i o tom porodu pod bukem na Haidbergu. Světlovlasá panička až zbledla, cítil jsem, že chce říci něco jako „že tady chcípl pes“, ale pak jsme pili obyčejný čaj, přetřásali osudy obce i okolí, trošku se přeli i o politice. Všichni přece nemůžeme hned naplno táhnout za jeden řetěz, ale také se neloučíme „buď tady zdráv, mysli na nás“, a všecko se časem poddá. I ten stesk po Praze. Já jsem také musil odhodit roky života, abych se tady „plandal“ sám a okradený o nejdražší…