Věra Stiborová. Četba na pokračování z autobiograficky laděného románu spisovatelky a novinářky. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Zdena Hadrbolcová.
Připravil Český rozhlas v roce 2001 (12 x 30 min.). Repríza 12. – 27. 1. 2026 (ČRo České Budějovice, 18:04 h., každý všední den) v cyklu Podvečerní čtení.
Lit.: Toušková, Martina: Zapomeň, řeko, téci. Příběh jedné rodiny žijící v první polovině 20. století v Praze čte Zdena Hadrbolcová. In web ČRo České Budějovice, 27. 1. 2026 (článek). – Cit.: Agnes byla mladá švadlenka z jihočeského Písku. A vášnivě se zamilovala. Do Prahy! Jejím vyvoleným, který z ní měl udělat vdanou pražskou paničku na úrovni, se stal poctivý a pracovitý úředník Franz. „Lidi se k sobě nikdy nehoděj, když se berou, záleží na tom, jak si to zaříděj potom,“ říkávala praktická a činorodá tchyně mladé Agnes. Jak si to tihle dva, kteří k sobě vůbec nepasovali, zařídili? Měli dvě děti a šťastní nebyli…
Román Zapomeň, řeko, téci je příběhem jedné rodiny žijící v první polovině 20. století v Praze. Napsala ho Věra Stiborová, která se narodila před sto lety v jihočeském Písku. (…)
Věra Stiborová se narodila 15. ledna 1926 v jihočeském Písku do rodiny textilního výtvarníka. V rodném městě vychodila obecnou školu i reálné gymnázium. Poté odjela do Prahy studovat užité umění na Škole dekorativního umění.
Po ukončení studií působila například v literární a kulturní rubrice Lidových novin nebo v deníku Práce. Krátce pracovala také v Československém rozhlase. Od začátku 60. let byla ve svobodném povolání.
Po roce 1968 Věra Stiborová – stejně jako její manžel Jaroslav Putík – vrátila legitimaci KSČ a přišel publikační zákaz. A s ním i zákaz jakékoliv práce v kulturních institucích. Autorka se živila například jako pomocná dělnice v podniku Sady, lesy, zahradnictví nebo později jako prodavačka gramofonových desek.
V roce 1986 odešla do důchodu a věnovala se literární činnosti. Spisovatelka a překladatelka Věra Stiborová zemřela v roce 2018.
V lyrizované novele Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (1991) autorka vylíčila pokřivené osudy lidí, poznamenaných posrpnovými společenskými traumaty. Román Zapomeň, řeko, téci (2000) sleduje od konce dvacátých do začátku padesátých let 20. století vztahy v rodině, kterou založili partneři vybavení nejen odlišnou mentalitou, ale také velmi odlišným původním rodinným zázemím.
V povídkovém souboru Otavín (2012) se Věra Stiborová vrací do rodného Písku, píše o stárnutí, stáří a postupném mizení světa, do kterého jsme kdysi patřili a který nezadržitelně zaniká.