Roman Cílek. Hra faktu. Příběh fotbalisty, který odehrál svůj životní zápas v květnu 1945. Režie Olga Valentová.
Účinkují Luděk Munzar, Marek Eben, Josef Chvalina, Jiří Novotný, Jaroslav Kepka, Vladimír Čech I., Oldřich Hoblík, Bořivoj Navrátil, Jiří Krampol, Jan Víšek, Vladimír Krška, Vladimír Huber, Blažena Kramcšová, Karel Urbánek a Jaroslava Drmlová.
Natočeno 1979. Premiéra 11. 5. 1979 (Vltava, 11:30 h.).
Lit.: tom: Útočník. In Rozhlas 19/1979 (29. 4. 1979), s. 4 (článek). – Cit.: Tak se jmenuje hra, kterou na motivy ze života Františka Kloze napsal Roman Cílek. Napsal ji vlastně na poslední motivy z jeho života, nad nímž se radili ti dva lékaři. Je nutné amputovat nohu, kterou prostříleli fašisté, šíří se sněť. Pacient, pokud se občas probouzí k životu, odmítá. Nechce uvěřit, že je to nutné. Je fotbalista a ať všichni ráčí pochopit, že fotbalista s jednou nohou hrát nemůže. Je to nesmysl. Primář naléhá a doktor Neumann ví, že se nedá dělat nic jiného. Jenže má Františka rád. A navíc miluje fotbal. Kladenský fotbal bez Kloze…?
Primář: Musíte ho přesvědčit. Vám věří.
Neumann: Myslím, že kdybych se rozkrájel, tak se mi to nepovede. Kloz je zvláštní pacient, pane primáři. Lidi mu jako mému asistentovi říkali »druhý doktor«.
Primář: Asistent? Myslel jsem, že vám dělal šoféra.
Neumann: Ano. To ano. Je to můj šofér. Ale časem mi začal pomáhat i jinak. Jako saniťák a podobně. Ne, že by nějak rozuměl medicíně. Sem tam něco okoukal, ale lidi ho měli rádi nejvíc pro jeho jednání. Dovedl s nemocnými mluvit s pochopením a s citem a při tom odpovědně, bez milosrdných frází. Mockrát jsem si všiml, že když byl s mužstvem na zájezdu mimo Kladno, někteří pacienti radši čekali, až se vrátí. Pak byl v ordinaci nával.
Primář: Jistě, to chápu. Důvěra lidí a tak …
Neumann: Ostatně já jsem se většinou taky nemohl dočkat, až se vrátí. Zvykl jsem si. A on byl výborný v práci i na hřišti.
František Kloz byl jedním z nejlepších českých fotbalistů v čase první republiky. Jeho góly zvedaly tribuny nejen na Kladně a v Praze, ale po celé Evropě, i v Americe. V domácích utkáních často střelil gól i do Pláničkovy branky. Říkalo se mu kanonýr. Jeho nohy byly zázračné. Aby ale ten zázrak mohl fungovat, musel mít takovou práci, která by mu umožnila trénovat a účastnit se zápasů nejen na Kladně, ale i v Itálii nebo v Chicagu. To bylo pro chudého mládence, který neměl možnost získat nějakou kvalifikaci (pokud by mu tenkrát byla na něco dobrá), zlé. Doktor Neumann mu takovou práci dal.
Měl rád fotbal a fotbal potřeboval Kloze. Měl zázračné nohy. A teď doktor čeká, až se František probudí, aby ho znovu přesvědčoval, že jedna noha musí bezpodmínečně pryč. To je ovšem jen polovina děje. Následek příčiny.
Poručík: Flinty budou, žádný strach. Vojáci vpravo, nevojáci vlevo. Další!
Kloz: Kloz František.
Poručík: Franti, kde se ty tady bereš?
Kloz: No, jako každej.
A tak »jako každej« šel do boje proti fašistům, probíjel se na pomoc Praze, bojoval o německé skladiště zbraní u Hříškova, pomohl je dobýt a potom šel na pomoc Hříškovu, který se fašisti rozhodli vypálit, vyvraždit — Lidice dva dny před koncem války. A tam, kousek od kapličky, když přebíhal silnici mezi zahrádkami, to dostal do nohy a snad i jinam, ale ty rány do nohy byly nejhorší. Nestal se však nikdy beznohým fotbalistou, kanonýrem, odsouzeným k bezmoci. Svůj největší životní zápas prohrál. A jeho jménem se dnes nazývá nový kladenský stadión Stadión Františka Kloze.