William Shakespeare. Tragedie lásky. Překlad Josef Václav Sládek. Rozhlasová úprava a režie Jaroslav Kvapil.
Osoby: Escalus, kníže veronský – hrabě Kapulet – hraběnka, jeho choť – Julie, jejich dcera (Lída Otáhalová) – Tybalt, jejich příbuzný – chůva Juliina – hrabě Montek – Romeo, jeho syn – Mercutio, Romeův přítel – Benvolio, Romeův přítel – Lorenzo, františkán – strýc Kapulet – lékárník v Mantově – Samson, sluha Kapuletův – Baltazar, sluha Romeův. Dějištěm je Verona a Mantova.
Natočeno 1936. Premiéra 24. 1. 1936 (Praha I, 20:30 – 22:00 h.).
Lit.: r: Slavná tragedie lásky. In Radiojournal /1936 (), s. 4. (článek) – Cit.: Sotva by se našla v tvorbě Shakespearově hra. která by byla prošla tolika zkoumáními, zkouškami a výklady, jako právě tragická hra o milenecké dvojici, spalované žárem první smyslné lásky, o Romeu a Julii. Ani Hamletu nedostalo se snad té pozornosti, v názorech na něho nebylo tolik hledisek a v hodnocení nesrážely se soudy tok protichůdné, jako tomu bylo u díla, jež alžbětinský dramatik vytvořil, blíže se životni třicítce, a do něhož uložil nejvíce milostné vášně. Jestliže na jedné straně obdivován žhavý lyrismus hry, na druhé vyčítána jí nemravnost a brutálnost, jednou nazvána slzavou historii a po druhé vysoko ceněn její pohled do vášní rozbouřeného nitra sotva odrostlých děti, jednou prohlášena hra za nejsmělejší dílo, jaké kdy napsáno, a jindy vytýkána autorovi námětová plochost.
Do nekonečna dalo by se pokračovat v těchto kontrastních soudech, vyřčených nad geniovým dílem, jež v pořadí, určovaném podle data vzniku, stojí na pátém místě a spadá svým zrozením někdy do r. 1691—93. Snad ještě více místa by pak zabralo, kdyby měla být vypočítána pojetí, jež dávala ráz představením této hry. Po Hamletu z tragedií Shakespearových snad nejhranější: „hra rytířská — mluveno K. H. Hllarem — anebo hra leštěné deklamace, hra typického rennaisančního prostředí, hra akademického kothurnu, hra dekorativní nebo náladová, hra erotiky dekadentní nebo romantická hrůzohra, hra jedů a vražedných nedorozumění o půlnoci v hrobce, hra rodových nenávistí, hra tragické všehochuti, slohových quodlibetů“ — atd.
Ta různost nazírání, v jejichž duchu bylo neseno provedení, a dodejme, že to provedení nalezlo vždy ohlas, to vše svědčí ve prospěch hry; ukazuje sílu díla, jeho všeobecnou závažnost a platnost, jeho věčně svěží prvky, které vždy mohou počítat se živou odezvou u obecenstva, ať sledujícího ji zrakem i sluchem či jen sluchem. Hry, určené jevišti, potřebují zpravidla v rozhlase důkladnou úpravu; z tohoto pravidla činí Shakespeare vůbec výjimku a „Romeo a Julie“ především. Děj tragedie je cele soustředěn v slova, v básnické pasáže, jež svým tónem, barvou, rytmem dávají posluchači detailní obraz postav, výjevu, scény, atmosféry.
Jít po stopách ..Romea a Julie“, znamenalo by obrátiti se hodně k minulosti. Jakýsi náběh je už v Xenofontově práci „Anthla a Abracomas“, předobraz najdeme pak v Mascucclových Novellách a s jmény Romea a Julie setkáme se u Luigiho da Porto (1530). Odtud putuje vděčná historie k slavnému Bandellovi, od něhož si ji vypůjčí Francouz Boisteau a z Francie přejde pak námět prostřednictvím Brookeovým do Anglie. Shakespeare z Brooka právě znal historii o tragické milenecké dvojici a byl nepochybně prvý, kdo ji neužil ani povídkově, ani jako epos, nýbrž ve formě dramatické, a není sporu o tom, že teprve on dal tématu vše, co mu patřilo, že dal mu sílu, vznět a bezprostřední účin. Zatím co všechna zpracování dřívější upadla v zapomenutí, žije Romeo s Julii věčný život právě dík Shakespearově tragedii, k níž, stejně jako k Hamletu, nepřestane se divadlo nikdy vracet.