Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jan ze Žatce. Překlad a úprava Dušan R. Pařízek. Hudba Jiří Pavlica. Režie Vlado Rusko.

Účinkují Jitka Molavcová, Alfréd Strejček a Jiří Pavlica.

Pozn.: Hra o lásce a posledních věcech člověka podle středověkého textu z roku 1401 „Der Ackermann aus Böhmen und der Tod„.

Lit.: (mat): Oráč a smrt. – In Týdeník Rozhlas, 1996 (anotace). – Cit.: Někdy kolem roku 1400, tedy za vlády Václava IV., napsal žatecký městský písař, notář a správce místní latinské školy (mnohem později i protonotář Nového Města pražského) Johannes von Saaz – pro nás Čechy Jan ze Žatce či ze Štiboře – dialogickou prózu Ackermann aus Böhmen, překládanou coby Oráč z Čech nebo Oráč a Smrt. Tato skladba, předvádějící vášnivý spor mezi Oráčem a Smrtí, která Oráčovi vzala jeho krásnou mladou ženu po porodu dítěte, patří k nejstarším a zvlášť cenným dílům německé umělecké prózy. Oráč, za jehož postavou se skrývá pravděpodobně sám autor, jenž byl postižen stejným neštěstím, příkře obviňuje Smrt z nespravedlivé krutosti jejího činu, ta se zase hájí svými odvěkými právy. Lítý svár nakonec (v duchu středověkých moralit) rozhodne sám Bůh: Oráči patří ocenění jeho důstojnosti, Smrti však pravda.
Nepochybně bilingvální osobnost a jedinečné dílo Jana ze Žatce je významným projevem a svědectvím o pokojné a vzájemně se oplodňující koexistenci české a německé kultury v lucemburských Čechách, o jejich vyspělosti na pozadí evropsky univerzální kultury latinské, z níž vychází myslitelsky náročná a emocionálně bohatá skladba Ackermann – a také její česká paralela, tzv. Tkadleček, který byl dílem Jana ze Žatce nepochybně ovlivněn. Tato mírumilovná podoba česko-německého vztahu by se ovšem nutně nemusela vázat jen na vzájemnost vzdělanců pozdního středověku – Ackermann by mohl být jakýmsi symbolem i pro dnešek…
První český překlad Pavla Eisnera z roku 1938 přiblížil původně prozaický text poezii, dnešní jevištní úprava (a její rozhlasová verze) režiséra Dušana R. Paříska rozvíjí především dramatické dispozice textu. V jeho režii převzali hlavní party Jitka Molavcová a Alfréd Strejček. Důležitou složku výstavby Pařískovy „dramatické verze“ představuje její bohatá hudební výbava.